Neviditelný pes

KNIHA: Každá generace si prožívá vlastní bibli

2.7.2021

Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou vydala jeho dcera Eva Lustigová.

Pro fandy Arnošta Lustiga, ale i pro čtenáře, kteří mají rádi promluvy o tajích života, je to poklad.

Kniha je zdrojem neuvěřitelného bohatství myšlenek člověka, který se pohyboval na hraně života a smrti, a přesto – anebo právě proto – nikdy nezatrpkl. Naopak dokázal rozdávat radost a energii, jako by v každém okamžiku cítil vděčnost za to, že žije, má rodinu a děti, což mnoha jeho souputníkům z dětství už dopřáno nebylo... Zároveň jsou Vlny štěstí osobitým průvodcem historií druhé poloviny 20. století, v níž se formovaly Lustigovy názory politické. Od mladické naivity, s níž po krutých zkušenostech v koncentračních táborech podlehl poválečným slibům o nové spravedlivé společnosti, přes prozření po sovětské okupaci v srpnu 1968, kdy emigroval s celou rodinou na Západ, až po nadšení z návratu domů po listopadové revoluci 1989.

Evě Lustigové, která v archivu Českého rozhlasu našla i dávno zapomenuté rozhovory z počátku 50. let, se podařil skvělý počin. S odvahou, věrna odkazu svého otce, předkládá čtenářům syrové autentické nahrávky za téměř šedesát let a umožňuje nahlédnout do kulis doby bez zavádějících interpretací. Bez cenzury.

Eva, Arnošt a Pepi Lustigovi

Eva, Arnošt a Pepi Lustigovi (Martin Salajka)

Jen málokdo měl odvahu jít s kůží na trh a hlásit se ke svým přešlapům tak, jako to dokázal Arnošt Lustig. Na otázku, zda svých chyb lituje, odpovídá v roce 2002 redaktorce Yvonne Přenosilové: „To je, jak kdybys litovala, že jsi byla mladá a zakopávala, když tě maminka učila chodit, nebo že ses počůrávala, a už se nepočůráváš.“

Vlny štěstí jsou neobyčejné v tom, že čím hloub se do jejich stránek noříte, tím větší poklady objevujete. Přečtete úvod, vzpomínky kamarádů, prohlédnete si fotografie z rodinného archivu... a pak najdete kapitolu Hrajeme závodům za dobrou práci, Arnoštovo budovatelské vysílání z listopadu 1953 o tom, jak se v redakci točí válec dálnopisu a rodí zprávy ze všech konců republiky o splnění Gottwaldovy pětiletky. A další Arnoštova rozhlasová reportáž je ze srpna 1961 o potápěčích, kteří lovili z Vltavy bronzové sochy z Čechova mostu. Češi je tam shodili, protože je nacisté chtěli odvézt do Německa: „Když se velitel přišel přesvědčit, jak se jeho rozkaz plní, dozvěděl se od dělníků, že jim po uvolnění víc než polovina těžkých soch spadla do řeky. Velitel křičel: „Jste národ Švejků! Schweine!“ Byla to mokrá, ale zatroleně dobrá úschovna,“ hlásil Arnošt Lustig.

Vlny štěstí Arnošta Lustiga

A tak začnete stránkami listovat, zkoumat, co všechno na nich je, a noříte se jejich hlubin, abyste nakonec zjistili, že je mnohem lepší tu knihu nejdřív poslouchat a pak teprve číst. Nerozumíte? No, jsou to přece rozhlasové Vlny štěstí. A Eva Lustigová do nich vložila odkaz, který vás přenese k audionahrávkám do archivu Českého rozhlasu.

Je pravda, že hned u prvního poslechu nevěřícně kroutíte hlavou... Vůbec nepoznáváte Arnoštův mladý hlas, jehož zabarvení je v roce 1952 úplně jiné, než o padesát let později. „Když slyším jeden z raných záznamů, myslím si, že to bude omyl. Ale pak poznávám Arnoštovo psyché,“ píše v úvodu o genezi knihy i Eva Lustigová.

S přibývajícím věkem Arnošt zraje. Z autentických rozhovorů dýchá moudrost i pokora. A vy si z promluv letících na vlnách a mizejících v éteru najednou toužíte uchovat a zapamatovat mnohé pasáže navždy. Proto pak s lačností listujete v knize a hledáte vybrané citáty, znovu si užíváte každý detail z rozhovorů zachycených na papíře a objevujete další významy vyslechnutých slov.

„Každá generace si prožívá svou vlastní bibli,“ říká Arnošt Lustig po návštěvě představení Kafkova Procesu v podání brněnského HaDivadla v roce 1992. „Všechno, čím člověk žije, se opakuje. Jestliže minulá generace byla svobodná, tak to není záruka, že bude svobodná ta příští. A jestliže minulá generace byla nesvobodná, že ta příští bude nesvobodná. Každá generace, každý jednotlivec si musí každý den a každou vteřinou všechno znovu a znovu vybojovat, zasloužit, udržet. To, že člověk je obviněn, aniž by věděl, co udělal, kdo ho žaluje, aniž by věděl, kdo ho odsoudí, aniž by věděl, jak se má bránit... to se opakuje v každé generaci.“

Tuto knihu by měli číst lidé, kteří se chtějí něco dozvědět o historii. Ne proto, aby se šprtali letopočty, ale aby pochopili třeba to, jak snadno se věci zvrtnou.

