Některé věci se k člověku dostanou poněkud později, než by měly. Někdy to vadí, jindy je to naopak osvěžující. Milá paní Daniela Kovářová, s kterou se už nějaký ten týden známe, napsala knížku, kterou jsem měl číst, nejlépe už před 22 lety. A protože se v ní píše o šedesátnících, je naprosto jasné, kolik mi je let. Na Metuzaléma to ještě není, ale jak se ve stáří čas zrychluje, tak si myslím, že kdyby to přišlo až za jeho 969 let, tak na to nebudu už moc dlouho čekat.
Autorka se hned na začátku svojí knížky ptá: „Otázka tedy zní, jak přežít, než si pro mě zubatá přijde. A klade podotázky: jak prožít stáří – ne jak přežít, protože to nějak sami zvládnete, ale jak ho prožít. A ideálně jak si ho vychutnat. S paní senátorkou jsme se nedávno viděli a můžu vám říct, že vypadala daleko lépe než na titulní stránce knížky. Ale na druhou stranu, pokud bude takto roztomile vypadat v tolika letech kolik je dneska mně, tak bude pořád feš.

Je to sice kniha o stáří, respektive o tom, jak by člověk měl stárnout, co ho přitom napadá, (a co ho skutečně „napadne“ ve smyslu tělesného i duševního nepřítele), ale je to knížka, u které jsem se krásně pobavil. Například kapitola: „Vlasy, co byly, a už nejsou“, je přímo ze života. Nejen mého, ale mnoho mých kamarádů a kamarádek. Vlasy prostě mrchy někam odchází a ať děláte co děláte, nové stejně nevyrostou. I když ta naděje tady vždycky je. V 90. letech jsem často pobýval ve Španělsku a tam měli úžasnou TV reklamu na zázračnou vodičku na růst vlasů, která běžela prakticky každý den. Ovšem zajímavé bylo to, že povídání, jak ta vodička fantasticky funguje, vyprávěl pán, který měl hlavu jako koleno. Když jsem se podivil, jak může být tato reklama účinná, sdělil mi moudrý kolega (oni ti Španělé už od Římanů mají přece jenom o něco delší historii a zkušenosti než my Češi), že to je právě v tom. Nejlépe se prodává, v těchto případech, něco takového, co určitě nefunguje. Moji hodně starší čtenáři si budou pamatovat, jak se u nás prodávaly kovové náramky z hliníku a s gumičkami a měly zaručit nekonečné mládí, zdravý sexuální výkon a já nevím co ještě, a kupoval si je každý blbec, tedy i já.
Co se týče vlasů, jsem nikdy kupovat nic nemusel. Ačkoliv mi to dneska už nikdo nevěří, i když to dokládám fotografiemi, měl jsem mládí husté černé kudrnaté vlasy, a to tak kudrnaté, že když padal sníh, tak jsem chodil venku bez čepice a na těch vlasech nahoře se udělal povlak sněhu a ty vlasy nepustily ani kapku vody směrem k mojí lebce. Dneska když jdu k holiči, tedy správně kadeřnici, ostříhá mě tak asi na milimetrovou délku vlasů. A když se zvednu a podívám se pod sedadlo, tak je tam neuvěřitelné množství mých vlastních vlasů, ačkoliv už při příchodu do kadeřnictví jsem měl pocit, že na té hlavě skoro nic nemám.

