KNIHA: Cliftonky podle badatele Michala Jareše
„Takovej škvár - a tak monumentální monografie! Propána, proč se tím ta Akademie věd Český republiky a erudovanej badatel Michal Jareš vůbec obíraj?“
Jistě, právo máte se tak ptát, kdo si ale Jarešovu „bibli o cliftonkách“ opatří, neprohloupí. Ba užasne - a spadne mu čelist. Již nad tím, že Jareš něco podobného dokázal. Ony prastaré, sešitové cliftonky nejsou totiž dávno k sehnání, jejich cena rapidně stoupá a on je přesto takřka všechny pročetl.
Vedle tisícovky dalších zjištění nám navíc předkládá všechny zhuštěné děje a podotýkám, že cliftonek bylo 275 a že prvně vyšly v letech 1906-1912. Michal Jareš dokazuje nečekaný vliv fenoménu a taky proto není monografie zbytečná. Sám dodává, že navíc bude základem pro badatele další. A mj. mohou analyzoval, zda jsou některé příběhy Léona Cliftona někým inspirované, ne-li odjinud opsané. Odhalování podobných „adaptací“, které jsou zcela jistě v cliftonkách v hojné míře obsaženy, je sice opět zbytečné, ono je ale všechno relativní.
A Jareš kromě toho předkládá také zbytek ze škály možností, takže nám zaručeně dojde, co ještě lze nad sumářem vyvádět. Byť… I on uzná, že je Clifton jako fenomén dnes už většinově zapomenut a že zájem o výsledky podobných prací asi projeví minimum osob. A jen skalní zájemci, ne-li fanatici a nostalgici. I jich bude málo. Vždyť např. do češtiny přeložených nickcarterovek existuje podstatně méně než Cliftonů a Brdečka vzdal JEN jim hold Adélou, co neveřečela. A Clifton a jeho „magické“ kladívko, kterým rozlouskl cokoli přesně podle Clarkova zákona, že „dokonalá technologie je nerozeznatelná od magie“? Tento kus nářadí sice v divadelní hře oslavili a zároveň parodovali Voskovec a Werich, to je ale saprlotsky dávno. Bohužel či bohudík (jak chcete) jsou cliftonky mrtvý fenomén a třeba takový Nick Carter věru zaslouží víc pozornosti. Cliftona ostatně inspiroval.
Dobrá. Jenže Jareš jako mimochodem poukáže na to, že byly cliftonky koncem let třicátých i bujně parodovány v časopise Ahoj. A ejhle, právě do těchhle parodií se zamiloval Jiří Brdečka, jak sám přiznává. Za Limonádovým Joem a Adélou stojí tak i postava Cliftona.
Přesto se neubráním zakašlání. Zvlášť v dětství jsem četl - jednu dobu - kdeco dobrodružného a sklouzávajícího až k braku, ale cliftonku jsem zkusil asi jen jednu a odložil. Příliš ubohé. Nuda. Blbost. Trapas. Chabé snad i pro mentalitu desetiletého. Ostatně, ani Jareš nepopírá, že při četbě několika set těch sešitů a jejich srovnávání s dalšími vydáními prošel Dantovým peklem. Aby se nezbláznil, v pauzách prý pročítal Odyssea, a toto náročné Joyceovo dílo mu - teprve v kontrastu s blbinami - připadalo zničehonic čtivé, poutavé.
Jak nadhazuje, mohli by „zájemci o literární teorii“ využít jeho práce i při pohledu na - zjevnou metatextovou rovinu cliftonek a způsoby, jak jsou vyprávěny. Sám to neudělal, ale sesumíroval materiál jako mravenec a teď byste mohli dokonce malovat mapu fiktivního Chicaga, kde se většina Cliftonových případů odehrává. A Jareš dodává: „Ale nám ostatním a přízemnějším tvorům literárněhistorického zaměření zbývá ještě rovina estetická, kterou část tvrdých teoretických badatelů odmítá jako metafyziku bez vědeckého základu.“
A další roviny, samozřejmě. Sociologická (pohled čtenářský), ekonomická (srovnání cen svazečků a honoráře jejich anonymních autorů), kunsthistorická (výtvarné ztvárnění, které prošlo řadou zajímavých proměn). Ale dle Jareše stejně vévodí rovina literární.
