KNIHA: Drsný střed Evropy

Proč jste zvolili pro svou knihu právě tento titul?
Protože pojednává o historii naší země ve skutečně drsné době, což raný a vrcholný středověk opravdu byl, a v níž občas český stát hrál závažnou roli. Byli jsme středem Evropy – ať už svou zeměpisnou polohou, anebo někdy i významem.
V současnosti probíhá na Pražském hradě velkolepá výstava o kultuře a umění za vlády Karla IV. a posledních Lucemburků. Souhlasíte s tím, že právě Lucemburkové nás uvedli do Evropy?
Ta výstava je opravdu krásná, ale s řečeným názorem nesouhlasím. V Evropě jsme totiž byli a do evropského dění zasahovali už předtím. Jestliže Jan Lucemburský přichází do Čech v roce 1310, pak se stává vládcem státu, který má za sebou už dva velmocenské náběhy. Připomeňme dobu Přemysla Otakara II., krále, jehož přímá moc sahala od Krkonoš až po Jadran, a dobu jeho syna Václava II., kdy se český stát stává jádrem územního celku zahrnujícího české země a Polsko a zasahuje rozhodujícím způsobem do poměrů tehdejších Uher. Dodejme, že nejde jen o územní rozsah, ale také o celkovou vyspělost. K zaostalým státům Evropy jsme tehdy už nepatřili. Nemluvě o českém stříbru, které napájelo středoevropskou ekonomiku prakticky až do přílivu drahého kovu z Ameriky. Český groš, který začal razit právě Václav II., byl takovou valutou, jakou dnes představuje, řekněme, švýcarský frank.
Nicméně příchod Lucemburků určitý přelom znamená, to se mi zdá nesporné.
Samozřejmě. Nepopírám to. Jan Lucemburský zahajuje třetí mocenský vzestup Českého království. Přichází do země destabilizované ztrátou přemyslovské dynastie a mezidobím nástupnických bojů, ale tato situace se postupně mění. Třebaže se Janovi nedaří konsolidovat domácí poměry, jimiž se kolikrát ani detailně nezabývá, dosáhne toho, že za jeho vlády nevpadne do země žádný vnější nepřítel. Naopak, sám zasahuje do zahraničních konfliktů, je v nich úspěšný a získává pro sebe a pro svůj stát cenné spojence. České země, jak se traduje, mu pro tuto zahraniční politiku skýtají finanční základnu, ale i tak je Jan často bez peněz. Není ostatně divu. Královský život a cesty po západní Evropě s početným doprovodem – to všechno je nesmírně nákladné. A navíc: král myslí dnes a denně na prestiž, současným jazykem bychom řekli, že si buduje image. Například i ražbou zlatých mincí – florénů. Na Janovu politiku navazuje potom jeho syn Karel. Pokračuje v práci na mocenském vzestupu země, na rozdíl od svého otce se stará i o její zvelebení, využívá předpokladů zděděných z minulosti a daří se mu dosáhnout vrcholu: císařské koruny!
Představuje i ona drsný střed Evropy, nebo s sebou nese přepych a zjemnělost?
Nejspíš obojí. Nejsme už sice svědky hrůz, jaké třeba zaplavily zemi po krachu na Moravském poli, nelze ovšem říct, že by Karel IV. byl nějaký středověký pacifista. Ale na druhé straně: metody vlády se tenkrát už zdokonalily a král vnímal českou vojenskou moc, v té době nepopiratelnou, spíš jako účinný odstrašovací prostředek. Chápal, že diplomacie - jakkoli s sebou nějaké náklady nese taky - přijde výrazně levněji než válečná tažení. Ta Karel příliš nemiluje, v mládí si jich užil dost. Karel je budovatel, Karel staví a podniká.
Také ovšem podporuje vzdělanost, umění, zakládá v Praze univerzitu.
