Americký historik čínského původu píše o střední Evropě

Představme si starého čínského učence, jenž hrstce amerických studentů v Poughkeepsie na řece Hudsonu vykládá novodobou historii střední Evropy na základě srovnávacích studií berlínských a pražských policejních sborů. Tak výstřední scéna by se mohla klidně zrodit v obrazotvornosti postmoderního romanopisce, jenže profesor Hsi-Huey Liang vskutku existuje. Překlad jeho obsáhlé knihy Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika umožňuje nahlédnout zdejší minulost z exotické perspektivy potomka čínských mandarinů, který už přes padesát let žije nedaleko Bostonu.

Absolutní cizinec

Hsi-Huey Liang se narodil roku 1929 v Berlíně, kde jeho otec, přední právník čínského Kuomintangu, působil v diplomatických službách. V Německu chlapec žil do čtyř let. Po nástupu Hitlera pověřila čínská vláda otce funkcí mimořádného vyslance v Československu, kde syn začal chodit do německé základní školy a později francouzské gymnázium. Následovaly dva roky v Rumunsku, jenže Kuomintang ztrácel pozice a Rumunsko navíc stálo ve světové válce na straně Japonců. Do Číny se budoucí historik poprvé dostal ve dvanácti letech a prožil zde všehovšudy tři válečné roky. V dubnu 1945 byl otec opět přeložen do Evropy, v Československu zažil jako velvyslanec Čankajškovy vlády Gottwaldův únor, ale to už v Číně nastupoval Mao Ce-tung, a tak v září 1949 vycestovala rodina do exilu na Západ.
Hsi-Huey Liang vystudoval v Cambridge a na Yale. Specializoval se pak jako pedagog a badatel na oblast, kde vyrůstal. K nejzajímavějším paralelám, které v knize rozvíjí, patří srovnání nepokrytě vojenského rázu starého Berlína s méně nápadnými policejními tradicemi Prahy. Krom toho se od počátku zabýval sociálními dějinami dělnických vrstev, vlivem dětské literatury na utváření postojů a mentalit nových generací, sociálními i psychologickými předpoklady zrodu totalitních systémů a různými formami českého a německého protinacistického i protikomunistického odboje. Soustředil se spíš na dílčí pozorování, v nichž hledal konkrétní odpovědi na otázku, proč se středoevropská civilizace po celou druhou třetinu dvacátého století potýkala s tak hlubokou krizí humanity, přirozené morálky i zdravého rozumu.
Kniha dává nicméně živě nahlédnout do dílny americké historiografie. Autor od počátku hodně sázel na osobní zpovídání pamětníků, obraz světa, který vykresluje, však vychází z jeho vlastní citové zkušenosti. Pro zdvořilého gentlemana z nejlepší čínské rodiny znamenala bída chudiny, cynismus propagandy a násilí ozbrojených houfů stejný otřes, ať už je pozoroval v Berlíně, Praze, na Balkáně nebo v Číně. Díky exkluzivnímu původu i osudu byl Liang tak trochu doma v různých civilizacích, ale žádná mu nebyla absolutně vlastní. Jeho pohled jako by vycházel z globálních mravních principů, v nichž to nejlepší z evropské tradice křesťanské humanity splývá s tím nejlepším z čínského konfucianismu, ale zároveň i s hlubokou vírou v étos americké demokracie. Sám přitom cítí, že takové hledisko je příliš podmíněno vlastními, dosti výlučnými zážitky, než aby si mohl být naprosto jistý úsidkem, a dějiny proto vykládá spíš jako osobní zkušenost než učivo. Jeho styl je zřejmě i proto promyšleně roztěkaný. "Jako člověk odjinud, ustavičně pátrající po obtížně zachytitelných stopách, které badatelům hlavního proudu mohly uniknout, jsem nikdy neusiloval o vytváření ohromných historických pláten," píše. Místo toho pátral po drobných lidských stopách v terénu převálcovaném velkými dějinami. Rozprávěl s bývalými nacisty, špiony, vysokými hodnostáři komunistických tajných služeb, s fanatiky, ale také se skeptickými veterány různých ideologií. Jako Číňan vzbuzoval jejich důvěru a sám k nim přistupoval bez předsudků, jaké se v Evropě dědí po předcích.

Vynechaná perspektiva

Profesor Liang po celý život rád kreslil a maloval. Obálku českého vydání jeho vzpomínek zdobí obraz z roku 1989, který nazval Praha - Střešovice 1937. S něžnou nostalgií zde evokuje město, o němž opakovaně prohlašuje, že se mu stalo asi tím nejopravdovějším ztraceným domovem. Také Češi mu prý jsou dodnes ze Středoevropanů nejbližší, byť občas nezastírá zděšený úžas nad jejich skutky. Ve zmíněném obraze ovšem nakupil to nejpěknější, co mu v dětství uvízlo v paměti: Hradčana na kopci, střešovickou vilu s čínským vyslanectvím, barokní štíty domů a širokou báň chrámu sv. Mikuláše, stará auta, žlutočervenou tramvaj, hotel Alcron, Národní divadlo, modernistickou budovu francouzského gymnázia v Dejvicích, pochodující vojáky, letadlo s písmeny OK na křídlech a elegantního prezidenta Masaryka, který tomu všemu přátelsky kyne ze hřbetu poslušného koně.
Ke klasické čínské malbě se obraz navenek nehlásí, připomíná spíš naivistický poetismus rané české avantgardy. Zdůrazněním lyrických detailů na úkor reálných proporcí celku je ovšem ryze čínský: ignoruje "správnou" evropskou perspektivu, která pomocí optického triku falšuje hloubku prostoru.
V knize profesora Lianga najde český čtenář rovněž řadu prohřešků proti "správné" perspektivě, nemluvě o faktografických nepřesnostech, jenže právě díky tomu může vlastní dějiny zahlédnout z naprosto nezvyklého úhlu. A to aspoň ve střední Evropě rozhodně není na škodu.

Hsi-Huey Liang: Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika, vydal Prostor, Praha 2006, přeložila Petra Kůsová, 436 str., 445 Kč.

(psáno pro Respekt)