„Celý život se učíme, že člověk je nádherná bytost, která dosáhne ke hvězdám, že má duši a má být dobrý, dívat se na druhé, jako na sebe. A najednou zjistíte, že život je vlastně džungle, kde když máte štěstí, že jste zdravý a silný, přežijete. A kdo je slabý, odpadne. A že nemáte čas to registrovat, protože by vás to zničilo... Civilizace vám říká: Neboj se, ty se nemusíš bránit jako v džungli, protože tady jsou zákony, které nedovolí, aby s tebou někdo zacházel jako se zvířetem. Ale není to pravda. Ta džungle je strašně blízko pod povrchem civilizace a slupka civilizace rychle zmizí,“ varuje v Hovorech bez taláru v lednu 1995 spisovatel a univerzitní profesor literatury, který prošel vyhlazovacím táborem Osvětim. „Když moji žáci nevěří, co se dělo v lágrech, říkám jim: Kdybych vás v téhle třídě zavřel na tři neděle a nepustil vás na záchod, nedával vám jíst, nesměli byste se mýt, co myslíte, že by se z vás stalo?! Někteří z vás by zešíleli, někteří by prostě odumřeli, otupěli, z jiných by se stali kanibalové a byli byste zvířata. Polidštit člověka trvá desítky let. Ale odlidštit ho je velice krátký proces.“

Díky Vlnám štěstí mohou lidé, kteří nikdy neprožili holocaust či komunismus, tehdejší dobu rychle a vcelku dobře pochopit. Třeba to, proč hodně intelektuálů vstupovalo po válce do komunistické strany: „V lágru patřili mezi nejodvážnější komunisti – pokud je nacisti hned nezabili, protože je nenáviděli,“ vysvětluje Arnošt Lustig v rozhovoru pro Svobodnou Evropu v roce 2002. „A co se s nimi stalo po válce? Ti, kteří přežili, se rozdělili na dvě větve: ta jedna se držela ideálu o nezištnosti a družnosti člověka a že je možno vytvořit beztřídní společnost, kde každý bude pracovat podle svých schopností a talentu, a druhá část se dala zkorumpovat mocí, zkurvili se a ty první zavřeli. Tak se spousta hodných komunistů, které jsem poznal, změnila v katy svých vlastních lidí...“

Velmi silný je příspěvek Nejhezčí schopnost mezi hvězdami, který vznikl těsně po sametové revoluci 23. prosince 1989, když se Arnošt Lustig poprvé po dvaceti letech v emigraci vrátil domů a zamýšlel se nad zrůdností komunismu: „Těžko se mi přiznává, že mezi nacismem a komunismem je tolik rovnítek. To je, jako kdybych si říkal: Tím, že jsi byl komunista, jsi vlastně byl trošku jako nacista. A já vím, že nacista nejsem, že je v tom nějaký rozdíl. Ale fakt je, že to dospělo k tomu, že si ty režimy začaly vnitřně podávat ruce, a to je strašný otřes pro lidi, kteří se k tomu komunismu hlásili, stejně jako to byl strašlivý otřes pro lidi, kteří se hlásili k Hitlerovi, protože si říkali: No, je to hulvát, ale udělal pořádek v Německu. Je to hrubián, ale dal najíst německým dělníkům, postavil silnice, vrátil Německu sebevědomí... Měli k němu velké výhrady, ale nakonec uznávali, že i když s ním nesouhlasí na sto procent, udělal pro Německo hodně dobrého. Ale na úkor těch druhých! Okrádal lidi, zabíjel je, okupoval celou Evropu, aby se Němci mohli mít dobře. A s tím se nemohl žádný slušný Němec smířit. Z toho pramenil strašlivý duševní rozpor. A podobně je to s lidmi, kteří se po válce hlásili ke komunismu, protože byli nezištní, chtěli spravedlivější svět...“

Mít Vlny štěstí v knihovně, to je opravdu skvělá věc. Objevíte v ní bohatství myšlenek člověka, který byl humanistickým filozofem stejně jako spisovatelem a učitelem. Jen díky takovým lidem možná můžeme snáz pochopit, mnohá nepochopitelná PROČ... a možná se i poučit.

A jakou má kniha Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět chybu? Arnoštova dcera Eva pro nás čtenáře – nejspíš nevědomky – připravila hlavolam. Když se pokoušíte dostat do rozhlasového archivu, na uvedených stránkách www.slzystesti.cz nic nenajdete. Proč? Autorka knihy se přepsala. Ale pokud víte, že Eva o svém otci natočila dokument Tvoje slza, můj déšť, snadno pochopíte, jak se do knihy překlep zatoulal, a dvě písmenka v adrese vyměníte: www.vlnystesti.cz(Do rozhlasového archivu ke zmiňovaným nahrávkám se však dostanou jen majitelé knihy, protože právě v ní najdou na konkrétní stránce heslo pro vstup.)

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem



zpět na článek