K románu Michela Houellebecqa „Serotonin“ a výmyslům u nás šířeným

Přibližně 600 tisíc eur má v bance hlavní hrdina na začátku románu Sérotonine (česky: Serotinin) Michela Houellebecqa; na konci (po zakoupení pařížského bytu) mu tamtéž zbývá něco málo přes 200 tisíc eur. Vůkol sice nastává jaro, ale šestačtyřicetiletý Florent-Claude, byť se mu podařilo bez úhony přežít Vánoce i Silvestra (kdy depresivní osobnosti jako on bývají obzvlášť ohroženy sebevraždou), má před sebou už jen samé trudné vyhlídky …

Román zachycuje jeho psychický sestup prokládaný bilancováním debaklů v milostném životě. Přesto je ryzím požitkem dílo číst. V mistrně zřetězených, sáhodlouhých souvětích dává především Florent-Claude vale vší korektnosti: bez obalu opatří příslušníka nebo příslušnici toho či onoho národa zcela brutálním stereotypem sexuálním či jiným; dvakrát se vážně zaobírá myšlenkou vraždy (podruhé má dokonce oběť na mušce, než zjistí, že spoušť stisknout nedokáže – jako předtím nedokázal zastřelit ptáka na pláži v Normandii). Přitom soustavně trousí sociologické, politické, pornografické i obecně antropologické vtipy, narážky a slovní hříčky (překladateli nezávidím; česká verze má vyjít v létě). Například veliký Goethe je podle hrdiny „starý imbecil“ a žvanil.

Výjimečně se vloudí věcná chybička. Třeba tvrzení, že za války dochází k sebevraždám zřídka (s. 308), není přesné. V okupovaných státech během 2. světové války upřednostnilo zvýšené množství příslušníků židovské menšiny dobrovolnou smrt před deportací. (Spisovatel Stefan Zweig spáchal sebevraždu v exilu v roce 1942.)

Dlouho už jsem nečetl knihu, kde bych se téměř nad každou stranou musel nahlas smát … Pár pasáží je ovšem třeskutě depresivních, běží přitom o místa klíčová. Třeba příběh lásky s Dánkou Kate, „poslední a nejzávažnější“ lásky mládí Florent-Clauda (jemu bylo tehdy dvaatřicet, jí sedmadvacet). Oba pasují dohromady tak perfektně, že na společném výletě kdesi ve východním Německu číšník, který z jakéhosi důvodu hovoří francouzsky, Florent-Clauda (na jehož straně cítí nastávající „zradu“) prosí: „Zůstaňte oba takhle. Prosím vás, zůstaňte tak.“ Marně. Hlavní hrdina dodatečně konstatuje, že za tuto erotickou zradu si zasluhuje smrt, ba dokonce utrpení daleko horší – následně předjímá nešťastný, osamělý závěr svého života. (Milostná tragédie s Kate je vylíčena na s. 96 až 101.) Po prvním přečtení začínám dílo číst nanovo, jen abych si vychutnal Houellebecqovy formulace…

V době vydání románu Sérotonine vrcholila zrovna aféra kolem německého novináře Claase Relotiuse, který, jak se ukázalo, si po léta ve svých reportážích a rozhovorech tu a tam vymýšlel. Ale to je jen časová koincidence, která se jaksi sama vetřela do pera, to odbočujeme podobně jako Houellebecqův Florent-Claude, když má už něco vypito a míchá páté přes deváté… Zpět k Houellebecqovi!

Četbu jsem si vychutnával (a vychutnávám znovu), trvala mi tedy – jak se tak rozhlížím po české mediální krajině – déle než jiným našim francouzštinářům. Ti dokonce stihli uveřejnit recenze nebo alespoň jakési referátíky. Tak si z těch velepohotových výpisků projděme dva nejrozsáhlejší s originálem románu v ruce.

Korektnický filtr akademický

Příslušnice slovutné obce akademické v sobotním vydání věhlasného tuzemského periodika z 2. února 2019 vypočítává tři příklady údajných houellebecqovských „příležitostí k pocitu štěstí“: „když se podíváte normandským kravám do očí, narazíte na nekuřácký hotel …“. Podtrhuji a nesměle namítám: To je v rozporu s přiloženou fotografií, kde je Mistr samozřejmě zvěčněn s nepostradatelnou cigaretou. Hotelový pokoj, jehož poplašné zařízení/detektor kouře nelze deaktivovat, představuje ostatně jednu z typicky novodobých pohrom i pro Houellebecqova nešťastného hrdinu! Ten hulí přímo náruživě a zároveň na just netřídí odpad. Což je ale, uznejme sami, nekorektnost veškeré meze přesahující! Recenzentka nekorektníka přitesala. (Málo uvědomělý francouzský autor nedbal, pravda, toho, že by mohl nechtěně „nahrávat“ tomu či onomu notorickému kuřákovi na Hradě, v Senátu nebo mezi méně korektnickými publicisty…)

Znovu se vtírá do pera Claas Relotius. Poznatky z terénu dotvářel a doplňoval v zájmu toho, co se žádalo, co se „nosilo“, po čem jaksi vycítil poptávku … Zpět k Houellebecqovi!

Podle recenzentky hlavní hrdina, který „pracuje na ministerstvu zemědělství“, „zmizet nemůže“. Ale může! A přesně to zkraje románu udělá. Na ministerstvu smlouvu ukončí, změní banku i bydliště. To vše hlavně proto, aby se zbavil „mladé přítelkyně asijského původu“ (podle vypravěče „toxické“), kterou nicméně recenzentka zařazuje do výčtu kladných stránek jeho existence (přestože podle hlavní postavy se vztah v úvodu románu nachází v „terminální fázi“)...

