Podle výuky v hodinách češtiny jsme věděli, že správně je to „čas her a malin nezralých“, ale problém byl v tom, že „maliny nezralé“ jsme celkem správně prostorově diagnostikovali rozborem díla do míst na hrudích našich spolužaček, kde již pučely ty tvary, o nichž jiný, nedávno feministy prokletý básník napsal slavné verše:

Košilka na tvých ňadrech
se napnula tak tence.
Jsem ztracen ve svých snech,
ztracen v tvé podprsence.

Problém ovšem byl, že holky nás nechtěly nechat moc hrát, tedy s těmi „malinami“, a tak jsme se utíkali k literatuře. Literatuře zvané pokleslá, případně úpadková a tak. Zájmy chlapců byly různé.

Tedy co se týče literatury. Já jsem preferoval J. M. Trosku, českého autora sci-fi, jiní pak třeba detektivky, třeba tu o Sahirovi, zločinci- dítěti s vodnatou hlavou a tak.

Co však kralovalo naší četbě, byly kovbojky, hlavně tedy Rodokapsy. A mezi nimi kraloval jako hrdina, kdo jiný, než Buffalo Bill. Hrdina z Divokého západu, bez bázně a hany.

A tak jako ve filmu, tuším „Cesta do hlubin študákovy duše“, kde profesor hraný Milošem Nedbalem zabavuje Rodokaps čtený studentem pod lavicí, i my jsme si četli pod lavicí. Poslední lavice ve třídě, která měla 35 žáků, a pokoušelo se je krotit pár zoufalých učitelek, byla vyhrazena nám, co jsme si četli. K tiché radosti učitelstva, které od nás, žáků z předměstské školy, mělo v tu chvíli pokoj. Ach, ty krásné doby!

Kolem nás zuřil socialismus, většina žáků měla tatínka, strýčka, dědečka a podobně, kterým za jásání mladých svazáků a všech hrbatých duší bolševici zabavovali krámky, řemeslné dílny, hospodářství či je zavírali do uranových dolů za „protistátní činnost“. V kovbojkách a detektivkách nebyli žádní estébáci, žádné uliční výbory a spravedlnost vítězila.

Dnes je doba jiná, kolem nás duní ekologismus a multikulturalismus a jiné hovadiny a já dostal na stůl knížku od Miroslava a Jaroslava Čvančarových. A také vlastně od jejich třetího bratra Františka, který žije v Kanadě a podílel se na zorganizování cesty po stopách Buffalo Billa. Knížka má název „Když u nás byl Buffalo Bill“. Je o tom, kdo to vlastně byl, ten hrdina našeho mládí, a o cestě po USA v jeho stopách. O tom, kde a jak žil, a vůbec o tehdejších „starých zlatých časech“. Já vám schválně nebudu podrobně říkat, co v ní všechno je. Jen naznačím. Najdete tam kapitolu „Smrt Billa Hickoka“, „Na Little Bighornu“, „Za Sedícím býkem“... A jsou tam všude krásné staré fotky z té doby a také kresby, a to včetně ilustrací Zdeňka Buriana, bez nichž si nemůžeme představit celé úseky dějin, od dinosaurů po Indiány a vůbec ilustrace mnoha krásných knih. A jestli se na představení „Wild West Show“ byla podívat i anglická královna Viktorie, to si najděte sami.

A protože u nás je populární také skauting, stojí za připomenutí, že oblečení členů putovního souboru Buffalo Billa bylo tak dobře vymyšlené. Uniformy skautů měly jako předobraz právě kostýmy putovního cirkusu Buffalo Billa, a to včetně označení jednotlivých družstev různě barevnými šátky na krku. A na křtu knihy ani nepřekvapilo, že velký fanda koní, jezdectví a Divokého západu herec Václav Vydra se uvedení knihy osobně zúčastnil.

A aby taky ne! Ta knížka je prostě krásná, udělaná s láskou a, jak mi řekl Jaroslav Čvančara, je určena pro ty, co milují romantiku, krásné věci a historii - a já bych dodal: také svoje mládí. A nejen svoje.

Ale pro mladou generaci, duševně utlučenou střílečkami na počítačích, je to najednou nový svět a jak jsem zjistil, mnohým se líbí.

Pokud máte občas pocit, že u nás dnes na úřadech sedí obzvlášť vypečení magoři, dočtete se, jaké měli na pražském magistrátu předchůdce.

Tak si uprostřed řevu feministek, v době, kdy se z námi kdysi poněkud opovrhovaného buzeranta stala příslušnost k LGBT komunitě legitimací na politickou funkci, a za časů běsnění rozpadající se globalizace, čtěte krásnou knížku. O době, když muži byli muži a ženy byly ženy. A být Indiánem neznamenalo dostávat od narození žebračenky a upíjet se k smrti.

Knihu Když u nás byl Buffalo Bill vydala Academia 2017.