„To holt byla jeho filosofie.“

Tak a podobně se mluví, ačkoli víme, že o skutečnou filosofii v původním smyslu slova nejde. I fiktivní Hercule Poirot se do toho může přimíchat. Byl filosof?

Ne. Měl filosofii? Dá se říct. A knihu Filosofie Hercula Poirota právě vydal Martin Bojda (*1991), ale než se chytíte za nos, vězte, že je literárně velmi plodný a skutečný filosof, co už vrhl na trh tlustospisy typu Goethovy fenomenologie (2020), který má 1248 stránek a… nedá se číst. Ale své „nedá se číst“ nemíním pejorativně a ztotožněte je s konstatováním, že tu autor tohoto článku při pokusu o studium utonul. Nikoli na každé straně, ale většinou. Bojda vyniká intelektem a soustředěně chrlí erudované práce jako Schillerova estetika humanity (2023) či Filosofie německého osvícenství (2024), což je imponující, ale… Ale každá moudrá hlava potřebuje občas částečně vypnout a relaxovat, což pro něj vždy, aspoň to tvrdí, představovalo četbu detektivek Agathy Christie. Od dětství.

Zná i televizní seriál s Davidem Suchetem a nastudoval sekundární literaturu, aby vytvořil knihu pro své kolegy překvapivou. Od začátku do konce je totiž zcela srozumitelná i pro normálního smrtelníka a nedělá z filosofie Hercula Poirota nic většího, než co tato obnáší.

Tou filosofií je prvořadě laskavost a lidskost, kterými jsou - navzdory haldě mordů - prodchnuty všechny knihy paní Mistrové, a to bez ohledu na to, zda uvnitř nich pátrá Poirot, slečna Marplová či ještě někdo další. Bojda je schopný antropolog estetiky a vyhmátl duchovní jádro spisovatelčina světa i díla. Konkrétně u Hercula dokládá, že je vybranost jeho chování diktována etikou a nikoli jen etiketou. Poirot je lidský, soucítící, a když pátrá, nestaví jenom na logice, ale na empatii a vynikající schopnosti komunikovat s nejrůznějšími lidskými typy. Jistě, je charakteristicky ješitný, ale… Ale vlastně pouze na své šedé buňky mozkové, jež mu jsou nejlepšími služebnicemi. A je Belgičan a myslí si o Angličanech své, ale nikomu přesto nikdy nepřisuzuje menší důstojnost, nikým nepohrdá.

Martin Bojda taky detektivkou nepohrdl a „jen tak mimochodem“ vytvořil první českou monografii o Agathě Christie. Úvodní kapitolou charakterizoval i podstatu a vývoj celého detektivního žánru a naší autorce (nejprodávanější na světě) přisuzuje literárně-historické místo, které si lze dát do rámu. Dokáže pak charakterizovat i styl jejích příběhů a některé z postav. Především ale pracovní metody Hercula Poirota - a jeho charakter.

Ten muž byl s to se geniálně vciťovat do druhých a měl ryzí úctu ke skutečnosti. „Základní epistemický postoj vmýšlení se do ní,“ nazývá to autor. „Vše vždy musí být bráno v potaz, a jestliže se fakt nehodí teorii, na teorii zapomeňte.“

Podivínskost Poirota i včetně jeho neopakovatelného kníru není zdaleka jen vnějškovou ingrediencí, kterou by snad chtěl upoutat. Ne. Ony manýry mají základnu ve stylu osobnosti a etika mu jest projevem vnitřně prožívané důstojnosti, zahrnující především duchovní postoj ke světu. Jestliže označil už Chesterton detektivku za Ilias moderního světa, vytvořila z ní Agatha Christie pohádkové podobenství, kde hrdina nekádruje lidi dle intelektu či originality, ač je sám inteligentní a originální, ale dle morálky a mravní opravdovosti.

Poirot není názoru, že je lidská bytost nevypočitatelná, a na tom úspěšně staví.

Jen málokdy se stane, že kdokoli udělá cosi, co není uloženo v jeho povahovém ustrojení. „Příroda,“ říká fatalisticky velký pátrač, aniž by jakkoli pohrdal masami, „se u lidí opakuje víc, než by jeden předpokládal. To moře je rozmanitější.“

A kvalitní výraz kritiky nivelizujícího pohledu na jednotlivce předvedla autorka mj. na figuře mladého komunisty v románu Smrt na Nilu. Jmenuje se Ferguson a podle jeho názoru záleží na budoucnosti víc než na minulosti. Což je možná pravda, ale Ferguson se domnívá, že smí určovat, kdo smí do budoucnosti přežít. Co je pokrok, co ne. Je to přitom bohatý aristokrat a rétorická levicovost je mu hlavně pózou. Christie nenáviděla jakoukoli eugeniku, determinismus a předepisování životu, a tak je Ferguson nepochybné zlo. S cynickým klidem odsuzuje každého, kdo podle jeho definice není společensky prospěšný, jako příživníka a na výletní lodi se nerekreuje, on tu „studuje podmínky“. A ví: bez většiny přítomných by se svět obešel a „měli by je postřílet. Než začneme stavět, musíme ničit.“

Právě protikladnost Poirotova humanismu je tu zvlášť markantní. Detektiv se nezajímá o národy, ale o jednotlivce, a tvrdí, že právem na život je taky právo na jinakost a individualitu, třeba i výstřednost. Poirot má odpor k totálnímu plánování a vládnutí a k jakékoli instrumentalizaci člověka nebo spravedlnosti. Ano, je puntičkář, ale velkorysý a pokorný. Nikdy by nebyl pyšný na majetek anebo urozený původ. Jeho marnivost není egoismus, ale daň za osamělost výjimečného v průměrném prostředí.

I autor Martin Bojda je tak výjimečný a svou stručnou knihou se přesto dokázal sklonit do vod popu. Udělal i filosofii detektivek úplně srozumitelnou.

Napsal a jmenný rejstřík zpracoval Ph. D. et Ph. D. Martin Bojda: Filosofie Hercula Poirota. Vydalo nakladatelství Togga. Praha, červenec 2025. 288 stran.

Filosofie Hercula Poirota - Martin Bojda | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví