To bezesporu nejpromakanější pokračování slavné Foglarovy stínadelské trilogie (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství VelkéhoVonta) napsal a před dvaceti roky vydal Jaroslav Velinský (1932-2012) pod názvem Poslední Tajemství Jana T. (2003). Spory můžeme vést, zda je správné opatřit původní, mytický svět přesnými časovými souřadnicemi dvacátého století, což „Kapitán Kid“ provedl, ale tím výhrady končí. Román o finálním Tleskačově tajemství si ostatně přečtěte sami a Velinský nebyl jediný, koho svět za Rozdělovací třídou okouzlil. Existuje i pán, který na klasické dílo o Stínadlech a Rychlých šípech (dílo původně prostřené v třech románech) navázat další trilogií.
Muž této odvahy a invence si prostě říká Grifin, což je skautská přezdívka, jmenuje se Josef Červinka a napsal už tyto tři knihy: Poselství ze Stínadel (2020), Poslední stínadelské tajnosti (2017) a Stopa vede do Stínadel. Ta poslední vyšla začátkem roku 2023.
Jak vše začalo? Díky dětem. A zcela první verzi svého Poselství napsal Červinka už roku 1980, přičemž důvody byly aliterární; jedná se o kvalitní „legendu“ k jedné oddílové hře, kterou, jste-li dostatečně zapálení, může hrát během celého roku a schůzek. Podobná akce vždy vrcholí na letním táboře, jak ví každý, kdo někdy skautoval, a stejně to praktikoval Jaroslav Foglar se svou legendární Dvojkou (Hochy od Bobří řeky). Grifin vedl jiné dva oddíly, a to postupně i v rozličných místech: oba si říkali Trojka. Dodnes fungují. Pracoval pro ně v letech 1964-1997, tedy po třiatřicet let; ale vraťme se do roku 1968.
Tehdy Grifin otevřel nové vydání Záhady hlavolamu (z nakladatelství Blok) a zůstal koukat na Foglarův přídavek k beletrické části knihy. Nato přídavek přečetl a zjistil, že je to skrumáž o luštění jiných hlavolamů, než byl jen proslavený ježek v kleci; a nedočkal se tudíž kýžené nové prózy ze svého oblíbeného univerza. Už měl dojem, že se dočká; málem ho to strhlo.
Nedočkal se, ale titul Poselství ze Stínadel mu utkvěl. Nikdy taky později nepopíral, že ho vymyslil Foglar sám.
Přišla sedmdesátá léta a Červinka sepisoval pro Trojku etapové hry podle románů Záhady hlavolamu a Stínadla se bouří. Šlo především o životem živenou praxi, samozřejmě, ale hry přesto zveřejnil - v časopise Trojka - Turistika - Táboření. Udělal to, aniž věděl, že Foglar již v únoru 1977 dopsal Tajemství Velkého Vonta, tedy třetí díl trilogie. Proslýchalo se, že na něm pracuje, vlastně na to autor Rychlých šípů i výslovně upozorňoval ve svých Hromadných dopisech (dnes již vydaných souborně), ale nadšení pana Grifina nemohlo toto zchladit, takže uvažovat o vytvoření třetí herní legendy. Touha tak učinit asi měla moc a dozajista i pochopitelný důvod. V dosavadních dvou románech zůstávalo až moc záhad prahnoucích po rozlousknutí, takže Grifin vymyslel vlastní třetí díl. Nepomýšlel na oficiální vydání a foglarovky byly ostatně zakázané, takže při práci nezůstal v totálním osamění, abych tak řekl, a vyvolil si - opět bez dotazů - spoluautora. Říkat, že Fikera „vykradl“, jistě můžete, ale není to fér. Grifin sice využil dílo tohoto už v té době zesnulého mistra detektivek, ale je to vlastně jen krátká pasáž. Avšak je. Zapustil ji beze všech skrupulí do vlastního textu, jen s mírnou úpravou. V originále se text jmenuje Tajemný dům. Vzpomínám si, že někdy za normalizace vyšel Tajemný dům na pokračování ve Svobodném slově, kde jsem jej četl poprvé a odkud jsem si ho vystřihoval. Nalepil jsem si prózu do nějakého sešitu, který si pak asi nechal někdo, komu jsem ho půjčil, už nevím a zkrátka neznám data zveřejnění. Patrně byla pozdější, než aby znal Grifin povídku odsud, ale možná i dřívější. Měl bych se pana Červinky zeptat!
Ale vraťme se do osmdesátých let. Tenkrát Grifin výsledný literární konglomerát navíc bez ptaní prošpikoval taky ilustracemi Jana Fischera, Marko Čermáka a Bohumila Konečného – a padla, bylo hotovo s čistým stolem. A přišel rok 1984, a právě tenkráte začal Foglar se zpožděním celých sedmi let, které mě překvapuje, slavnostně předčítat v klubovně své Dvojky Tajemství Velkého Vonta. Jeden člen oddílu - Josef Bláha - znal Grifina, i vyprávěl mu o tom. Dodal: „Ne všechny, ale některý části tvý bezva legendy bohužel kolidují s úplně jinými závěry páně Foglarovými. Škoda, chlapče, škoda.“
Co bylo dál? Grifin chtěl text znát! Ale autor Rychlých šípů chránil rukopis třetího dílu jako oko v hlavě a dostupný fakticky nebyl. Anebo jenom Grifin nepřišel na způsob, jak si ho vypůjčit a rychle přečíst, případně okopírovat, a pak… Roku 1986 se vynořilo exilové vydání.
