Nuselskej Punk. Tak a nejinak se zove hutná próza Scuna Greena (pseudonym) sestávající z 82 krátkých kapitol, které přečasto nabudou charakteru úsporné šabachovské historky.

A nejen šabachovské, byť tuto knihu vydalo nakladatelství Paseka. Většinou každá začíná stejně (Stál jsem na výčepu Na Závisti...) a končí zrovna tak stereotypně (Srát na to). Inu, proč tedy Šabach? A nebo snad tohle neasociuje spíš jednu z nejosvědčenějších vyprávěcích fines „Bogana“ Hrabala? A nezíral snad náhodou i on Greenovi přes rameno. I kdyby z Automatu Svět, i kdyby bez závisti? Snad.

Snad, ale ještě víc než s Hrabalovými hrdiny si tu, řekl bych, připadáme v téže společnosti s mládenci z Josefa Škvoreckého – a snad nejmarkantněji v senkvenci oslav už příliš v čase vzdáleného osvobození Prahy. Inu, nejméně tuto (44.) kapitolu by Škvorecký asi podepsal. Kdož ví. Odsouhlasil by však, a tomu skutečně věřím, celou tuhle spádnou knížku.

Džudovými (a ne tedy Dannyho) přáteli jsou tu hlavně Tráva, Koráb a Baré; jeho dívkou pak sedmnáctiletá Bára. Setkáme se i s Džudovou mámou, ale zrovna tak s přehršlí městských figurek. Ty žijí i přežívají, jak to považují za nejúnosnější, a Džudu kupříkladu živí nějaký čas práce v antikvariátu. Než je vylit. Pak nepohrdne i třeba různými roztodivnými úklidy, ale nic naplat, prvořadě žije v jakémsi opojení. Opojení čím?

Pivem, jistěže. Ale i (skutečnějšími) drogami. A není tudíž divu, že třeba taková kapitola 71. působí jako přímo ukázková narkotická vize, vize vystřižená snad z Williama Burrouhse.

Navzdory zmíněnému prostředí antikvariátu nežijí mladí v této knížce věru moc četbou a skoro bych dodal: „Naštěstí.“ Ty občasné letmé zmínky o knihách (Němá barikáda, Život po životě) působí tak jen dekorativně, a chcete-li už mermomocí zažít i dotek nějakých příběhů fiktivních, čekejte tu spíš odkazy na filmy. A jejich hrdiny. Ve skutečnosti však psal Nuselskej punk především život sám - a tvrdí to ostatně na zadní obálce i autor sám.

Jde přitom o život sledovaný jaksi odspodu?

A pokud ano, nakolik odspodu?

To si, pěkně prosím, vyhodnoťte už každý sám. Ale kniha má tempo, to tedy ano i především, a Michal Šanda to tempo srovná na obálce dokonce s punkovými bicími. A právě s nimi. Věty se nemažou, alebrž práskají, a dodal bych jen to, že by snad sem tam přece neuškodila i nějaká ta věta delší. Ne, autore? Kvůli oživení, anebo prostě pro legraci. Dlouhatánská a hrabalovská. Nu, snad v příští knize.

Zatímco mnohý intelektuál uniká před světem do snů a do zmiňovaných knih, zde zachycení prostě prchají do jiných opojení. Prchají, a přece máme pocit, že to jsou oni, kým čtvrť žije. A že neumírají, ale taky žijí. Ve dne i v noci. A tato nenápadná óda na kamarádství zůstala přitom takřka i opakem různých maniakálně přeerotizovaných textů. Až je to trochu překvapivé. A zajímalo by mě tudíž a v té souvislosti, co by asi řekl o těchto historkách... Ano, třeba takový Jan Pelc.

Green totiž víc zachycuje až romantickou zamilovanost, ba něhu, byť city tu bývají maskovány a charakteristicky potlačovány. A typické je shazování i toho, co tihle borci v srdcích za zlé ani nemají. Hle, co se říká o písni: „Posraná Dajána!“ A hle, co říká Džuda sám o sobě: „Jsem debil s charitativníma sklonama.“

Víc než zajímavě dílo ilustrovala Lucie Bax. Autor je ročník 1962 a víc o něm nevím. Ale on ani jeho kamarádi nepocházejí až odněkud z „pankáčského státu“ Liberland a místo toho nás opravdu obemykají razantní Nusle. V nich se tropí i alotria, jistě, ale nejde zde o žádné plané recesisty. Proč? Na recesi by hrdinové museli mít o hodně více času v kulometu života, to bny museli i podstupovat méně půtek s různými vymahači. A méně blízko stát šatlavě. A taky by museli mít ubaleno méně jointů, asi. To však vlastně nevím.

