Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
(Manon Lescaut, Vítězslav Nezval)

Všichni po něčem toužíme a všichni se něčeho bojíme. Toužíme po lásce, po dálkách, po šťastném životě. A bojíme se nemoci, stáří, násilí. A smrti.

To první potká málokoho, to druhé mnohé z nás. A to třetí všechny.

Kašlu na genderistické žvásty, že žena je totéž co chlap a že si můžeme měnit pohlaví tím, že si to ráno rozmyslíme. Ta vysněná a někdy i skutečná žena je pro každého muže, jak o něm říká básník „muž, ten který nemá hrb“ prostě Manon. Manon, co je motýl.

A příroda to ví a dělá vše pro to, aby žena byla krásná a bylo už z dálky vidět, že je to žena. Jistě, myslím tím ňadra. Na ně už bylo napsáno veršů! Od doby biblické Písně písní, kde se praví: „Ó jak jsi krásná, přítelkyně má, dvé prsů tvých, dvé bílých jehňátek“. Tohle je, tuším, z Bible kralické, zatímco moderní překlad je poněkud toporný: „Jak jsi krásná, přítelkyně moje,…… Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou.“

Jenže romantika je někdy brutálně rozdrcena. To znají tisíce žen, když „dvé bílých jehňátek“ napadne rak. Zní to brutálně a je to brutální. Nejde jen o možnou smrtelnost té choroby, ale i o to, že mnohé vyléčené Manon, ti motýlci mužů, pláčou. Neboť už nejsou dvojčátka a někdy není nic.

Ženy pořádají pochody, medicína se stále zlepšuje, ale být motýlem, kterému uřezali jedno křídlo, je těžké. Někdy drastické. Ale není to konec života jako takového, je to často jen konec jedné etapy.

Začátek příběhu autorky vypadal jako splněný sen mnoha mladých dívek. Sňatek s Italem, život u Milána, slunce a láska. Ale také pravá italská tchyně, což je vždy dost drsný zážitek. A pak přišlo dítě a skončil sen a začal život. Rozvod, postavit se na vlastní nohy, citový vztah ke dvěma mužům (která ho v životě nemá?!?) nápor nemoci, lékaři schopní i neschopní, zoufalství a pak návrat do života.

Tvrdí li, někdo, že existuje literatura jen pro ženy, a nemyslí tím zrovna jen takové, o kterých mluví Saturnin s dědečkem v Jirotkově knize, je tahle knížka skutečně pro ženy. A muže, jehož motýl je v nebezpečí. A to je každá Manon.

A protože doba je blbec, a za těmi blbostmi stojí často genderisticky poblázněné aktivistické ženy, obálku této knihy, kterou vidíte u článku, odstranil Facebook ze svých inzertních stránek. Protože, jak napsali: „Schválení vaší reklamy brání tyto okolnosti: Nepovolujeme reklamy s obsahem znázorňujícím sexuálně vyzývavé polohy nebo zobrazujícím hodně odhalené kůže (i když je to z uměleckých nebo výukových důvodů). Tyto reklamy jsou vysoce citlivé.“ Česky řečeno: bojíme se nátlakových skupin a jsme zbabělci.

„Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela.“ Tento příběh Manon končí životem a ne smrtí. A autorka, samotná hrdinka příběhu, pomáhá dalším motýlkům s poraněným křídlem.

Volf Marky: I motýli pláčou
Nakl.: Jonathan Livingston 2019
V prodeji:Kosmas, Dobrovský a další nebo na
http://www.markyvolf.cz/knihy/i-motyli-placou/