V posledním románu vypráví Umberto Eco příběh vlastní generace.

V nedávné hitparádě intelektuálních veličin se Umberto Eco umístil hned na druhém místě za Noamem Chomskym. Oba jsou mimo jiné filosofujícími jazykovědci, soubor Ekových odborností však takové vymezení značně přesahuje. Své první vědecké práce z padesátých let věnoval středověké estetice, počátkem šedesátých let zkoumal poetiku a možnosti interpretace modernistických románů (zejména J. Joyce) a pak jeho literárněvědný zájem upoutala masová kultura a její hrdinové (zejména J. Bond). Vědecky vynikl asi nejvíc jako sémiotik zabývající se jazykovými strukturami a systémy. Jeho učenecká dráha budí respekt, sotva by mu však zajistila všeobecnou proslulost. Američan Chomsky má díky své ostré kritice kapitalistických pořádků také hodně obdivovatelů, ale italskému vědci se svou popularitou zdaleka nevyrovná. Věhlas Umberta Eka nepramení z žádných světoborných idejí, jak by se na předního myslitele slušelo. Nejširší vrstvy jej znají především jako zábavného romanopisce, který umí bravurně balancovat na hraně odtažité učenosti a svěže vulgární lidovosti. Tuto schopnost prokázal i ve svém zatím posledním románu Tajemný plamen královny Loany, který rok po italské premiéře vydalo nakladatelství Argo v českém překladu Alice Flemrové.

Strategie bestselleru

Beletristické ostruhy si Umberto Eco (nar. 1932) vydobyl poměrně pozdě, táhlo mu na padesát, ale už první román Jméno růže se v roce 1980 zařadil mezi nejúspěšnější světové bestsellery. Méně zkušené čtenáře autor oslnil kulturněhistorickou erudicí, jež dodala thrilleru z éry vrcholného středověku zvláštní intelektuální šarm, aniž by narušila jeho čtivost. Těm zkušenějším chvíli trvalo, než pochopili, že ještě inteligentnější než samotný text knihy je strategie, s jakou autor vstoupil do aktuální situace na světovém knižním trhu.

Eco se okázale přihlásil k tehdy nejmódnějšímu proudu, jímž se trochu paradoxně stala postmoderna, její koncept ovšem naplnil chytře namíchanou směsí starých dobrých ingrediencí. Své příběhy si navykl rozvíjet způsobem, jenž se osvědčil už v napínavých románech pro mládež z 19. století. Ani tenkrát pochopitelně nešlo o nic nového, neboť kořeny dobrodružného čtiva prorůstají rytířskou epikou i křesťanskými legendami a přes antické bájesloví sahají až někam do vrstev prapůvodních mytologií. Umberto Eco však díky své erudici uměl zavedená klišé vtipně propojit s kulturním encyklopedismem. Střídání napínavých pasáží, v nichž děj překotně spěje k rozuzlení, a dlouhých naučných odboček, jaké Jules Verne obvykle vkládal do úst výstředních profesorů, dokonale naplňuje výchovně vzdělávací ideál "knihy pro zábavu i poučení". Avantgardní literát by se něčím takovým asi znemožnil, k postmodernismu však patří ironie.

U ctitelů náročné beletrie Eco vyvolává od počátku rozpaky. Je vskutku velkým, nebo jen důvtipným vypravěčem? Přináší čtenářům něco víc, než celkem triviální zábavu prošpikovanou vzdělaneckými pikantériemi? Možná mu jen nahrála doba, kdy literatura ustupuje na okraj civilizačního dění - právě tam totiž může čtenářům nabízet své bizarní hostiny. Po expozici teologických podivností v již zmíněné prvotině je provedl dějinami tajných společností (Foucaultovo kyvadlo, 1988), panoptikální přehlídkou slepých cest rozumu na prahu novověku (Ostrov včerejšího dne, 1994) či fantasmagorickými obrazy světa v éře křížových výprav (Baudolino, 2000). Poslední román má sice také kulturně historický kolorit, ten je však bezmála současný a řada motivů působí skoro autobiograficky.

