Ve Spojených státech spokojeně dnes žijící praprasynovec Brama Stokera se jmenuje Dacre. Dacre Stoker. Narodil se roku 1958 a na počátku tisíciletí napsal s pomocí Ian Holta chytře vymyšlené dokončení románu svého předka. A nazvali je Dracula Nesmrtelný.

Poprvé ten skvělý román vyšel roku 2009 a zároveň - díky Albatrosu - u nás (v překladu Tomáše Bíly). I hle, Dacre se vrátil po devíti letech (2018) a opět vstupuje do hry, a to prequelem s názvem Dracul (česky 2020). Ale nutno asi nejprve říct více o tucet již let starém „druhém dílu“, protože vše je dějově propleteno.

Nuže, napsaný je „filmově“ a užívá nejen precizně dramatická ukončení kapitol (kterých je celkem 63) v momentech maximálního napětí, ale drasticky střídá i vyhranění těch dějů, které probíhají paralelně a jež čtenář sleduje střídavě (a tažen kapitolami).

Neuvěřitelně napínavý příběh na původní román nejenom navazuje, ale vpasovává se drze až k jeho dřeni a prokládá ji dlaždičkami kvalitně odlitých „novot“. A pozor: Mnohé z toho, co se nám při četbě Abrahama Stokera (blahé paměti) vlilo do dětských žil (a jevilo jasné), tu je systematicky demontováno a zpochybňováno. A to fascinujícím způsobem. Navíc...

Příběh je umně vroubován v reálie dnes už dávných časů, ač nově posunutých k roku 1912.

Tedy k „roku Titanicu“ (potopil se 15. dubna 1912) a současně k roku úmrtí Brama Stokera (který tiše odešel pět dní poté, 20. dubna, zřejmě čirou náhodou zrovna na Hitlerovy třiadvacáté narozeniny).

A teď... Nevím... Ale protože tohle nepíši do kancionálu, ani do encyklopedie, mohu konstatovat, nakolik unfair je prozrazovat dopředu příliš. Vyzvonit MOC. Až moc všem těm, kteří se teprve rozhodují, že budou nějaké dílo číst. A TOHLE dílo ještě k tomu je pravděpodobně tím nezdařilejším ze všech dosavadních pokračování Draculy, ať už literárních nebo filmových. Avšak bez tvoření aspoň nějakých spoilerů bych se nehnul a můžete ostatně následujících pár odstavečků přeskočit. I tak se zachráníte a posléze zažijete při četbě stejně příjemné pocity jako já. A věřte, budete strženi, nebude moct vydechnout a budete obracet list za listem jako upírem zhypnotizovaní.

Nyní a tady nicméně prozradím, že klíčovou roli získala v Drákulovi Nesmrtelném Alžběta Báthory (Čachtická paní). Stala se upírkou, ale nejen to. Temně a zlolajně už stála v pozadí příběhu původního Draculy. A aby tohle bylo uvěřitelnější, praprasynovec do hry vetkal praprastrýčka - i s jeho románem. I samotný román Dracula tím v novém příběhu fyzicky „hraje“, což bych s klidem označil i za postmoderní prvek.

Současně je pak naznačeno, že jistá postava, ano, sice porušila slib mlčení a „vykdákala“ Abrahamu Stokerovi takřka vše (a hádejte, která postava to byla), nicméně pan spisovatel napsal své dílo samozřejmě po svém, dle vlastní nátury. A nezdá se nám to, ale původní Dracula je tím pádem prý jen „parodií“ pravdy. A některé, a často krajně děsivé a velmi krvavé prvky dramatu, básník pominul. Buď záměrně, neb je „nepobral“, anebo tak učinil v důsledku jisté své prudérnosti a snad s ohledem na dobu.

Další figurou, která v pokračování Draculy z roku 2009 vkročila do děje „ze skutečna“, je „sám“ Jack Rozparovač. To sice je nadále pouhé jméno, zatímco skutečná identita vraha zůstává i roku 2021 neznámá, ale ve famózním románu Drákula Nesmrtelný se s tím zatočilo, a tak zjišťujeme, že Rozparovačem je právě Alžběta Báthory. Jackových alias Alžbětiných vražd je mimo to x-krát víc. Pouze nejsou tak nápadné, anžto šílená sadistka se při lovu prostitutek sune světem. Ve skutečnosti přitom možná bude silnější než Dracula, který vlastně nebyl ještě zničen. A postupně se rozkrývá, že tento zabiják chtěl vlastně naše hodné hrdiny chránit... před Alžbětou... a není tudíž až tak negativní stvůrou.

