Jan Čech

1.

Po knížkách Droga zvaná letadla (Nakladatelství Jalna 2008) a Nazdar orlové (tamtéž 2009) přišel Jan Čech (ročník 1950) s knížkou Vzpomínky z druhého kopce (256 stran).

Na rozdíl od předchozích dvou majstrštyků alias ve stejné úpravě vydaných svazků, se tu zaměřil na stejně osobní, s letadly ale – až na kapitolu poslední – ne už moc propojené příběhy. A jako se pokračování dočkala Droga zvaná letadla, dočká se ho na 99% i tahle knížka, jak aspoň doufám a soudím - z nových páně Čechových článků vynořujících se i nadále na Neviditelném psu.

2.

Honza či Jan Čech je metr devadesát vysoký pozorovatel, ale i aktivní účastník života a světa vezdejšího.

Je přitom pozorovatel obdařený Pánem Bohem, dodávám, a fotograf. Fotograf, který Astonův Institut vcelku už nepotřebuje. Je i výborný vypravěč a... (to sem tolik nepatří) slušně i zpívá. Podle všeho taky dodnes disponuje podobně slušnou pamětí a tato jeho kniha jsou sice vzpomínky, ale jejich četba podle mého přináší stejný, ne-li ještě lepší zážitek, než kdyby šlo o sbírku povídek. Ne, příšerně chronologické autobiografie se tu, pravda, nedočkáme, tím však možná i lépe. A velmi podobným způsobem ostatně koncipoval paměti třeba Isaac Asimov. Asi jen v jediném případě (= v případě úvahy o nebezpečnosti kutilů pro manželství) pak Čechova knížka i doplatila na svůj internetový původ a způsob psaní, když se dopustila opakování. Jinak...

Jinak se autor až hrdinně, ale rád vnořuje znovu a znovu do vzpomínek - a vždy se vynoří nahoru s další poutavou fasetou svého života a svých světů a ulic. Vše, co jsem měl zažít a nezažil, mohl bych já sám tu knížku pojmenovat, zdá se mi chvílemi, ale bohémský autor z Prahy zvolil jiný titul. Ne obzvlášť dobrý. Jednak pragocentrický, jednak - i v rámci Prahy - ne zrovna dvakrát jasný. No, už se stalo. A protože je to knížka kvalitně napsaná, brzy i na tuto výhradu zapomenete. Jan Čech totiž nepředkládá žádný guláš, ale pětačtyřicet šťavnatých, a přece přehledných kapitol. Začíná... představováním vlastního smíchovského domu, který postavil už roku 1926 jeho děd nad prastarým parkem Klamovka, v ulici Nad Klikovkou a... Tam, kde člověk strávil dětství a dospívání, je každý kout domu i zahrady spojen s nějakou vzpomínkou, víme i my a během následující knihy to Čech ještě mnohokrát dokáže a... A jen ten malý domek v zahradě, který jeho dědeček kdysi nechal současně s domem postavit pro Čechovu maminku, bohužel už neexistuje. Byl zbourán, ale Janovy vzpomínky na něj ne. Naštěstí. A to platí o všem, co nám přibližuje.

3.

Praha se skládá z několika kopců, vysvětluje úvodem. Na jednom je Hanspaulka, rodiště pražského blues. Na druhém, na kterém stojí strahovský stadion, jsem se narodil... Z druhé strany Plzeňská ulice (ta je - v podobě z roku 1970 – i vyfotografována na obálce) je kopec, kde je Mrázovka, u níž bydlel pan Neff... Samozřejmě, můžete namítnout, že Vltava, Botič a další pražské toky vytvořily mnoho dalších údolí, a tudíž i kopců..., ale odtamtud nikoho neznám, tak jsem se soustředil na svůj...

Jak jinak. Nu, a nikdo jiný by to tak nenapsal, dodávám... A Čech? Měl štěstí jak na rodiče (a prarodiče), tak na učitele. Ví to, popisuje to... a v mnohém je navíc i typický syn starší sestry a dnes se tedy stává spisovatelem, kdysi to však s ním šilo. V osmičce byl kupř. exemplárně vyloučen - pro opilství - z pionýra, po čemž však zdárně vystudoval Střední průmyslovou školu v Praze se zaměřením na stavbu a konstrukci letadel. U aerolinií, kam nastoupil ve dvaceti, se pak i vyučil leteckým mechanikem, což dnes dělá i jeho syn.

Čech starší dále pracoval u Slovairu a patnáct let pro British Airways a další britské dopravce. Anglii má rád, dokonce moc, tam na Smíchově však prožil hlavní kus života.

Ne ovšem celý, bydlil chtě nechtě i ve Vršovicích a zcestoval velkou část zeměkoule. I jeho žena, i současná partnerka byly či jsou letuškami, ale první Honzovou láskou se stala dcera fyzika a překladatele australské lidové poezie a balad (Oheň z dříví eukalyptu) Karla Ulberta.

4.

Když nebudu počítat slohovky, píše Čech od konce sedmdesátých let a jeho texty můžete najít ve starších časopisech Věda a technika mládeži, Abc mladých techniků a přírodovědců a především v Letectví a kosmonautice. Novou vlnu tvořivosti podnítil ovšem až před čtyřmi lety internetový server Planes.cz, z kterého začal Čechovy články přejímat i Neviditelný pes. Když se pak Honza v pražské kavárně Rybka setkal s redaktorem Jiřím Wagnerem, vyzval ho tento po několikahodinovém Čechově monologu i k sepsání vzpomínek. Stalo se. Vzpomínky držíme v ruce a dominují jim nejen rodný dům a okolní smíchovské ulice, nýbrž i zmíněný již děd, jinak předseda Klubu dobráků, violista, houslista, ale hlavně architekt a absolvent dvou vysokých škol, v neposlední řadě skvělý vypravěč, a to nejen wallaceovek, které... ovšem přímo přebásnil.

