Nová próza Patrika Ouředníka o anarchistech v pralesech.

Knihy letos devětačtyřicetiletého Patrika Ouředníka, jenž posledních dvacet let prožil v Paříži, pokaždé překvapí vynalézavou koncepcí. Co se týče formy, jsou až extrémně různorodé, najdeme mezi nimi díla podobná slovníkům, čítankám či výpiskům z historické četby, ale také eseje, sbírky básní či útržky memoárů, každá je výrazně zvláštní, u všech však vůdčím principem zůstává hra - s jazykem, imaginací a nakonec i s fakty - ta se však od nezávazných hříček stále víc posouvá k weinerovské "hře doopravdy".

Ouředníkova Europeana aneb Stručné dějiny dvacátého věku, jež se u nás před pěti lety stala knihou roku (od té doby byla přeložena do více než dvaceti jazyků), má všechny znaky vybroušeného literárního experimentu, rozhodně však není jen exkluzivitou pro vzdělance. Autor v ní technikou dokumetárního sestřihu podal sugestivní obraz lidské bezmocnosti i hanebnosti v éře, jež se pokládala za nejpokrokovější. Jako prolog k ní se může jevit jeho nová próza Příhodná chvíle, 1855. Jádro příběhu se sice odehrává před počátkem dvacátého století, jeho duch se však v popisovaných událostech zřetelně rýsuje.

Zbyl jenom deník

Tentokrát kniha připomíná žánr, který byl za starých časů uváděn historkou o záhadně získaném rukopisu, tedy jakousi zřejmě fiktivní literaturu faktu. Úvodní část je stylizována jako dlouhý dopis z března 1902. Stařec, jehož jméno se nedozvíme, se tu zpovídá své dávné lásce z nejpamětihodnějšího dobrodružství svého života, jímž se stal pokus kolonizovat brazilský venkov evropskými anarchisty. Následující části knihy mají podobu deníku řadového účastníka experimentu, k němuž došlo roku 1855.

Po vlně revolucí roku 1848 se poměry v Evropě brzy kosolidovaly, avšak radikální ideje buřičů se už stačily uchytit v lidovém publiku. Spolu s Marxovým a Engelsovým Komunistickým manifestem koloval kontinentem bezpočet srovnatelně převratných spisků socialistického nebo anarchistického zaměření. Psal je také první z Ouředníkových vypravěčů. Nemanželský syn janovského právníka, kterého otec podporoval na studiích, ale jinak odmítal jakýkoli osobní kontakt, si na svém původu bastarda od mládí zakládal. Ospravedlňoval jím svou nechuť k společenskému řádu, kterou se nejdřív pokoušel formulovat filosoficky, ale pak se rozhodl přejít od slov k činům. Zlomem byl vztah k záhadné adresátce, vídeňské femme fatale, jež jej po půldruhém roce flirtování odmítla. Trápen nešťastnou láskou, pobýval na různých místech starého kontinentu, snažil se uživit jako veterinář, především však psal a vydával spousty letáků a proklamací, v nichž vybízel anarchisty z celé Evropy, aby zapomenuli na revoluci a vydali se budovat lepší svět za oceán. Hlavním lákadlem měla být absolutní rovnost a volná láska. Prostor pro svůj projekt vyjednal v Brazílii, jež se po polovině 19. století na pár let pootevřela socialistickým tendencím. Zorganizoval několik výprav nemajetných nadšenců, ale když se za nimi sám vydal, nalezl obec, jež se měla stát rájem, zcela opuštěnou. Co se událo, to mlhavě naznačoval pouze deník, který v prázdné vsi nalezla brazilská policie.

Příběh otevírá jeho učený demiurg, děj zaznamenává jeden z pokusných králíků. Po vybroušeném úvodu se ke slovu dostává spontánní vypravěč z lidu. Dobrodušný, naivní, sexuálně frustrovaný mládenec Bruno si od brazilského dobrodružství slibuje především erotické požitky. V druhé, nejrozměrnější části knihy věcně popisuje cestu od chvíle, kdy se adepti z Itálie, Německa a Horních Uher poprvé setkali v Paříži, až po jejich přistání v Rio de Janeiru o tři měsíce později.

Komunita, jež chce uskutečnit převrat v životním stylu lidstva, se na lodi chová jako kterákoli jiná skupina dělnických imigrantů. Mimořádné je pouze časté schůzování, kdy ambicióznější účastníci soupeří o postavení přirozených autorit. Hádají se přitom hlavně o různé detaily stanov, jimiž se má povinně řídit celé společenství. Hlasitě velebí ideály, tiše z nich však splétají nová pouta a biče, což zná čtenář z moderních dějin až příliš dobře.

Poselství konstrukce

Hlubší smysl Ouředníkových textů se obvykle skrývá v jejich konstrukci. Příhodná chvíle má hned čtyři závěrečné kapitoly, které v záhlaví nesou stejný titulek a začínají skoro stejnými větami. Všechny jsou datovány 15. října 1855, tedy zhruba půl roku po příchodu na místo, a Bruno v nich trochu zmateně líčí poměry v osadě. Čtenáře sotva překvapí, že přeludný projekt nevyšel. Pouhé přežití v pustině je náročné, hrstka ustaraných žen nemá na volnou lásku ani pomyšlení, rozmáhá se opilství, kriminalita, nad jedním z osadníků chystají samozvaní představitelé jakýsi monstrproces. Text však nic nedořekne, zadrhává se, točí se v kruhu nebo odbíhá k nepodstatnému, aniž bychom se dozvěděli, jak příběh lidských obětí utopie vlastně skončil. Tím víc se o pozornost hlásí příběh jazyka.

Čeština sice (na rozdíl od francouzštiny) nezná jasné hranice mezi stylovými úrovněmi, tady je však rozdíl jasně patrný. Rafinovanou eleganci ve stylu francouzských osvícenců, demiurgů moderní civilizace, vystřídá intelektuálně bezelstné vyprávění, které proměnu reality nedokáže postihnout a nakonec se rozloží v temném chaosu. Novodobé příběhy nejspíš nemohou končit srozumitelněji.

(psáno pro Respekt)