Červinkovi je opatřil za nekřesťanskou cenu právě pan Bláha, známý dodnes mezi skaity jako Řešetlák. Grifin si konečně mohl na vlastní oči ověřit, co mu přítel před lety vyprávěl, a zjistil, že jak on sám, tak Jaroslav Foglar zpracovali, a to aniž by se domlouvali či byli telepaticky propojeni, stejný problém. Otázku tajuplného vzkazu, jenž hrdinné Rychlé šípy objevily v šeru za železnými dvířky ve Svatyni Uctívačů ginga. Ve Stínadlech.
Že to byly dvě různá rozvinutí téže události, ale není nic divného: nabízelo se silně takto pokračovat a Mistr Červinka nade vším podumal a přišel na řešení. Odhalil způsob, kterým vlastní příběh velmi šikovně přepracuje, aby nezůstal jen alternativní třetí částí trilogie, ale stal se čtvrtým pokračováním ságy. A tetralogie.
Pracoval ovšem na původním textu i zcela nezávisle na Foglarovi a již roku 1987 doň doplnil působivou sekvenci Stínadelská smrtka. Je samozřejmě otázka, zda by zrovna Foglar něco podobného do své čtvrti situoval, ale koneckonců sledujeme dílo Grifinovo, takže co? Byl to ryze jeho nápad a bez obav jej zveřejnil ve zmíněném už oddílovém časopise „TTT“.
Tak vzniklo Poselství ze stínadel a jako čtvrtou část nové tetralogie je Grifin dokončil roku 1988, aby taky román zveřejnil v TTT (čísla 36-42). A měl tím zdánlivě hotovo; v letech pozdějších udělal v textu už jen drobné zásahy.
A co bylo ještě dál? Víme o tom kupodivu přesně. Už po revoluci, a tedy 25. května 1994, začal psát jistý Karel Hrivňák (není herec, ale v Kotkově filmové verzi Záhady hlavolamu hraje a vysloví dokonce ony legendární věty „Koho volíš? Losnu, nebo Mažňáka?“) podle Poselství filmový scénář. Pracoval na něm většinu léta a 5. září 1994 začalo natáčení dalšího, i když teď jen amatérského filmu. Dal práci a premiéra se odehrála víc než o dva roky později, 12. září 1996. Taky autora předlohy samozřejmě pozvali, ale Grifin nedorazil. Proč? Podle všeho se trochu bál Foglarovy reakce - a věděl, že už jeho kniha spisovateli nejde pod nos. Snad by ji nejradši zakázal.
Hrivňákovo filmové dílo věru není žádný Spielberg, ale dá se vydržet, i když má dvě hodiny a třináct minut a bývá parodováno. Kromě toho… Místo osvědčené pětice Rychlých šípů v něm pátrá jen „duo“ Jakub Just a Jiří Dolejš.
Film byl oficiálně vydán na VHS kazetách a zde je krátká ukázka Amazonky: https://www.youtube.com/watch?v=WjFqddGK8Lo. Posléze o filmu vyšla - malým nákladem - i tenounká knížka se vzpomínkami na jeho natáčení.
Text vlastního románu převedl ovšem Grifin do digitální formy až počátkem třetího milénia, přičemž ho ještě jednou zrevidoval a upravený výsledek vydal v tzv. Knihovničce Třítéčka. Právě tato verze byla následně užita dvěma nejznámějšími samizdatovými vydáními v roce 2002. „Jestli je máte, jste šťastní,“ řekl by vám pravý foglarovec; já sám se za žádného zažraného foglarovce nepokládám a tyto dvě cenné knihy mi bohužel ve sbírce chybí.
Jednu z nich inicioval známý výtvarník Pavel Čech - a vytvořil obálku.
Druhé z vydání připravil grafik Oldřich Pošmurný a pozná se podle Fischerovy ilustrace na obálce, převzaté z prvního čísla druhého ročníku Vpředu. A co na ní? Stačí snad říci: „Jan Rymáň unesen!“
V letech 2003-2005 vycházel tentýž román i na pokračování v měsíčníku Moje 1. noviny, a to s ilustracemi Jiřího Petráčka. Jejich originály se, jak to ve foglarovském světě chodí paradoxně docela často, ztratily.
V této podobě má „složený“ román nějakých dvě stě stran (všichni se po něm tehdy pídili, jelikož náklad předchozích knih byl úplně stopový) a poslední díl zveřejněn v březnu 2005, poslední obrázek v červnu. Nato si redakce Mých prvních novin objednala v jisté tiskárně, jejíž jméno nemohu uvést, protože mi ho nikdo nechce říct, výrobu knihy. Ta byla regulérně vytištěna, což je prokázáno, jenže náklad nikdo neuhradil. Výtvor proto zůstal v té tiskárně - v podobě ještě nesvázaných složek. A dnes se předpokládá, že ty složky někdo zničil - jako „nedobytnou pohledávku“. Pravděpodobné jest to jako nezvratný osud a jisté se to i mně zdá z toho důvodu, že nikdo neví o jakémkoli existujícím výtisku.
