O západní civilizaci či kultuře se mluví běžně, nicméně ledaskdo z nás by patrně měl problémy stručně a srozumitelně vysvětlit, jaká je podstata Západu v protikladu k jiným civilizacím. Ještě těžší by pro nás patrně bylo vyložit, jak se Západ Západem stal.

Právě to dělá ve své knížce Philippe Nemo. Je přesvědčen, že ke vzniku západní civilizace přispělo "pět podstatných událostí". Má na mysli (1) řecký vynález Obce, svobody pod zákonem, a vynález vědy a školy, dále (2) římský vynález práva, soukromého vlastnictví, "osoby" a humanismu, (3) etickou a eschatologickou revoluci způsobenou Biblí - vynález lineárního času a tím i historie, (4) "papežskou revoluci" z 11. - 13. století, která "vědomě nastolila užívání lidského rozumu ve dvou podobách řecké vědy a římského práva k tomu, aby vepsala do dějin biblickou etiku a eschatologii", a konečně (5) prosazování liberální demokracie v Holandsku, Anglii, Spojených státech, Francii a později v různých podobách ve všech zemích západní Evropy.

Philippe Nemo ukazuje, že ke vzniku západní civilizace bylo zapotřebí všech těchto pěti ingrediencí. Tvrdí, že v Evropě došlo k "desakralizaci moci" (str. 66), když v Evropě definitivně vymizelo přesvědčení, že někteří lidé jsou uděláni z bytostně odlišné látky než ostatní. Tuto desakralizaci moci považuje za plod judeokřesťanství. Tam, kde k ní nedošlo, těžko může vzniknout demokracie. (Při četbě těchto řádků jsem nemohl nemyslet na Putinův kult v dnešním, jinak v mnoha ohledech moderním Rusku, a vůbec na vztah Rusů k jejich "silným" vládcům.) Stát je legitimní pouze tehdy, když si již nevyhrazuje právo být absolutní (str. 68). Nemo rovněž upozorňuje, že různé revoluce, které byly svou podstatou protikřesťanské, měly tendenci znovu sakralizovat stát, ale přitom pohrdat lidovým hlasováním. Platilo to jak pro vzpoury v roce 1848, tak pro pařížskou Komunu nebo pro Říjnovou revoluci. (Mohli bychom dodat, že u nás to platilo i pro "Vítězný únor".) Nemo shrnuje: "…demokracie se zrodila na kulturní půdě, na níž působily přesvědčení a nauka o lidské omylnosti, o lidském právu toužit po lepší budoucnosti, o neoprávněnosti politické moci osobovat si pro sebe onu budoucnost a osobovat si právo vytvářet poslední horizont pro lidský život. Tam, kde neexistuje tato intelektuální a morální půda, to znamená ve většině nezápadních civilizací, lze reálně pochybovat o tom, že se tam zakoření demokracie, přinejmenším v podobě, jak my ji známe." (str. 69) Z tohoto hlediska byly komunismus a fašismus "regresem ke společenským formám, jež přecházely duchovním událostem, jimiž se utvářel Západ" (str. 75). Zajímavá je i následující myšlenka: "Možná to jsou šoa a gulag, jež tím, že neuspěly potlačit civilizaci, daly reálně pochopit západním lidem cenu civilizace a definitivně tak porodily Západ." (str. 76)

Philippe Nemo vyvrací představu, že to byla průmyslová revoluce, která zapříčinila civilizační převahu Západu. Upozorňuje, že spoustu vědeckých a technických objevů bychom našli už v antickém Řecku nebo Číně. Co umožnilo Evropě rozvoj, nebyla technologická revoluce, ale "nové morální a sociálně politické podmínky", které umožnily podnikání a vznik stále rozsáhlejších trhů, kde se mohla potkat poptávka s nabídkou (str. 80).

Nemo si všímá i dnes hojně diskutované otázky, "jaký je přesně stupeň okcidentalizace, který je nezbytný pro modernizaci, a zda nemohou existovat podstatně nezápadní verze modernizace" (str. 86). Soudí, že ekonomický rozvoj "není možné bez zavedení spolehlivého systému vlastnických práv, jaký dnes existuje na Západě" (str. 87).

V závěrečné části knihy varuje před evropským antiamerikanismem. Západní civilizace není samozřejmostí. Amerika a západní Evropa (a dále takové země, jako je Austrálie a Nový Zéland), patří k sobě a jakákoli jejich roztržka je velice nebezpečná. Je přesvědčen, že Západ by měl jasně vytýčit své hranice. V této souvislosti poukazuje na nebezpečné snahy začlenit Turecko do Evropské unie. Když definuje, kdo patří k Západu, říká: "Země ‚uvnitř' jsou ty, jež absolutně vylučují jakékoli užití síly a jež uznávají pouze cesty práva (což předpokládá společné instituce, aby mohlo být v případě konfliktu sáhnuto k právu)" (str. 99-100, kurzíva autor). O multikulturalismu pak říká: "Multikulturalismus je stejně tak absurdní jako nějaká hra, při níž by každý hráč chtěl hrát podle svých pravidel." (str. 103) V závěru knížky se vyjadřuje k možnostem mezicivilizačního dialogu, který považuje jak za možný, tak za žádoucí, pokud ovšem nepůjde o "ekumenismus", který rezignuje na hájení pravdy. Nejsnazší a nejplodnější by podle něj mohl být dialog s čínskou civilizací, formovanou konfucianismem. Podmínkou je, aby takový dialog "byl pravdivý a aby byl každý, kdo se ho účastní, osobitě autentický" (str. 108).

Knížka Philippa Nema "Co je Západ?" má 135 stran a běžně se prodává za 159 Kč. Škoda jen, že překlad Petra Dvořáka je poněkud kostrbatý - možná však ze mě mluví profesionální deformace. Přesto knížku doporučuji k pozornému přečtení.

10. června 2011