Zrcadlo literárního braku

Děj nového románu se odehrává v roce 1991 a jeho hrdinou i vypravěčem je autorův vrstevník, jenž vykazuje podobný vkus i zájmy, byť svou profesí není badatel ani spisovatel, nýbrž antikvář. Zastihneme jej v nemocnici, kde se zotavuje po vážné mozkové příhodě, která mu smazala část paměti. Svou diagnózu (retrográdní amnézie) si upřesňuje v rozhovorech s ošetřujícím lékařem i svou chotí psycholožkou. Uchoval si tzv. implicitní paměť, jež mu umožňuje normálně fungovat ve světě, i paměť sémantickou, tedy veškerou svou rozsáhlou vzdělanost, postižena je však tzv. epizodní, autobiografická paměť. Ví prostě vše o Napoleonovi, ale nic o sobě.

Motiv ztráty paměti a následné rekonstrukce zapomenutého osudu byl v literatuře i filmu využit mnohokrát. Eco si s ním zpočátku pohrává způsobem, který nepřekvapuje - hrdina se například pracně pokouší dopátrat, zda měl či neměl před nehodou poměr se svou krásnou, záhadně se usmívající sekretářkou. Proč sáhl po tak omšelé zápletce pochopíme, když hrdina v zájmu léčby přesídlí na venkov do rozlehlého domu, kde trávil dětství. V hromadách zaprášených krabic na půdě najde to, čím se autorovi v předchozích románech staly kacířské nauky, teorie spiknutí, předvědecké spekulace či fantastické cestopisy raného středověku: víceméně ucelený soubor textů, z nějž vyvstává podivuhodný obraz zaniklého světa. Tentokrát se ovšem jedná o literární brak, jaký hltali italští chlapci ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, tedy v éře Benita Mussoliniho.

Vypravěčova amnézie umožnila autorovi vybrat z nesčetných stop nedávné minulosti, kterou každý pamětník nahlíží trochu jinak, kuriózní exponáty pro jakési soukromé muzeum, v němž převládají křiklavé obrázky, komiksové synopse, reklamní grafika, texty sentimentálních šlágrů i fašistických popěvků, ukázky obzvlášť divoké politické propagandy i docela apolitické relikvie dobového stylu. V prvním plánu sleduje čtenář lineární příběh rozpomínajícího se antikváře, jenž ve své minulosti objevuje docela napínavé, vpravdě románové momenty, ve druhém plánu se opět otevírá panoráma kulturní historie, nikoli ovšem formou výkladu, ale jako koláž poslepovaná s nejrůznějších útržků. Její součástí jsou i četné reprodukce obrázků. Vypravěč je komentuje v souvislosti se svým příběhem, vizuální výmluvnost je však obecnější. Duch doby v ní ožívá často sugestivněji než ve vyprávění.

Zatímco v předchozích knihách se Umberto Eco pokoušel vystihnout úroveň poznání, jakýsi epistemologický horizont víceméně vzdálených epoch, vypráví Tajemný pramen královny Loany o citové výchově. Evokuje zážitky autorovy vlastní generace, které mohou být povědomé i českým čtenářům. Ideová masáž dětských mozků Mussoliniho fašismem se totiž od praxe komunistické pedagogiky příliš nelišila.

Ďábel v pozadí

Ekovi vypravěči žili v různých dobách, všechny však spojuje podobné vidění světa. Jsou v zásadě kladní, stateční a čestní, víc se však cítí doma ve veselém a požitkářském plebejství než v panském heroismu. Dychtí po vzdělání, poznání, pravdě, někdy by se kvůli tomu zapletli i s ďáblem, nikoli ovšem faustovsky vznešeně, ale spíš ve stylu středověkých "žáků darebáků", respektive intelektuální bohémy nových časů. Základní etické ladění předznamenává už zápletka prvního románu, kde zasmušilý náboženský fanatik ničí pojednání, v němž Aristoteles, vrcholná autorita středověké vzdělanosti, obhajuje smích a legraci. Ani tahle mravní nadstavba napínavého čtiva není nijak objevná, v podstatě navazuje na linii sekulárního, obžerně radostného humanismu, jež se táhne evropskými literaturami od Rabelaise po Anatola France.

Minulé století se svými válkami, holocaustem i gulagem takový optimismus dost zpochybnilo. Také Eco s ním ve své poslední knize zachází opatrněji než dřív. Antikvářův příběh sice této linii odpovídá, jeho kulturně historický kontext v druhém plánu knihy je však docela ďábelský.

(Psáno pro Respekt)

Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany, Argo, Praha 2005, přeložila Alice Flemrová, 456 str.