Je však na místě konkrétně ukázat, co během řady roků zvládl. Vězměme 229. svazeček Tajemné pokusy doktora Blacka. Čteme v hesle o jeho dalších reedicích i datu prvního vydání (to ale většinou nebývá známo a nikdy není vytištěno přímo v sešitě) a následuje upřesnění o stránkovém rozsahu. Znění podtitulu, žánrová charakteristika. Zde jde o sci-fi i detektivku, nicméně jindy o sešity ryze dobrodružné. Ještě jindy fantazijní (spiritismus, parapsychologie) anebo horor. Charakteristiky se mnohdy doplňují.
Trochu zastřená je ovšem LOKACE každého svazečku, protože v knihovnách takřka nejsou a sběratelé chtějí zůstat v anonymitě. Soupis jejich jmen je proto zakódován a totožnost přístupná pouze neveřejně.
Dále si tady je možné přečíst každý INCIPIT a každou KLAUZULI: první i poslední větu. Sešity se totiž vyskytují někdy jako fragmenty, anebo bez obálek, takže to dotyčné věty mohou zachránit. Snad. Na rozdíl od osobností sběratelů tu tedy máme takřka svatý úkol: je vždy správně identifikovat.
K tomu slouží i soupisy jejich kapitol, ať už tyto mají či nemají názvy. Následuje vždy seznam vystupujících postav a dějových lokací. Pak oddíl Cliftonův převlek a jeho pomůcky a oddíl o povaze zločinu. V případě Blackově je povaha zločinu označena jen slovy „šílený lékař“, načež následuje anotace. Líčení děje. V tomto případě je mimořádně strohé. Black shání v Chicagu jen takové fámuly, co jsou bez příbuzných. Je to podezřelé, ale přihlásí se jistý německý přistěhovalec. Doktor mu odhalí, že oživuje mrtvoly. To mu vyjde s morčetem, s opičkou. Nato Schmieda zabije.
Oživení ale nevyjde. Asi to měl vědec čekat, už to totiž zkoušel na předchozích. I vynořuje se Clifton, jelikož Schmied příbuzného přece měl. V Berlíně. Tento právě zesnul, i Schmieda hledá právník. Clifton pak u Blacka tajně sleduje pitvání mrtvol, zadrží ho a najde mumie jeho obětí. Bohužel ale padouch spálil poznámky o vynálezu, načež spáchá sebevraždu.
Do některých anotací vkládá Jareš v hranatých závorkách i vlastní komentáře, případně pitoreskní citaci ze svazečku. Bohužel se mu dosud nepovedlo najít a přečíst jedenáct cliftonek s původními čísly 130, 234, 238, 253, 255, 256, 257, 258, 261, 268 a… Ještě jednu, která dostala ve třetí vlně vydávání číslo 197. Konkrétně jde o příběhy Tajemný umíráček, Ohnivé znamení, Clifton jako trestanec, Hrůzy půlnoci, Powerovo tajemství, Cliftonův osvoboditel, Posel mrtvých, Lékař – vrah, Černé strašidlo a Rudé skvrny. Škoda- Kdyby se tyto sešity ještě u někoho našly (pravděpodobnost se každým rokem zmenšuje), byl by katalog cliftonek komplet.
Michal Jareš sestavil a vysvětlivkami opatřil nehybný, ale funkční STROJ, nicméně vyzrazovat pointy detektivek, což je přece smrtelný hřích. Jem on ale říká, že anotace číst nemusíme, nikdo nás nenutí. A že se lze spokojit s mnoha informacemi kol. Lze. A navíc se dnes, jak autor konstatuje, stejně všude spoileruje o sto pryč.
