Neviditelný pes

KNIHA: Hrozba z Východu postaru

23.2.2008

neboli Sax Rohmer a jeho Zrádný doktor Fu-Manchu

Motto: „Domnívám se, že díky dobrovolné roli kronikáře skutků doktora Fu-Manchu, nejďábelštějšího génia, jakého poslední staletí stvořila, získal jsem jisté schopnosti v popisování neobvyklých příhod.“ Doktor Petrie

Arthur Henry Sarsfield Ward (1883-1959) byl původně novinář. Odvážně bádal v podsvětí londýnské čtvrti Limehouse a vešel ve známost jako Sax Rohmer. Od roku 1913 vydal patnáct knih o zloduchovi, který se Evropě, tak jako Americe zdá být „větší hrozbou nežli mor“. Ony příběhy nám vypráví dr. Petrie, jakýsi Watson a přítel britského gentlemana Naylanda Smithe. A kdo stojí proti nim? Číňan. Číňan připomínající Draculu. Zjevuje se a opět mizí v mlhách, děsí své pronásledovatele narkotickým snem a jeho londýnské úkryty jsou vlastně pararelou upířích hrobů známějšího hraběte. Je to zlosyn, který se vymyká přírodním zákonům. Je to ztělesnění zla, dočítáme se.

Nejde přitom o detektivky. Ty knihy se tak sice tváří, je to ale spíš brutální katalog bizarních metod zabíjení, ke kterému démonovi slouží jednou hmyz, podruhé opice a potřetí dokonce houby. Sám o sobě pak tento netvor ve slabé chvilce prozradí: “Fu-Manchu je největší mykolog, jakého poznal svět. Travič, proti němuž byli Borgiové děti. A toť můj triumf, vědecký triumf mého života!“ A co se děje zatím? Hrůzo, hrůzo! Jako prašný sníh padaly bíle obří výtrusy. Zmrazovaly kroutící se postavy. Houba rostla. Od hlavy k patám potáhla každého, koho se dotkla a ovinula ho blýskavým rubášem. „Hynou jak mouchy!“ křičel Fu-Manchu v horečném vzrušení a já pochopil, že jeho úžasný mozek patří homicidálnímu maniakovi. „Je to mucholapka!“ vřískal. „Já! Já, bůh zkázy!“

I navzdory mnoha podobným útokům ale malebný ústřední pár přežívá a přestupuje z knihy do knihy, znovu a znovu a až to budí úsměv. A co teprve když sám ďábel promluví:“Pane Smithi! Doktore Petrie! Vaše zasahování do mých plánů zašlo příliš daleko. Se vší vážností jsem na vás proto obrátil pozornost.“ Ano, tak se aspoň mluví na půdě tohoto žánru…

Ať už je Fu-Manchu fanatik anebo řádný agent, přemítá Sax Rohmer, zdá se být nejzlovolnější osobností, jaká v dnešním světě existuje. Mluví všemi civilizovanými jazyky i většinou primitivních, ovládá umění, vědy (i ta temná) a má mozek tří géniů dohromady. Představte si vysokého, štíhlého muže mrštného jako kočka, s čelem jako Shakespeare, s tváří satana, s vyholenou hlavou a podlouhle magnetickýma očima v barvě kočičí zeleně. Obdařte ho vší krutou lstivostí nahromaděnou v obrovském intelektu, důmyslem věd a možnostmi, jež mu dá cizí vláda, představte si hrůzyplnou bytost a máte před očima doktora Fu-Manchu. Je nebezpečím Východu vtěleným v jediném muži. Ne, není to zločinec. Je to největší génius, jakého síly zla kdy přivedly na svět. Jeho poslání? Připravit cestu. Je průkopníkem hnutí tak epochálního, o jakém se ještě nesnilo jedinému Britovi.

Věru bizarní je odér těchto románů a jak groteskně kontrastují uzavřené buňky opiových doupat s velikášstvím toho vraha: Připadalo nám, že je nad Londýnem rozpřažena žlutá ruka. Fu-Manchu byl hrozbou západnímu světu, ale miliony, o jejichž osudech chtěl rozhodovat, neměly tušení o jeho existenci. Ano, ano, autor je i patetik. Vyvažuje to nicméně až drogově snovou mlhavostí Petrieho líčení. Například: Už zase mě ovládal pocit fantastična, jaký jsem ve dnech bojů proti vyhlášeně titánskému géniovi míval tak často. Byl jsem opět hercem v jedné ze snových scén pochmurného dramatu. Okolo pulsovaly tajemné, zlovolné síly, to ano, jak ale vykreslit největšího génia moderní doby? Nevím. Ale dokud jsem ho nepotkal, netušil jsem, jaká moc zla může vyzařovat z lidské bytosti. Účelová krutost mu byla vlastní a naprosto nebyla teatrální. Psal po Anglii své jméno krvavým písmem. Byl nejhrůznějším hostem, jaký kdy ohrožoval mír. Jeho možnosti páchat zlo se zdály bezbřehé. Stáli jsme v cestě nejúžasnějšímu géniovi, jaký kdy v dějinách světa zasvětil intelekt zločinu. V listoví šeptal vánek, vanula ke mně vlna cizokrajné vůně. To dech Východu napřáhl ruku na Západ a bylo to tak symbolické pro lstivě nepostižitelnou sílu dr. Fu-Manchu, jako byl Nayland Smith symbolický pro britskou výkonnost.

Fu-Manchu a Nayland Smith (svým způsobem jin a jang) se nikoli náhodou stali i vůbec poslední rolí (a dvojrolí) Petera Sellerse. V konkurenci s Byl jsem přitom bývá tento film sice šmahem zatracován, pravda, ale nedejte na kritiky a někdy jej zhlédněte, protože komedie vytvořená podle až tak svůdného braku se hned tak znovu nenajde.

(naposledy vydalo nakladatelství Ametyst, Praha 1995)

Převzato z časopisu Tvar 4/2008 (21. 2.)



zpět na článek