Podstatnými figurami dodatečného dramatu přitom jsou Mina Harkerová, která už má dospělého syna, i dojde taky na otázku, S KÝM. A zrovna tak je otázkou, proč má Mina poněkud větší moc, než by měla běžná smrtelnice. Obdobný „doping“ je následně či už předtím dopřán i Helsingovi. Ten sice už je starý, ale... Ale vrátí se.

Oba tvůrci uvnitř pokračování roku 2009 drze zavrtěli charaktery původních postav a pečlivě předem promyslili, které figury „ještě půjde vyřídit“ (když to řeknu po selsku). To ano. Ale pravdou je také, že to s likvidací figur moc neodsýpá, i máme co naivní čtenáři přečasto dojem, že tu jistí hrdinové odcházejí na pravdu boží snad až příliš táhle, dlouho a někdy i na pokračování.

Nedá se ani popřít, že je „akce“ místy „přepálená“ a hroty přizpůsobené našemu nemilosrdnému napínání na skřipce příliš brakově protažené. Někdy do absurdna. Nikdy bych ovšem tohle brilantně konstruované dílo neoznačil za škvár, to naopak, a skutečně spíš registruji postmodernu, jejímž dokladem je i sama efektní tečka za románem, kdy sledujeme (historicky doloženou) osobnost jménem Coffey, která měla to obrovské štěstí, že včas opustila palubu Titanicu. Ještě v Irsku, při poslední zastávce a před definitivním odplutím titána do Ameriky. Vlastně ne, vstříc ledovci. (A není, mimochodem, bez zajímavosti, že na existenci a přítomnost onoho ledovce mělo toho roku vliv i zvláštní, netypické seřazení kosmických těles.)

Citujme ale ještě přímo z Draculy Nesmrtelného: „To pravé zlo je Alžběta Báthoryová,“ pronesl Van Helsing vážně. „Když se Drákula v roce 1888 dozvěděl o jejím řádění – o zločinech Jacka Rozparovače -, přijel do Anglie s jediným cílem: Zničit Báthoryovou. A neutekl do svého hradu před námi, ale chtěla se tam ukrýt před ním. Věděla, že ji budeme sledovat, ale zároveň věděla, že mu cestou budeme klást překážky. Všechny nás přelstila. A rány, které jsme Drákulovi zasadili, jej oslabily natolik, že mu sama mohla zasadit ránu, kterou považovala - aspoň tehdy - za smrtící. Ano. Quincey Morris zemřel v boji s nesprávným zloduchem.“

Stoprocentně pak souhlasím s nakladatelem, že se už Drákula Nesmrtelný „vyznačuje kvalitou zpracování, nosným, dramatickým příběhem i citlivým zachycením ducha doby“. Dacre je zřejmě bohatý i velmi schopný a spravuje celou Stokerovu pozůstalost. Má to štěstí a přístup k předkovým poznámkám, ba deníkům. A je už považován za jednoho z nějvětších světových odborníků právě na dílo Brama Stokera. Archivu předka nedal pokoje ani při psaní prequelu, pro který si pro změnu přizval amerického spisovatele J. D. Barkera (*1971), autora bestsellerů Čtvrtá opice, Pátá oběť a Šesté dítě (česky 2018-2020).

Co víc? - Nejméně od prvního desetiletí tisíciletí přednáší Dacre pod „hlavičkou“ Stoker o Stokerovi, a kdo některou tu přednášku náhodou či cíleně navštívil, pochopil, že tradice rodu tvoří také historický základ původního Draculy. A rodokmem má rod rozprostřen po celém světě.

Samým závěrem prequelu pak autoři zdůraznili, že míváme původního Draculu za knihu, která nás formovala už v dětství. Známe ho tedy důvěrně, ale stejně by nás nenapadlo, že první Stokerova věta, když přinesl rukopis nakladateli, zněla: „Ten příběh je pravdivý.“

Žertoval?

Kdo ví. I v původní předmluvě tvrdí, že je „absolutně přesvědčen o tom, že není sebemenších pochyb, že se ony události seběhly“. Záhadná tragédie, jak to nazývá, je prý naprosto pravdivá. A román označuje za klíčový. Jiná jména dal skutečným svým známým, ale i váženým osobnostem. Harker, Mina, dr. Seward byli po roky jeho přáteli a o jejich pravdomluvnosti nepochybuje. Pod jiným jménem zná i Van Helsinga.

