Zastupovat svoji zemi v zemi jiné, to nejsou výlety mezi rozkošemi a radovánkami státní limuzínou s vlaječkou, kdy se takový diplomat mezi dvěma tanci přitočí k vládci cizí země, aby mu do ouška pošeptal - co možná nejdiplomatičtěji - nějaký vzkaz od vládce své země, aby se pak při dalším - nikoliv náhodném - setkání na dostizích dozvěděl odpověď cizího vládce, kterou bude svému vládci tlumočit co nejdiplomatičtěji.

Ono to takhle nebývalo nikdy, a v moderní době už teprve ne.

Pořádný, správný zástupce své země se sice musí umět chovat a vědět, který příbor patří na steak a který na rybu, a kterak držet sklínku se sodovkou (bublá stejně jako šampaňské a je méně nebezpečná), ale jeho úkol je jinde. Takový člověk hlavně musí ohromně dobře znát svoji zemi, aby dokonale chápal, co potřebuje, a proč. Musí také velice dobře znát zemi, v níž působí, aby podobně dokonale znal její potřeby a věděl, zda se ty potřeby dvou zemí dají nějak sladit, nebo, když ty rozdíly jsou nepřekonatelné, jak způsobit, aby z nich nebyla válka jako vrcholné stadium diplomacie.

Zní to složitě, a je to ve skutečnosti ještě mnohem složitější.

A o tom všem a mnohem více vypráví Magda Vášáryová ve své neslýchaně zajímavé knížce Polnočný sused (Kalligram Bratislava). Polnočný proto, že v polštině se severu řekne polnoc.

Magda Vášáryová své zemi sloužila čtyři roky jako velvyslankyně v Polsku. Dovedu si živě představit, jak někteří krčí rameny: no a? Ti, kteří tak činí, asi netuší, že Polsko je dnes jednou z nejdůležitějších zemí pro další vývoj jak evropského společenství, tak oblasti bývalých komunistických zemí. Úloha (ale také ambice) Polska se neomezuje pouze na Pobaltí. A jen tak na okraj, nebýt nezávislých polských odborů konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let minulého století, kdo ví, zda by uprostřed Evropy nebylo dodnes Československo, zda by to Československo dodnes nemělo vládu jedné strany a všechny ostatní země bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Varšavské smlouvy jakbysmet.

Magdu Vášáryovou znám od dob jejích prvních krůčků na jevišti. Po pádu komunismu mě ohromně překvapilo, že se vzdala herectví. Pak jsem si uvědomil, že na svoji novou, svobodně zvolenou úlohu člověka ve službě společnosti má jak znalosti, tak schopnosti, tak vzdělání. A také jsem si vzpomněl, že jednou z jejích hnacích tužeb je být užitečná své zemí. Až odejde, bude místo, v němž žila, v lepším stavu než v jakém bylo, když je našla poté, co se tam narodila. Cynici mezi námi se budou patrně tvářit posměšně. To už ale je jejich problém. Důležité je, že Magda Vášáryová dovede za své ideály bojovat, umí se vzdát iluzí, a velice rychle dovede rozeznat, co je ideál a co už je jen iluze.

Tohle všechno mě napadlo, když jsem četl její knížku o Polsku (a Slovensku). Magda Vášáryová si vymyslela velice zajímavou strukturu (kapitoly o dějinách obou zemí se střídají s kapitolami o současnosti, kapitoly srovnávající obě řeči a jejich kořeny se střídají s poznámkami z jejích deníků); a to všechno je napsané v nádherně zvučné slovenštině. Je to napsané tak, že když se člověk soustředí, tak ta tištěná slova slyší. To je ohromně těžké, a ten, kdo něčeho takového dosáhne, ten musí svoji řeč ovládat nad jiné.

A hlavně, ačkoliv jsem se domníval, že ač vzdálen, přece jen o těch dvou zemích něco vím, zjistil jsem, že co jsem věděl až doposud, to bylo strašně málo, a že po přečtení Polnočného suseda nejen, že vím víc, ale hlavně, mám touhu dozvědět se ještě víc.

Ti, kteří žijí ve Střední Evropě a kterým leží na srdci současnost a - to hlavně - budoucnost jejich zemí, oblasti a světadílu, ti všichni by měli po téhle knížce sáhnout. Mnohé z toho, co Magda Vášáryová napsala pohledem oka Slovákova, totiž platí zcela přirozeně i pro český zrak.

A hlavně: její knížka je nádherným příkladem, že i vysoce politická témata se dají zpracovat a popsat tak, aby jim rozuměl každý. To je veliký dar.