Mnohé dámy by si mohli přečíst podkapitolu „Šediny“, která v sobě nese tisíciletou moudrost: „Ženské vlasy jsou opředeny mnohými tabu a jedno z nich se jmenuje šedivé vlasy.“ Dámy si rády přečtou, co všechno se s tím dá dělat, aby zjistily, že se s tím prakticky nedá dělat nic.
Autorka, podle mých časových měřidel prakticky mladice v 60 letech, ve své knize tvrdí: „A dnes jsem konečně ve věku, kdy už nic nemusím“. A pak jako správná ženská vyjmenovává skutečnosti, co všechno musí, protože dle mé zkušenosti, čím starší jste, tím musíte všeho víc. Například vstát ze židle anebo dokonce z některého z těch moderních křesel, do kterého vám krásně zapadne zadek, ale kolena zůstanou výš než...ehm...ehm... prdel, protože znovu vstát nakonec musíte, tak co bylo v 18 letech věcí, které jste si ani nevšimli, to vám dneska zabere někdy až čtvrt hodiny a bylo by dobrý se po tomto výkonu jít osprchovat.
Další hluboká moudrost, kterou v knížce najdete zní: „Jednoho dne se probudíte, a zjistíte, že se vám někam ztratili kamarádi“. Kam se jenom všichni poděli? Někteří vás už pozorují z nebe nebo z pekla, což byste ještě pochopili, i když je to důvod k pláči a ke smutku. Ale většina se vytratila z vašeho života, i když jsou stále živí. Tak na tohle bych mohl přísahat, jak se říká „na holý pupek“. Proč jak a kam se vlastně ti kamarádi ztratili a co s tím dělat, krásně autorka popisuje, třeba jak vám známí neberou telefon a když ho vezmou, tak tvrdí, že nemají čas, že je vzal ischias, že hlídají vnoučata a jinak mají milion výmluv, proč s vámi nikam nepůjdou. Pak pochopíte heslo, které je známé z dob, kdy jsem nejdřív nesměl, a potom musel vstoupit do Pionýra a které zní: „Mládí vpřed!“ Takže nepůjdete nikam, pokud se o to sami nezasloužíte. K tomu bohužel panuje obecné přesvědčení, že stáří už stejně nemá kam a proč by chodilo. Tak to si tedy nenechte namluvit. Pokud vám to nohy a tělo dovolí a vyrazíte ven zjistíte, že oblíbené turistické destinace jsou plné starších dam, lehce promíchaných „železnými muži“ – starci, kteří se dožili stejného věku jako její vrstevnice. A u teplého moře v jarních či podzimních měsících to vypadá, jako kdyby nějaký lepší domov důchodců uspořádal „zdravotní školní zájezd“. Něco takového, jak se to dělalo, když jsme byli na základní škole. Ještě to má výhodu, že v našem věku se dámy nemusí rozhodovat, jestli si vezmou dvoudílné plavky, protože se stoprocentní jistotou už nebudou soutěžit na pláži s mladými dámami, které se chodí koupat tzv. „oben ohne“, případně anglicky mluvící dámy „topless“, česky „nahoře bez“. Nebudu vám citovat z celé knížky všechny chytré věci, ale nemohu si odpustit tento citát: „Jak na sobě poznáme, že jsme staří? Nijak. To poznají ti druzí.“
Každého normálního člověka, hlavně tedy myslím každou ženskou zajímá kapitola, která začíná slovy: „Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už se nemůžete stravovat tak, jako dřív.“ V nepříjemných případech vám to nařídí nějaký lékař (kteří by sami často potřeboval zhubnout), ale většinou vám to nařídí vaše vlastní tělo. A oči, když se podíváte do zrcadla.
Omlouvám se že se příliš nebudu zmiňovat o kapitole „Sex po šedesátce a ve stáří“, protože tam je tolik věcí, o kterých bych mohl mluvit sám, ale jsem si jist, že tam chybí ještě plno věcí, o kterých dokážete mluvit a přemýšlet pouze sami.