Zamýšlel snad Stoker svůj román i jako „varování“? O tom skoro vážně spekulují noví autoři a tvrdí, že nakladatel Stokera zprvu odmítal s tím, že se Londýn ještě vzpamatovává z vražd „ve Whitechapelu“. Dracula na trhu by tedy mohl vyvolat masovou paniku. A zvlášť pak jako prý pravdivý příběh. „Ne. To nevydáme, leda byste provedl změny.“

Stoker málem odešel. Při kompromisech by se přece jeho poselství mohlo ztratit, ne? Nakonec ale přece ustoupil a spolu s redaktorem Otto Kyllmanem z nakladatelství Archibald Constable a Company psali po měsíce novou verzi. A hádali se. To se kniha ještě jmenovala Nemrtvý. 26. května 1897 pak román prvně vyšel, ale prvních 101 stran bylo vypuštěno (včetně později samostatně zveřejněné povídky Draculův host), přičemž i ve zbytku došlo k bezpočtu úprav. Také epilog byl zkrácen a předmluva seškrtána na pár vět. Ale Stoker to prý bral tak, že se změny týkají čistě britského vydání, a tvůrci náhle v té souvislosti odkazují až na jakousi „islandskou verzi“ díla s názvem Mocnosti temnoty.

Jenže to není román Dracula. Jsou tu jiné postavy, jiné prostředí, odlišné příběhové linky. Přestože oba romány začínají podobně, konce nemohou být odlišnější...

Stoker byl málokdy vídán bez deníku v kapse, nu, a odsud čerpal i pro Draculu. Držel se zákonů okolo upírů, jak si je nastudoval, ale přece jen udělal nejméně jednu úlitbu.

Jeho upíři mohou totiž vyjít i na slunce a jenom tam ztratí své schopnosti. Ale neshoří. Smrtelný účinek slunce stvořil až režisér Murnau ve filmu Upír Nosferatu (1922).

Ve Stokerových poznámkách se prý našly i prvky příběhu Dracul a... Například tu stojí i takováto poznámka: „V mnichovském Domě mrtvých vidí Harker tvář uprostřed květin. Domnívá se, že jde o mrtvolu. Ale tvář je živá. Když posléze doroste její bílý knír, je to stejný obličej jako hraběte v Londýně.“

V poznámkách se ale (možná překvapivě) nenašlo vůbec nic o skutečném Vladu Draculovi a spojení mezi ním a hrdinou románu tedy nestvořil autor, ale možná je to teprve hypotéza profesorů z Bostonské univerzity Raymonda McNallyho a Rasdua Florescua – z knihy Hledání Draculy (1972). Linii pak podpořil i Coppola svým filmem; jenže Bramům netvor je prý mnohem, mnohem starší... než Vlad Napichovač.

„Opravdu?“ říkám si. A nesměřují spíš autoři umně k tomu, aby si mohli dát Draculu stoprocentně patentovat a inkasovat za každé jeho zmínění? Ale ne. Přeháním, jistě přeháním.

A připomeňme ještě některá fakta. V dětství Stoker vůbec nechodil, ba visel na pokraji údolí smrti. V sedmi letech se však zázračně uzdravil a na Trinity College už byl sportsmanem.

Zajímavý je i původ postav. Van Helsing byl vlastně Arminius Vambéry, a tedy Bramův přítel, což přímo v Draculovi naznačuje i Helsingova narážka, když se zmiňuje o příteli Arminiovi z budapešťské univerzity.

A ještě něco. Na zasedacím pořádku pro večeře v jisté restauraci spatříme, kde - kromě Stokera a jeho paní - seděli kupříkladu slavný herec Henry Irving (jehož byl Stoker tajemníkem), kde slavná herečka Ellen Terry, kde ex-tajemník slavného uherského prezidenta Lajose Kossutha, kde Stokerův bratr Tom, kde sám Vambéry, kde „pouhý“ scénograf divadla Lyceum, v němž Irving a Terry hráli... Atd.

Jak také tvůrci Stoker + Barker zdůrazňují, nosným základem pro jejich nový román se staly i vyškrtnuté sekvence z románu původního, které odkazovaly k úvodním, vyškrtnutým 101 stranám.

Stoker chtěl být, dodejme už jen, po smrti okamžitě zpopelněn. Tehdy to... naprosto nebylo běžné. Ale děj prequelu se vrací až do roku 1868, kdy mu bylo teprve sladkých jedenadvacet. Avšak... Co to dělá? Zabarikáduje se ve věži opuštěného kláštera a má u sebe jen zrcátka, krucifixy, svěcenou vodu, košík bílých růží, revolver a láhev slivovice. Přitom se modlí, aby přežil noc, a pouze narychlo sepisuje, proč je ve věži a vcelku děsivý příběh svého dětství v Dublinu. V tom příběhu roli hraje také záhadná chůva a někteří zemřelí, kteří však vlastně žijí. Náš prequel začíná!

Dacre Stoker, Bram Stoker a Jonathan Dylan Barker: Dracul.
Přeložil Ladislav Šenkyřík. V edici FOBOS vydal DOBROVSKÝ. Praha 2020. 512 stran