20.9.2021 | Svátek má Oleg


KNIHA: Karikův příběh z polských Tater

8.4.2021

Od polských strání Vysokých Tater prcháš ve voze před dobře tam známým halným větrem. Mineš na krajnici se belhající stařenu v černém. Od té chvíle... Jako by její dech to byl, co tě nenápadně stáčí, až zase míříš do původních míst a k vichrnému zlu, odkud jsi celou dobu unikal jen domněle.

To je nástin děje nového románu Jozefa Kariky (*1978 v Ružomberku), jedničky slovenského hororu. Málokdo s Karikou může soupeřit ve schopnosti vyvolat hrůzu. Umí si vybrat nosný námět, je skvělý stylista. Dvojdílný román Na smrt možná nedočtete, to je pravda, ale jen proto ne, že se šokovaně sesypete pod stůl. Vraždění umožněné prostředím koncentračního tábora je samozřejmě strašlivé a jistěže byla třeba o Mengelem napsána už spousta knih, ale možná ještě žádná neatakovala čtenáře víc.

Je tedy Karika jen pornograf násilí, děsu, zrůdností nebo mučení? To je věc názoru. Co se ale týče schopnosti vyloupnout podstatu věci, obstojí. Příklad: i jiní už psali o tatranské Trhlině, i když to byla non fiction, ale až Karika jaksi vystoupit z řady povolaných a definitivně záhadu kodifikoval. Knihu i zfilmovali: https://www.youtube.com/watch?v=3Ol0UpcCr84.

Maně si přitom vybavuji rok 1983 nebo 1982, kdy mi spolužák z gymplu Vašek Háček navrhl, abych s ním slavnou „škvíru“ jel hledat, nebo i zkoumat do Nízkých Tater, kde já náhodou pobyl jen pár let předtím na poutavém putovním táboře. Až z kamarádových úst jsem o legendární štěrbině slyšel prvně; z podniku jsem zbaběle vycouval. Vlastně... Nevěřil jsem, že bychom cokoli našli; a zda tam Václav vyrazil přece a s jinými, dodnes nevím, ale patrně ne, protože by mi to už vyprávěl. Pokud jel, asi onu „mimozemskou“ díru nenašel, a nebylo tedy následně o čem hovořit. Jak si vzpomínám, chtěl se vyptávat horalů, ostatní se dočetl v Ludvíku Součkovi. Tak či onak jsem se choval ve svých osmnácti jako skunk. Tudíž mi posléze nezbylo, než si o Trhlině koupit hned dvě knížky.

Jednu stejnojmennou Karikovu a druhou, objemnější a non fiction, od Martina Lavaye – s titulem Měsíční šachta (2019). Nakonec... Není pohodlnější usednout do křesílka, obracet stránku za stranou, snít v bezpečí? Jak však upozorňuje nejen Ondřej Neff, vidět skrz vlastní fantazii cokoli a skutečně na ono místo zajet a vše osobně zažít, ba pořídit snímky, v tom je velikánský rozdíl.

Smršť je ještě lepší než Trhlina. Je to mistrně sepsaný horor, který jen někdo označí za „rozvedenou povídku“. Karika je zručný a nedivím se, že prodal statisíce svazků. I ve Smršti vyhmátl téma, které viselo ve vzduchu, a vytěžil ho. Nejde přitom o víc, než zvláštní a legendami opředený fenomén halného větru. Ten se reálně vyskytuje na polské straně Tater, a jak je statisticky doloženo, fouká-li tento vítr, stoupá počet dopravních nehod, vražd a sebevražd.

Karikův román začíná krádeží, i když titěrnou. Hrdina objeví na silnici malou kameru. Nechá si ji. Z ní odhalí, co se přihodilo osádce auta, k němuž patřila, ale nevidí na filmu vše...

Zvlášť v kinematografii byla samozřejmě podobná zápletka (ať už s kamerou nebo se zvukovými záznamy) vytěžena a víckrát využita, ale Karika nemá zapotřebí si půjčovat.

I kdyby ano, motivů, syžetů a zápletek je koneckonců omezený počet. Podstatné bývá jejich uchopení – tady je pohlcující.