Recenzentka rovněž tvrdí: „Svědek zanikajícího světa Florent-Claude se utěšuje osudem Aymerika, … spolužáka z vysoké školy.“ Florent-Claude naopak s Aymerikem soucítí! Vždyť je to jeho dávný a jediný kamarád… Aymerika charakterizuje recenzentka takto: „Aymeric není zhýralý synek z bohaté rodiny, floutek, který bere drogy …“ Dost té hagiografie! V Houellebecqově románu nevidí hlavní hrdina Aymerika skoro nikdy střízlivého …

Aristokrat Aymeric, který se postaví do čela normandských zemědělců blokujících silnice, podle recenzentky „v jednu chvíli začne střílet do policistů“. Houellebecq (s. 262) líčí scénu jinak: Aymeric obrátí zbraň proti sobě, zastřelí se, načež jeho kolegové spustí palbu na policisty v (mylném) domnění, že jej zastřelili policisté… O pár stran dál (s. 265) konstatuje Houellebecqův hrdina, že „Aymerikova sebevražda“ bude mít pravděpodobně politické dopady, jaké by sotva co jiného vyvolalo… Recenzentce se snad sebeoběť literární postavy (která měla do poslední chvíle v ústech joint) zdála shazovat nejznámější sebeoběť v české novodobé historii (Jana Palacha), a tak dotyčné místo posledního románu nenapravitelného francouzského ironika a sebeironika pro české čtenářstvo opět korektnicky poopravila ...

Korektnický filtr žurnalistický

Přeskočme opět k Relotiusovi. Postupně vychází najevo, že jeho fabulace si někteří dovolili zpochybňovat už od roku 2017 – a měli z toho svého času spíše potíže. U nás se, doufejme, pustým výmyslům dlouho dařit nemůže. Selže-li vědecká obec, máme tu ještě hlídací psy demokracie, kmenové příslušníky profese novinářské! Jakpak Houellebecqa přibližují oni?

Už 3. ledna 2019 zveřejnil přední zpravodajský server, který má v názvu příslovce odvozené od substantiva „aktuálnost“, o Houellebecqově románu rozsáhlý referát s titulkem „Na Západě už nikdo nebude šťastný. Houellebecqův nový román brzy vyjde česky.“ Konfrontujme vybrané pasáže z referátu se zněním románu.

„Na Západě už nikdo nikdy nebude šťastný,“ konstatuje podle „aktuálního“ referátu „protagonista“, tedy Florent-Claude Labrouste. V románu (s. 102) takto uvažuje bývalá Labrousteova přítelkyně Claire. Hlavní hrdina by šťastný, jak to vidí, snad být ještě znovu mohl, musel by ale nejprve (po způsobu alfa samců z říše zvířat) sprovodit ze světa dítě své dávné přítelkyně Camille (čehož ovšem jakožto slaboch první kategorie schopen není).

Podle „aktuálníků“ se s Labroustem rozejde japonská přítelkyně. (To zní prudce emancipačně.) Podle románu naopak Labrouste zavrhne ji (ona se s ním dost dobře rozejít nemůže, neboť je na něm existenčně závislá), když objeví videa, kde se dotyčná oddává jednak (navíc v počátku vztahu a v jeho bytě během jeho služební cesty!) sexu s patnáctkou mužů najednou, jednak (při jiné příležitosti) sexu se psy. (Nejprve zvažuje vraždu, poté nenápadně změní existenci, potichu zmizí a zanechá Japonečku v bytě s vypovězenou nájemní smlouvou. Nad souvisejícími pasážemi se českému čtenáři maně vybaví slova písně „potoků vodou / já smejvám stopu svou“ v podání Michala Tučného.) To ale zřejmě pro „aktuálníky“ bylo příliš nekorektnosti najednou!

Podle „aktuálníků“ Labrouste „přijde o práci“ a vydá se do Normandie hledat „svou bývalou manželku“. Podle Houellebecqa na ministerstvu sám ukončí smlouvu (s vymyšlenou záminkou, že přechází jako zemědělský expert na argentinskou ambasádu, dle dosavadního nadřízeného tedy „k nepříteli“) a nikdy nebyl ani není ženat! K depresivním místům románu patří to, kde se Florent-Claude trýzní stále se vracejícími úvahami, jak mohl svého času Camille navrhnout sňatek (což by ona pravděpodobně přijala), leč neučinil tak, neboť pro takový návrh nebyl „formátován“ (s. 172). Jinde (s. 191) sděluje, že manželské štěstí, jaké zažívali jeho rodiče, pro sebe vždy v hloubi srdce považoval za nedostupné …

Kdopak za výše uvedené „aktuální“ nepřesnosti odpovídá, kdopak je „aktuálně“ vypustil do světa? Pod referátem jsou jako „autoři“ uvedeni: AFP, Kultura (tj. kulturní redakce serveru), ČTK. Takže jakési anonymní entity, tedy prakticky všichni a nikdo. Němci jsou s tím Relotiem až nekorektně adresní, osobní. My se řídíme latinskou zásadou „nomina sunt odiosa“ (volně přeloženo: „hlavně žádná jména!“). Tuzemský rybníček je koneckonců malý a nikdo nestojí o žádné potíže plynoucí z příliš „hrrr“ prováděných odhalení …

Claas Relotius se nejnověji nechal slyšet, že některá z novinářských ocenění by byl ochoten vrátit. U nás jsou zatím výmysly o Houellebecqově posledním románu vesele šířeny dál a dál – takříkajíc „virálně“ (česky postaru: geometrickou řadou) …

Michel Houellebecq - Sérotonine. Flammarion 2019, 352 s.