Ota Ulč o sobě tvrdí, že je v podstatě bázlivý jedinec, a pokud zažil nějaká nebezpečná dobrodružství, bylo to tím, že se k nim připletl.

To ale musely být ohromné snůšky náhod, aby vysvětlily všechno, co ten světoběžník zažil až dosud. Jemně řečeno: řeči o bázlivosti by se mu daly prominout, jedině kdybychom se začali šťourat v jeho milostném životě. Větší Don Juani, než je Ulč, potvrdí, že dámy zajímavým způsobem přitahuje ostýchavost až bázlivost pánů, kteří se tváří, jako by se báli vlastního stínu. Ostatně, legendární herec Miloš Kopecký tvrdíval, že věta, již zvával dámy, aby se přišly podívat, jak usíná starý nemocný muž, mu přinesla nejeden úspěch.

Proč ten úvod? Inu proto, že tvrzení o své bázlivosti použil Ota Ulč ve své nejnovější knize. Jmenuje se to dílo Velikáni a malikáni, knihu vydalo pražské nakladatelství Šulc-Švarc, a čte se to jedním dechem.

A dobrodružné to je, a ne, že ne.

Ota Ulč je jedním z mnoha stovek tisíců Čechů a Slováků, kteří se rozhodli, že nemusí přece všichni žít v srdci Evropy. Odcházeli porůznu, dá se říci, že se vlnili. Kromě odchodů ještě v dobách císaře pána a jeho rodiny, moderní vlny zahrnovaly ty, kteří odcházeli (spíše prchali) před nacisty, pak ty, kteří odcházeli (spíše prchali) před jejich mezinárodními socialistickými příbuznými, alias komunisty, a pak další, kteří opět zjistili, že bude lepší odejít (spíše prchnout) - nejen před komunistickými tanky, ale také před tím normalizačním póvlem, který potvrdil, že poturčenec je horší Turka.

Ulč patří ke skupině jménem "porůznu". Odešel, za poměrně dobrodružných okolností (no vidíte, už je to tady zase!), přes tehdy ještě neuzavřený Berlín. Prošel řadou zaměstnání. Vystudoval v USA, stal se universitním profesorem, ale literární choutky ho ne a ne pustit. Psal anglicky (to hlavně na universitě), ale později, zvláště zásluhou Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, také česky pro jejich nezapomenutelné nakladatelství 68 Publishers v kanadském Torontu. Byl také řadu let členem redakční rady časopisu Západ, do něhož přispíval jak pod jménem svým, tak pod zcela neprůhledným (to snad žertoval) pseudonymem Josefa Urválková.

Tím se chce říci, že Ota Ulč dovede psát.

Jeho nejnovější dílo je vlastně odrazem jednoho z jeho zásadních zájmů: kdo jsou ti lidé, chce vědět, kteří dali přednost před životem v tzv. rodné zemi zcela dobrodružnému životu v místech, do nichž je zavál osud?

Ota Ulč mnohé zajímavé lidi poznal jak v Evropě, tak poté i v Severní Americe. Většinou šlo o lidi, kteří dosáhli mnoha úspěchů, kterých by patrně ve staré vlasti nedosáhli. Hlavně proto, že si nepadli do očí s režimy, které v dobách jejich odchodů vládly.

Ulč o svých hrdinech vypráví velice otevřeně. Říká, co si o nich myslí, ale nejzajímavější je, že ani ve chvílích, kdy jeho názor nehraničí s nadšením, dovede to podat bez urážek. Všimne si kladů, nezamlčí zápory, ale vždy je cítit, že cítí ke svým hrdinům úctu.

Neméně tak zajímavé lidi našel Ulč také v ostatních světadílech. Někteří žijí na místech tak dobrodružných, že to od Ulče vyžadovalo notný kousek odvahy, aby se za nimi vypravil do takových nebezpečí. Jsou to lidé, které mnohdy znali jedině snad jejich nejbližší příbuzní. Ted, díky Ulčovi, se s nimi můžeme seznámit také my. Jejich životy jsou opravdu tak zajímavé, že to za to seznámení stojí. Ulčovi patří dík nejen za to, že ty lidi našel, ale hlavně za to, že je dokázal představit tak lidsky.

Závěrečnou část knihy tvoří Ulčův pokus dát nějak dohromady jakýsi souhrn, přehled, chcete-li, který by nejen českému a slovenskému národu vysvětlil, kolik (a jak kvalitních) lidí odešlo z obou zemí do světa, ale také jaké jsou vztahy těch odšedších s těmi, kteří zůstali, a proč asi jsou takové, jaké jsou (a - přiznejme si – dodnes nejsou ty vztahy úplně nejlepší).

Jako vědec si je Ulč moc dobře vědom síly i slabosti statistik. Říká se o nich, že statistiky jsou přesné výpočty založené na velice nepřesných číslech. Tohle Ulč moc dobře ví, takže kdykoliv vysloví nějakou číslici, okamžitě dodá, jak moc může být jiná, proč ji podává takovou, jakou ji podává, a do jaké míry se závěrům na té číslici založeným dá věřit. Už tím se stává tato část přesvědčivější než by byla, kdyby tyhle výhrady a možné výjimky Ota Ulč nevyslovil.

Klobou dolů, že ani tato část knihy není nudná.

Kniha vyšla ve velice sličné grafické úpravě Kateřiny Bobkové. Domácí čtenáři ji naleznou ve všech slušnějších knihkupectvích, zatímco zámořští čtenáři si ji mohou objednat na internetových stránkách www.czech-books.com.

Ale s tou bázlivosti, pane profesore, to se přiznejte, s tou trochu kecáte, co?