2.6.2020 | Svátek má Jarmil


KNIHA: Dlouhé mlčení publicistky

18.6.2010

Útlá prvotina dlouholeté publicistky Eriky Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení vzbudila okamžitou pozornost naší veřejnosti. Vždyť z minulosti ji znali ještě jako redaktorku Čs. rozhlasu nebo Technických novin, nejvíce však jako vedoucí tiskového střediska pro zahraniční novináře Brněnských veletrhů a výstav (BVV). Nikdy nehovořila o své minulosti, všeobecně se však vědělo, že byla v koncentračním táboře a že je Židovka.

Společenské události v naší zemi za poslední období (zvláště pak nepoučitelnost některých mladých lidí, kteří se uchylují k extrémismu, křísíErika Bezdíčková antisemitismus, rasismus, a rozsévají xenofobní nenávist) přiměly tuto citlivou a přesto neobyčejně statečnou a odvážnou ženu, aby vydala svědectví o svém životě a holocaustu, jak zní též podtitul její knížky. Žilinská rodačka Erika Kellermannová-Bezdíčková (* 1931) dosud trpí (ale zároveň je vděčna) za nevysvětlitelnou skutečností, že přežila obě strašné totality 20. století, v jejímž průsečíku se ocitla. Vždy ji hrozilo pronásledování, v koncentračních táborech dokonce smrt, kde přišla takřka o všechny rodinné příslušníky, v pozdějších letech se nevyhnula perzekuci pro svůj židovský původ, ale zejména pro své neohrožené politické postoje; vzdorovat musela všem příkořím.

Postupně se stávala více veřejně známou, nejen tím, že deset let pracovala jako redaktorka čtyřjazyčného magazínu BVV, české verze německého ekologického časopisu Umweltmagazin a překladatelka rakouských autorů. Se známým spisovatelem Ludvíkem Kunderou spolupracovala na knihách „Toulky jižní Moravou“ a „Svět mezi dvěma stráněmi“ (k 80. výročí první Výstavy čs. kultury v roce 1928), editovala také knihu „Brno známé a neznámé“. Již delší dobu vede také webové stránky Židovské obce v Brně. Nelze se proto divit, že všechny dosavadní prezentace její vlastní původní knihy (už se jich uskutečnilo v Brně i v Praze několik) přitahují nové čtenáře, přestože by se zdálo, že všechny podobné příběhy už před ní vylíčilo množství jiných - našich i zahraničních autorů.

Dokumentární film „Sedm světel“ režisérky Olgy Sommerové má na té popularitě rovněž velký podíl. Hovoří v něm šest žen, které přežily válku, mezi nimi je i naše Erika. Promítal se na mnoha školách a byl součástí filmového festivalu Jeden svět. Všechny tyto ženy v něm hovořily o své minulosti, kdy v plynových komorách, v době Hitlerovy hrůzovlády, hynuli nevinní lidé po tisících, ba v miliónech. Erika Bezdíčková se navíc vypravila s režisérkou Olgou Sommerovou do Osvětimi, kde se natáčely určité sekvence dokumentu. Ve školách a na univerzitách hovoří se studenty nejen o svých zážitcích a 2. světové válce, ale také o komunistické totalitě, která trvala celých čtyřicet let.

Kupodivu přichystal osud naší autorce také chvíle, dny a léta, na něž v knize ráda vzpomíná. Když jí například v roce 1992 německá společnost Lufthansa pozvala s ostatními novináři, aby napsali o hamburských docích, kde probíhají generální opravy letadel, která již nalétala stanovený počet letových hodin, napsala Erika Bezdíčková reportáž o ekologické likvidaci odpadů, které při opravách vznikají. Po jejím otištění se jí splnila celoživotní touha, když ji Lufthansa nabídla volnou letenku do této země. „Byla to moje první návštěva Izraele a prožila jsem ji jako ve snách,“ píše ve své knize. Vypráví v ní také o živote v kibucu Kfar Masaryk, kde se setkala s Čechoslováky, kteří v Galileji našli svůj druhý domov; někteří dokonce již ve 30. letech minulého století..

Nemohu jinak, než abych přičinil také některé osobní vzpomínky na společné zážitky s Erikou Bezdíčkovou. Myslím, že nebylo u nás novináře, který by ji neznal. Pamatuji se na četné příhody, kdy dokázala simultánně hovořit a překládat z němčiny a maďarštiny, pamatuji, s jakou radostí jezdila po moravských památných místech, kde jsme ve vinných sklípcích zpívali společně moravské písničky a tančili verbuňk nebo čardáš. Jak vzpomínala ve chvilkách rozjímání na své rozhlasové učitele Otu Poppera - Pavla, Zdeňka Jirotku nebo Zdeňka Mahlera a na Valtra Feldsteina.

Od sedmdesátých let, po nástupu normalizace až do listopadu 1989, pracovala v bratislavské redakci Technických novin. Na Slovensku byly poměry ve srovnání se situací v českých zemích mírnější. Tehdy se na mne Erika také obrátila se žádostí, zda bych pro bratislavské noviny nepsal o české vědě a technice, přestože věděla že moje jméno bylo na tzv. „černé listině“ v ústřední evidenci „pravicových oportunistů“, kterou vedli na ÚV KSČ. Měl jsem k problematice velmi blízko, Erika mé česky psané články obětavě překládala a nebojácně publikovala.

Naše autorka má velkou rodinu – tři děti, šest vnuků, čtyři pravnoučata. Neskutečné se stalo skutečností, o jaké nikdy ani nesnila. Spíše měla za to, že její zdraví a život poznamená navždy pobyt v koncentračním táboře, odkud se nakonec zachránila útěkem z pochodu smrti. Vrátila se, v její rodné zemi ji čekalo prázdno a bezprizorní dvouleté toulání po evropských zemích, kde hledala svou existenci. O tom však bude snad vyprávět její druhá kniha, zatím s pracovním názvem „Těžký návrat“.

Erika Bezdíčková - Moje dlouhé mlčení, Kartuziánské nakladatelství, Brno 2010, celkem 96 stran + 34 fotografií na 16 stranách








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.