Asociace při čtení samo sebou naskakují, ale nevadí to. Je tu třeba moment z Kingovy povídky Na dobrou noc. Na zasněžené silnici minou hrdinové v autě divnou postavu (i když ne stařeny), a co viděli, jim začíná teprve docházet. Mají se vrátit?

U Kariky to je ovšem ploužící se stařena. Jistěže lze svobodně šlápnout na plyn a ujíždět s tatranským větrem v zádech, ale možná se halný a stařena na vás už jednou provždy nalepí a nesetřesete je ani za nic. A co hůř? Onen přízrak babice se zvětšuje, roste. Mrak se zezadu přibližuje; pomalu, ale jistě k zadku vozu, a co tu Karika předvádí, není žádná valná science fiction, ale zato je vyvolána absolutní hrůza.

Vybavil se mi v té souvislosti další Kingův příběh, kde je muž ve voze pronásledován ne větrnicí, ale obrázkem (Silniční virus míří na sever). Avšak citujme debatu přímo z větrného díla slovenského Kinga: „Děti do pěti šesti let ještě nedokážou odlišit obsah vlastní mysli od vnějších objektů. Pocity a představy jim splývají s vnějším světem. Nevnímají rozdíl.“

„Myslíš si, že halný nás dostává do tohohle stavu?“

„Nevím. Ale možná vyvolává regres. Podle mnohých vědců, kteří se zabývají evolucí vědomí, byli v dávné minulosti v tomto stavu všichni lidé. I dospělí. Duševní pochody a vnější svět, příroda, kosmos, všechno jim splývalo, prolínalo se. Tehdy vnímali různé bohy, vytvářeli legendy o přírodních démonech a o duších.“

Mám ale pocit, že si Karika úplně nevěděl rady se závěrem. Nebo věděl, ale došlo mu, že má přízrak stařeny vybavené neskutečně mocnou vůlí vyšší potenciál. Na dva romány. Tak uspokojivé řešení zatím pozdržel. Tento záměr ale měl na konci umněji zamaskovat a za dostačující nemám, když se místo pointy začínají řešit filozofické problémy, cituje se Bergson atd. Je správné podumat, „co bude po smrti“, nebo o tom, že tam může být i něco hezkého, ale ve finále Karikova hororu to budí rozpaky.

Moc to nezachraňuje ani úvodní citace z Meyrinkova Golema: A tenkrát se ve mně zrodilo temné podezření: Co když jsme koneckonců my, živé bytosti, také podobní těm cárům papíru? Co když námi sem tam pohybuje nějaký neviditelný a nepochopitelný „vítr“, který určuje naše jednání, zatímco my se ve své naivitě domníváme, že se řídíme svou vlastní svobodnou vůlí? Co kdyby život v nás nebyl ničím jiným než záhadným točícím se větrem?

Smršť i tak stojí za přečtení a určité akční finále má. Vrcholí totiž náznakem téhož, čím (už zmiňovaný) King začíná svou trilogii Pan Mercedes: najížděním do lidí na zastávce, a to opět pod vlivem halného. Karikovým záměrem je pak nepochybně ukázat proměnu v myšlení milosrdného hlavního hrdiny. Utrhne se z řetězu, uvěří, že je to správné, brát do jiného světa co nejvíc obětí... Tak „islamistický“ konec ovšem byl přece poněkud „přes čáru“, tak román končí smírněji. Celá kniha pak je ukázkou, jak se dá zacházet se stupňováním napětí a s překvapeními. Jde o zdařilé vytěžení námětu a jen příliš vágní vysvětlení možná neuspokojí. Pocit úžasu tu absentuje a leda někde pod Tatrami je horským vůdcům jasnější, že si známé vzdušné proudy (halný) o tohle zapojení do příběhu dávno říkaly.

Argu určitě díky za dosavadní překlady Karikových děl - a mnozí ploditelé strašidelna vedle něj opravdu vypadají jen jako karikatury.

Jozef Karika: Smršť. Ze slovenského originálu vydaného roku 2020 přeložil Jiří Popiolek. Argo. Praha 2021. 192 stran



Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?
Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?

Na 20 maminek a jejich holčiček tentokrát čeká kelímek s panenkou Kitten Catfé. Zapojte se do testování a získejte pro svoji holčičku další...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.