Jak říkávala moje maminka: „Nic netrvá nikdy věčně, ani láska k jedné slečně“. A co se týká života, tak ten prostě taky věčně netrvá. Takže se dostáváme k smutné kapitole, jak to celé skončí. Autorka je právnička tak nám radí, že je potřeba si dobře rozmyslet, jak naši dědicové s majetkem naloží po naší smrti. Čímž se silně liší od názoru mého syna Václava, který byl také právník a teď už se na nás dívá z obláčku, co to tady vyvádíme. Ten mi vždycky říkal, když došlo k diskusi o dědictví, že abych si nedělal starosti. Že on po třicetileté praxi v advokacii se ještě nikdy nesetkal se „zůstavitelem“ (to je ten, co už tu není, a zůstal po něm majetek), jako že by si dotyčný zůstavitel někdy přišel osobně stěžovat do jejich advokátní kanceláře.
S přibližujícím koncem našich dnů je spojeno ještě jedno veliké dobrodružství. A totiž vymyslet, jak má vypadat náš pohřeb a hrob. Tak v tomto dám váženým čtenářům a čtenářkám svoji osobní radu. Protože už se do rodinné hrobky nevejdu, ani jméno na seznam, tak jsem si nechal podle mé představy – po poradě s odborníky – postavit vlastní hrob. I s plánem, aby se nás tam nakonec vešlo o něco víc. Co když je něco pravdy na tom, že duchové v noci mají schopnost vycházet z hrobu a povídat si mezi sebou. Takto jsem blízko rodiny, a přitom tak nějak odděleně, protože někteří moji příbuzní byli příšerně ukecaní.
No ale berte ten konec také z té lepší stránky. Autorka správně vyjmenovává, co nás starce, staré a nejstarší z tohoto příšerného světa štve nejvíc?
Že televize řve moc nahlas.
Že televize jde moc potichu.
Že je všude moc lidí.
Že jsme sami a nikdo se o nás nezajímá.
Že nám furt někdo volá a ptá se, jak nám je.
Že nám nikdo nezavolá…
A těchto stížností, které já osobně znám a souhlasím s nimi a které mě také rozčilují, jsou tam vypsány skoro dvě stránky. A to tam není podrobně rozepsána jedna, která mě irituje skoro úplně nejvíc. Teď když mám jet a z nějakého důvodu řídit auto některého ze synů a dnes už dokonce vnuků (to mám řidičák od 19 let!!!), tak mi ta palubní deska připadá jako řízení kosmické lodi ze seriálu Star Wars. A všude jsou přede mnou obrazovky, na kterých mám intuitivně najít místečko, na které sáhnu – intuitivně (přirozeně, instinktivně, automaticky, bez přemýšlení, letmo, odhadem nebo vnuknutím a tušením – viz Wikislovník), které něco s tím autem udělá. Navíc i když to místečko najdu a přečtu si analýzu z návodu, co to vlastně má dělat, tak tomu stejně nerozumím. A navíc mě ta auta do všeho kecají. Takže mě utěšuje, že až tu nebudu, tak si mohou naši potomci (pokud bude dovoleno vůbec mít osobní auto), řídit jízdu třeba myšlenkami anebo točením umělohmotným kroužkem na prstu (co se týče moderních dam, tak možná v nose). A podobně.
Jediné, co mě na knížce, kterou by si měl přečíst každý komu je 40 + o těch starších ani nemluvím, vadí, jen to, že mezi různé citace moudrých a chytrých lidí, kterými autorka knihu prokládá jsem nenašel nikde žádnou citaci z mého textu. Asi jsem ještě nenapsal nic pořádně chytrého, takže sakra, co jsem to vlastně bylo všech těch knížek článku psal? Radši si ani neodpovím. Ale ocituji slova svého generačního souputníka Ondřeje Neffa spisovatele, novináře a kamaráda: „Vzkaz mladé generaci: věk je údobí mezi tím, co bylo a už nikdy nebude, a tím, co teprve bude. Čím déle jste na světě, tím vám přijde toto údobí kratší. Více se ohlížíte dozadu a hodnotíte. K jakému hodnocení jsem došel? My, co jsme se dožili, jsme prožili skvělá 60. léta v bujné mladosti a skvělá 90. léta v plné síle. Ostatní léta stála a stojí za hovno. V tomto (životním) období je mi dobře a připíjím vám červeným vínem k průseru, který si připravujete“. Tak já se k tomu Ondřejovu vyjádření přidávám.

Jo, a ta knížka je tak moudrá, a tak zajímavá, že to u vás možná dopadne jako u nás doma. Kdy se o ní přetahujeme a čteme si různé kapitoly, protože to je to všechno o nás, jak jsme to prožili od našich „mladých“ šedesátin.

K dostání Odkaz A u všech dobrých knihkupců.

Vhodné pro všechny nad 20 let, doporučeno pro generaci 60+.