Tento muž... Čecha naučil přemnoho a... Zatímco Šimek a Grossmann nás obdařili známou povídkou Jak jsme se vypořádali s bigbítem, Jan Čech ještě léta poté připravil kapitolu Mé bigbeatové začátky (a jinde zas dlouze básní o Mamas and Papas). Zatímco Š a G psali Moje první taneční, Čech popsal taneční vlastní v Riegrově sálu smíchovského Obecního domu a pod vedením tanečního mistra Broučka. Zatímco Š a G nás učili kouřit, Čech se totéž už v osmi letech učí na str. 191, a zatímco Šimek a Grossmann nás brali do zoo, Čech líčí profesora matematiky Grosskopfa takto: Jako záminku k odchodu do kabinetu napít se piva měl připravenou větu: "Zapomněl jsem si šestibokou versatilku, buďte tady tiší, jdu si pro ni do kabinetu." Tam do sebe kopnul lahváče a vrátil se do hodiny...

5.

Nejde ale jen o knížku zábavně šimko-grossmannovskou, nýbrž i poučnou. V kapitolách Pokus o mou germanizaci (neúspěšný) a Rok 1968 v NDR líčí tudíž JČ své zprvu otcem vynucené, ale pak už dobrovolně cyklistické pobyty v NDR, a na to naváže i vylíčením Srpna 1968 a pobavujícími kapitolami příhod ze Sovětského svazu, které pro změnu připomenou Ruský týden Františka Ringo Čecha.

Čech byl i sportovec. V mládí aktivně plaval a hrál vodní pólo, tedy až do okamžiku, kdy mu kdosi protrhl nehtem rohovku oka. Ani jednu celou stránku bych nenapsal! tvrdí přesto o svých sportovních ambicích, ale ve třiatřiceti se pod vlivem své ženy naučil v Krkonoších lyžovat a díky tomu se paradoxně i seznámil s pozdější "letuškou dvě" svého života...

6.

Co mne osobně v knize trochu překvapilo, jsou kapitoly typu Strýc Podger – čili o autorových smůlách v oblasti domácího spravování. Inu, je však třeba se přespříliš divit?

Motory (i automobilové) - a domácnost, to je přece rozdíl!

Zaujaly mě ovšem i vzpomínky na rázovité figurky autorova dětství a mládí: na gumičkovou bábu od pomníku na Jungmannově náměstí, na prodavače Večerní Prahy z podchodu na Václaváku (písničky o něm složili jak bratři Ebenové, tak Ivan Mládek), na velikého Bohouška ze stanice tramvaje Pod Klamovkou... Ani vzpomínka na záchranu Malostranského hřbitova na Plzeňské nechybí a ve Vršovicích zaujme až detailně popsaná vinárna U hroznu v Obloukové ulici... O novinářce, ale i kurvě Jožce Jabůrkové a její zřítivší se bronzové soše v Košířích se dočtete v kapitole Přepsané dějiny, ale nutno říct, že Čechův pragocentrický pohled rozruší i řada vzpomínek na jiné enklávy: na město Tábor, na Landštejn, na české Srbsko a hlavně na chatu v osadě Krkavec - na Nežárce u Veselí nad Lužnicí, kam Čech jezdil už od patnácti. A kam by jezdil i dnes, kdyby se mu chatu podařilo koupit.

A obrovitý pan Tonč, původní její majitel, s jehož dcerou se Čech kamarádil či ještě kamarádí, byl také rozeným vypravěčem a bezděky tedy dalším spolutvůrcem dnešního Čechova stylu...

7.

Zajímavé dobrodružství spojené se záchranou dítěte prožil pak JČ v už zmíněné Anglii, ale ještě daleko poutavější je vylíčení toho, jak se kdysi takřka přiženil do Španěl, rodinou nevěsty, již urazil, však byl vyhoštěn.

A co víc? Dalšími důležitými figurami Čechova světa jsou samozřejmě kamarádi - v čele s jeho "druhým já", spolužákem - už z první třídy - Janem Šubou.

Dále kráčejí i "dvojník Viktora Sodomy" (to dřív) i Reinholda Messnera (to dnes) Sváťa anebo dvojčata (a dětští filmoví herci) Petr a Vláďa Leníčkovi.

Od průmyslovky se Čech kamarádí i s dnešním šéfredaktorem časopisu Automobil Tomášem Hyanem a samostatná kapitola je věnována i Karlu Holíkovi, Čechovu kolegovi, který mj. hrál Kanimůru v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště.

Nu, a opravdu hodně o podstatě autorově vyzradí, řekl bych, i kapitola Hudební večírky mé tety.

A hodně určitě vyzradí i vzpomínková kniha druhá, respektive už čtvrtá, na kterou se moc těšíme, a pravda nesmí stát v cestě veselému vyprávění, jak řekla dcera jedné Čechovy kamarádky, nicméně tato Čechova kniha je jak veselá, tak pravdivá.

***

Poznámka redakce: Ve čtvrtek 17.12. 2009 v 18:00 bude v pražské restauraci Ostrůvek setkání s Janem Čechem a Honzou Hamerníkem - povídání s hudbou a světelnými obrazy (nejen) o životě a letadlech! Kdo chce, může se dostavit - bude vítán!
Knížku si můžete objednat na stránkách Planes.cz.