A Džuda?

Působí až překvapivě inteligentně uprostřed toho všeho, ale svět vnímá ponejvíce „svou“ vrstvou žíznivých, abych tak řekl, takže je celkový záběr ve výsledku spíš subjektivní. Takový Hemingway by nad tím jen mávl rukou, říkám si. Ale zmíněný už Škvorecký?

Ten by to v Torontu vydal.

Už to však mohlo vyjít normálně tady.

Ukázka
Jel jsem busem z Nuslí nahoru na Pankrác. Mám tam babičku. Na hřbitově. Vedle ulice Na Strži. Starám se o hrob. Sám. Nikoho dalšího to nezajímá. Nevím, jestli to zajímá mě. Ale bydlím v jejím bytě. Přijde mi, že občas za ní zajít je správný. Byl jsem tam naposledy před třemi měsíci. Vyplel jsem hrob. Zasadil kytky. Semínka macešek. Macešky se mi líběj. Jsou fajn barevný. Nerostou moc do vejšky. Nepruděj.
Na rohu Neveklovský a Na Strži jsem potkal Báru. Uviděl jsem ji na poslední chvíli. Nešlo se vyhnout. Pozdravil jsem. Slušně. Polohlasně. Možná odpověděla, možná ne. Nevím. Prošli jsme kolem sebe. Myslel jsem, že se zastaví. Asi si myslela, že se zastavím já. Oba jsme mysleli špatně.
Cítil jsem v zádech, jak se mi vzdaluje. Přišlo mi to líto. Akorát že, nechtěl jsem bejt ten, kdo dolejzá.
„Báro.“
Zastavila se. Otočila. Otazník v očích. Otazník v celým obličeji.
„Já... jdu tady... kousek. Nechceš jít se mnou?“
„Kam?“
Kam asi. Na hřbitov. Kouknout na babičku. Na chvíli se zastavit. Na hřbitově je klid. Blbý místo na hádání se.
„Jo. Hřbitovy mám ráda.“
Šli jsme vedle sebe. Nedrželi jsme se za ruce; cestičky na pankráckém hřbitově jsou úzký. Šli jsme tak blízko vedle sebe, jak kdybysme se drželi kolem pasu. Babička má hrob až vzadu. U zdi. Za tou je hotel Barceló. Asi je dobrý postavit hotel hned vedle hřbitova. Dobrý a praktický. Zastavil jsem se. Podíval se na Báru. Udělala dva kroky a taky zastavila. Zůstala zády ke mně.
„Báro...“
Otočila se. Prázdnej obličej. Bez výrazu. Dívala se na mě. Skrz mě. Rozostřeně. Rozpitě. Popošel jsem.
„Báro...“
Stáli jsme proti sobě. Děsně blízko. Děsně daleko. Stáli jsme na hřbitovní cestičce. Zavření. Znehybnělí. Chtěl jsem ji vzít za ruku. Chtěl jsem ji obejmout. Nevěděl jsem jak.
„Kde je ten hrob?“
Bářin hlas ke mně sotva dolehl. Na hranici slyšitelnosti. Ukázal jsem před sebe. Šli jsme dozadu ke zdi. Za babičkou.
„Je to ten hrob s...“
„Nemusíš, Džudo. Hrob, o kterej se staráš ty, bych našla i poslepu.“
Bára se začala smát. Nejdřív potichu. Pak víc a víc nahlas. Klekla si. Držela se za břicho a smála se. Osvobozující smích. Co odplaví kal. Co očistí.
Zved jsem oči. Babiččin hrob byl ve stínu. Obsypanej. Kedlubnama. Asi jsem se při setí přehmát.
Bylo jich hodně. Velký. Zdravý. Bez postřiku. Bio, ejko a možná i dia. Bára se zvedla.
„No, fajn je, Džudo, že s tebou hlady nezahynu.“
Dívala se na mě. Díval jsem se na ni. Měl jsem ji rád.
„Taky tě mám ráda, Džudo. I když mi to někdy děláš docela těžký.“
Dala mi pusu. Bylo to fajn. Šli jsme hřbitovem. Ukusovali z kedlubny. Zbylý jsem měl v báglu. Přišlo mi, že by babička měla radost. Jak z kedluben, tak z Báry. Nebo možná ne. Nevím.
Srát na to.