Univerzita byla starý český sen. Myslel na ni už Přemysl Otakar, o založení se pokoušel i Václav II., ale teprve Karel k tomu dokázal získat souhlas papeže, bez nějž to tehdy nešlo. A Praha se roku 1348 stává prvním univerzitním městem ve střední Evropě na sever od Alp. V té době to byla velká věc – počínaje tímto datem se drsný střed Evropy stává výrazně vzdělanějším.
Dílo ovšem potřebovalo Karlova zdatného pokračovatele. Nalezlo je v jeho synech?
Krátce a zjednodušeně se na něco takového odpovědět nedá. Českým králem se po Karlově smrti stává jeho prvorozený syn Václav IV. Panuje dlouho, ale jeho vláda je rozporuplná, dobové okolnosti jsou nepříznivé, respektive Václav je nedokáže účinně ovlivňovat. Jak dodnes trochu podceňovaný Jan, tak Karel dobu utvářeli, dokázali být velkými aktéry, Václav nikoli. Navíc je, slušně řečeno, osobností zatíženou alkoholismem. Umírá bez dědice a na trůn má pak u nás podle práva nárok jeho bratr Zikmund.
Ta šelma ryšavá?
Ovšem. Ale zkusme se na Zikmunda dívat bez hanlivé přezdívky a bez emocí. A nemůže nám uniknout, že byl pravým synem svého otce. Jistě tu byl jeho velmi komplikovaný vztah k českým zemím, k jádru Karlova dědictví, o něž musel usilovně zápasit. Kromě toho, byla tu i ona nešťastná kauza s Mistrem Janem Husem, která mu zavírala bránu na trůn, ale přesto přese všechno, Zikmund nebyl žádný čechožrout, pokud se ve vztahu k dějinám středověku dá vůbec takové slovo použít. Měl určitě snahu v otcově díle pokračovat, ale... Byl to král s osobním kouzlem, neměl však dar úspěšnosti jako jeho otec. Jako válečník byl dokonce povážlivě neúspěšný, a zejména v Čechách. Připomeňme jeho porážku v roce 1422 u Kutné Hory a Německého Brodu, která byla zdrcující, husitům poskytla obrovskou kořist a posílila jejich sebevědomí. Nakonec však přece jen dosáhl svého, to znamená přijetí za českého krále. Což bylo všem dáno únavou z vleklé války, začal převládat názor, že zemi nelze donekonečna vyčerpávat a že je nutno dosáhnout smíru. Dochází k jednání, Zikmund přistoupí na ústupky českým kališníkům a docílí toho, že se mu konečně podrobí Praha, avšak tento jeho osobní triumf nemá dlouhého trvání.
Co se stane?
Císař a král Zikmund umře – je mu devětašedesát a to je na patnácté století už hodně vysoký věk. A ve stáří už taky dělá chyby. Dá například zorganizovat popravu posledních odbojníků proti své vládě v Čechách v čele s Roháčem z Dubé. Poprava se konala 9. září 1437 na malé vyvýšenině za pražskými hradbami, v místech dnešního Bulhara. Proslulý hejtman Jan Roháč byl ovšem příslušník panského stavu, tedy vysoké šlechty, a bylo potupou, aby byl popraven oběšením. Zikmund mu sice poskytl výsadu – nechal ho pověsit na pozlacené oprátce, ale tím jenom přilil oleje do ohně. Čeští mocní v té chvíli pochopili, že si se Zikmundem nemohou být příliš jisti. K témuž názoru, i když v zrcadlové podobě, dospěl i zestárlý a nemocný císař a král. Odjížděl, nebo spíš prchal ze země, kde se mu tolikrát nedařilo, zahalený v kožešinách, cestoval vleže na nosítkách, zavěšených mezi dva koně. Mířil do Uher, ale nedojel tam a zemřel koncem roku 1437 ve Znojmě.
Máme dojem, že tahle epizoda v knize zachycena není.
Není. Ale kniha zdaleka nekončí zmínkou o Roháčově popravě, kterou tam čtenář najde v časové ose. K vydání se už totiž připravuje druhý díl Drsného středu Evropy, přinese dalších čtyřiadvacet příběhů z naší historie a jeho uvedení na trh chystáme letos v květnu.