A kdyby jen tohle všechno vzniklo, už tak by dílo aspirovalo na Knihu roku. Ale má osm naprosto fascinujících apendixů. Rejstřík Cliftonových převleků (víc než šest stran), rejstřík jeho pomůcek (vedle kladívka i nafukovací hrb v čísle 214 Římský zápasník, anebo schopnost břichomluvecká hned ve čtyřech příbězích). A ještě rozsáhlejší je Jarešův rejstřík míst, kde se vše odehrává. Jde o mapu světa včetně ostrova v Polynésii (248) anebo hotelu v Pešti (222), ale nejvíc se pohybujeme po území Spojených států. Zvlášť ulicemi Chicaga. Mj. rejstřík podchytil hned čtyři tamní banky, ale zaujme i rejstřík POVAHY zločinů, který vyšel na pět stran. Namátkou: drancování (121), kanibalismus (118), padělání (v 8 sešitech)… Nejvíc je vražd a vydírání a „ounosů“. Jako vždycky. A z vražd je oblíbená ta jedem. Těžko taky spočíst všechny krádeže a loupeže. Ale Jareš zjistil i to, kolikrát hrála roli pomsta. Abych nezapomněl, má zločiny a vraždy i ještě důkladněji specifikovány. Nožem, kvůli dědictví, motykou, břitvou, jehlou, anebo (č. 66): promlčená.
Je ohromující i apendix postav. Jejich seznam nemá konce a dejme tomu Nick Carter se vynoří v cliftonce 121 Černá rokle. Velice často se objevuje náčelník chicagské policie Georges Walking, ale prvně až ve svazku 73. Do té doby ho „zastupují“ méně vyhranění policejní ředitelé.
Jako by to nestačilo, má Jareš seznam i zcela anonymních postav. Tak třeba v čísle 141 je to bezejmenný defraudant. V čísle 21 vetešnice a ve 128 vetešník. Šílenci beze jména zlobí jako čertíci ve třech svazečcích. Atd.
Samým závěrem knihy najdete i rejstříky už zmiňovaných prvních a posledních vět.
Všecko by bylo jednodušší, kdyby na rakousko-uherském Cliftonovi nechtěli vydělávat znovu i v samostatném Československu. Nejprve to byla - pouze nastrčená - Anna Tylová, která - v jiném pořadí - vydala od roku 1919 do (zřejmě) roku 1923 celkem 175 svazečků. Následoval nakladatel Václav Jenč. V letech 1926-1930 a opět v jiném pořadí zveřejnil svazky očíslované 176-265. A postaral se o zapeklitosti. Ani by nevadilo, že prvních sedm sešitů vydal neoprávněně, ale komplikoval to jinak. Před oním „navázáním“ na Tylovou vydal 9 dílů očíslovaných 1-9 (začínají jako vždy Vraždou ve vagóně č. 17, kde je Cliftonovi teprve 16 let) a pak… Čísla 187-197 přejmenoval.
Pokud jsem dobře počítal, v šesti případech se děje těch dílů nepodařilo ztotožnit se žádným z předchozích dějů žádné série, ale nové taky nebudou! Jareš totiž nadále odkazuje na ony proluky. Čísla, která nemá. Nu, a když odhlédnu od slovenského pokusu (měl jen devět čísel), stal se čtvrtým a posledním vydavatelem cliftonek Václav Palán v letech 1936 (20 sešitů) a 1940-1941 (kdy znovu od začátku - a opět v jiném pořadí - vydá 55 sešitů).
Ale zanechme hnidopišství. Podstatné je, že náš autor cliftonky jasně definuje, obírá se i jejich rozsáhlou konkurencí a navíc i evropským kontextem vydávání sešitových řad. Pátrá po autorech (nejslavnější je samozřejmě ten první, Adolf Bohumil Šťastný) a reaguje na umísťování Cliftona do dobových reklam. Pokouší se představit celý jeho svět, jak ho postupně nanesli na papír. Zkoumá údajné Neffovo autorství cliftonky a analyzuje dva případy, kdy došlo k pokusu o rozsáhlejší romány s Cliftonem, a reflektuje kulturní „akce proti cliftonkám“, které se tyto snažily vykořenit. V druhé části knihy nazvané „PO TOM“ (1918-2006) sleduje Cliftona i ve vztahu k filmu anebo jeho výraznější i méně výrazné využití plejádou českých autorů. Je až překvapivé, kdo všechno se o něm skoro automaticky zmiňuje (Poláček, Švandrlík) a komu byl jednou z dětských četeb. Nu, a Ferry Kovářík (1899-1948) dokonce roku 1925 složil břeskný pochod Léon Clifton.
Michal Jareš: Případ Clifton. Monografie jednoho sešitu. Vydalo Nakladatelství Academia. Praha, prosinec 2022. 584 stran.