Román měl však i další osudy, a právě před deseti lety (2013) vznikla díky amatérskému kreslíři Hostimilu Schmiedlovi jeho komiksová verze. 8. února 2014 se dokonce objevila na webu a volně zůstávala přítomna ke stažení. Schmiedlovy komiksy podle filmových mayovek jsou v útržcích k nahlédnutí zde (Hostimilovy KOMIKSY FILMOVÝCH MAYOVEK 2 – Staré časopisy pro děti a mládež v souvislostech (detske-casopisy.cz), ale neodbíhejme od tématu. Grifin byl Schmiedlovým dílem patrně polichocen, i když je to jinak uzavřený člověk, a roku 2015 dopsal druhou svou stínadelskou knihu Poslední stínadelské tajnosti (2017). Nazval ji tak proto, že chtěl skončit u pentalogie. „Prvé tři díly Jarda Foglar,“ říkal si nejspíše jako malý Jarda, „a zbylé dva já.“ Ale změnil názor vzápětí (jsa v důchodu) a roku 2018 dokončil - v dalším rozběhu a při toleranci ženy i syna - ještě šestý díl cyklu Stopa vede do Stínadel (2023). Celičkou tuto novou trilogii velmi zdařile ilustroval Petr Modlitba, i došlo také díky jeho obrázkům na zájem ze strany společnosti Albatros Media. Ale chtěla jen první část této druhé trilogie a očekávatelnou a legitimní podmínkou pro vydání se stal požadavek, podle kterého Grifin-Červinka důkladně přepíše a změní Fikerovu sekvenci.
Provedl to roku 2020 a kniha vyšla vzápětí s doslovem Martina Izery, z něhož tu částečně čerpám. Další, pátý díl se objevil, jak řečeno, již předtím, je to šest let, a šestý (skutečně ale neumím odhadnout, zda je v Grifinově případě polední) letos v lednu.
Jistým problémem se může stát, že jsou nealbatrosí vydání poměrně nízkonákladová. Těžko je posléze seženete, a když, za vysokou částku. Pan Izera pochopitelně tvrdí, že „už to není Foglar“ a nebyl by zájem, výtisky by mu zbyly. Nevím. Podle mě jde víc o vytvoření rarity, na niž se strhne hon různých fanatiků z Aukra. Ale jestliže tomu tak není, já se Martinu Izerovi omlouvám.
Když jsem byl velmi malý kluk a ještě jsem neuměl nejlépe číst, listovával jsem si doma prvými díly dnešní hexalogie. Tituly kapitol jako Skok do tmy mě fascinovaly a strašlivě jsme se spolu s mladší sestrou Evou těšili, až „dáme“ i obsah těchto sekvencí. Nakonec nám obě knihy nahlas přečetl táta. Ne najednou, na pokračování. Po večerech před usnutím. To vám bylo úžasné. Nelze na to zapomenout. Jak jen jsme se vždy těšili, co bude dál. A teď listujete Grifinem a přál bych vám stejný zážitek a míti tak hodného a čtoucího tatínka. Hle! A co se asi bude dít? Boj v ulicích města. Klíč k šifře. Dům na rohu příčné ulice. Štěpán Mažňák má návštěvu. V podzemí Svatého Jakuba. Třináct hlavolámu. Losna přináší zprávy. Příběh z koše pokračuje. Podkrovní tajemství. Pokoj smrti. Dívčí klub Pomněmky. Rychlé šípy vyslýchají Bohouše. Ulice Malý tunel. Chybí list ginga. Žlutý koberec. Mayský bůžek. Přepadení u hřbitova. Sedm stínadelských záhad. Roztržka v klubu. Marcela varuje Mirka. U Kuliferdova hrobu. Proroctví Jindrova otce. Stínadelští čerti. Útok na Svatyni Uctívačů ginga. Širokkův přízrak. Útok na klubovnu Rychlých šípů. Hrozí Mirkovi opravdu smrt? Kovboj Sandy. Překvapení v Katovské uličce. Přehled požárů.
A jsou věci, které se neříkají dopředu. Nebyla by to férová hra. I já jsem napsal e-mail do Českých Budějovic, kde teď žije má mladší sestra, a dočetla se: „Víš, Evi, vůbec, že existuje ještě jedna stínadelská trilogie a že jí mám? Dám ti to přečíst! Pamatuješ, jak na nás za tmy dělaly dojem ty první dva díly od Foglara?“ A dám to Evě přečíst, samozřejmě. Možná bude zklamaná, že Grifin není úplný Foglar, ale co. Měla by Grifinovo pokračování znát, když ji nadchlo již to Velinského.
Zde sušší fakta o vydání této knihy i předchozího dílu pátého: