KNIHA: Ďáblův slovník, kde chybí sám ďábel
Náboženské skrupule vedly tehdejšího nakladatele k názvu slovníku - ten se původně jmenoval Cynikova encyklopedie. Mezitím samo slovo cynik
upadlo do nelibosti a knihy s tímto názvem byly pomluveny ještě dříve, než stačily vyjít. Podnikavých humoristů, vypravěčů anekdot, definicí, vulgarismů, floskulí a frází se v každém období najde vždy dostatek, takže o nějakém plagiátorství mezi nimi nemůže být řeči.
Tedy Ďáblův slovník Ambrose Bierceho (224 stran, vydala Albatros Media, Praha 2010) předpokládá osvícené uživatele, kteří dávají přednost bezúhonné angličtině před slangem. Ona také – mezi námi – angličtina se těžko srovnává s bohatostí naší češtiny od nejjemnějších nuancí až po nejtvrdší výrazivo kdekoli v našem okolí. Překladatelce slouží ke cti, že biblické citáty uvádí převážně podle naší slavné Bible kralické z roku 1613.
Nuže tedy – od abrakadabry, třetího hesla v pořadí (předtím jsou abdikace a abnormální – v čem je jejich ďáblovství?) a v němž čteme verš „je-li to slovo substantivem či verbem, to neví snad samotný Bůh“, až opět k posledním třem – žena – žertéř – žezlo, najdeme ve slovníku na tisíc hesel (etymologii slova ďábel však ve slovníku nehledejte, je snad implicitně obsaženo ve všech ostatních?) s mnoha citáty klasiků a verši mužů ctihodných, nicméně jsou náhle také ve „spárech ďábla“.
Avšak též u jiných výrazů si pomáhá autor pouze citací. Co má říci k slovu například „exkomunikace“, než citovat verše, končící slovy na adresu obžalovaného: „…obřadem tím ho Satan zotročí, on nepohlédne Kristu do očí!“ O Adamovi se píše až pod heslem „infralapsarián“ (?): „Sám Adam též po pádu nepílil domů, vždyť myslel si, že uklouz´ na slupce hromu…“ U nohy (?) americké dámy je třeba takovýto verš: „Ačkoli tato byla krásná děva, on zbla se nezajímal o její muka, přestože přivodila je jeho ruka – i řekl, jak byla by to samozřejmá věc: (nemoc z povolání možná): Nevěděl já přec, že nohy máte ze vzácného dřeva…“
V tomto slovníku jsou pak výrazy, nad nimiž zůstává rozum stát, proč se do „Ďáblova slovníku“ dostaly, jako například zcela náhodně vybrané: barometr (důmyslný přístroj, jenž nám ukazuje, jaké máme právě počasí), deník (záznamy o té části života, jež si daná osoba může bez začervenání převyprávět), harfa židovská, imigrant, královna, magnet, monsignore, rozum, úcta, záda…
Nebo naopak jsou zde výrazy, jejichž definice je pravděpodobně onou „ďáblovou pomstou“; opět namátkou vybrané: neamerický (zlý, nesnesitelný, barbarský), nestálost (opakované znechucení podnikavého citu), odpočívat (přestat obtěžovat), otrava (člověk, jenž mluví, když si přejeme, aby poslouchal), pokora (neobyčejná trpělivost prokázaná při plánování pomsty, jež za to skutečně stojí), pravdivý (hloupý, negramotný), protekce (jmenování vaší babičky na vysoké místo v zájmu strany), referendum (zákon o předání navrhované legislativy hlasu lidu, aby se zjistil nesmysl veřejného mínění), spěch (rychlé odpravení fušérů), zákonný (slučitelný s vůlí soudce majícího jurisdikci)…
Archaický jazyk u většiny hesel může vyvolat v dnešním čtenáři mírný až odmítavý úsměšek, protože i z úst našeho ctihodného knížete, místopředsedy vlády a ministra, čteme či slyšíme na obrazovce mnohem ostřejší vytečkované výrazy, jako například „po…nej život“, občas i nějakou „pr..l“ vypustí ze svých úst mezi rty s čibukem a nejraději by se na všechno taky „vy…l“ jako docela jiný občan, který neví, co všechno ho ještě od té současné vlády čeká… Podobné výrazy totiž v tomto slovníku chybějí.
Ale co čekat od žertéře ve slovníku: „I stal se z něj hrabě, jak náleží, však ona si s nebesy hrála – vždyť řekla vše knězi, ten papeži, tak prokletí darem si dala!“ - než toto čtyřverší o ženské nevěře, která světem vládne?
Je to řečeno decentně, galantně, kultivovaně, jak by řekl Jiří Guth-Jarkovský, natožpak autor naší Velké etiky Ladislav Špaček! Máme tu “Ďáblův slovník“, ale jen stěží by se s ním dnešní ďábel sám v tom našem ďábelském století uživil… Ale chyběl by nám do počtu v té řadě slovníků a encyklopedií…
