Neviditelný pes

KNIHA: Bondyho Básně a prózy (1949-1955)

  7:40,  aktualizováno  7:45
diskuse (3)

Zbyněk Fišer (1930-2007) je dnes ikona a je zbytečné rozjímat, zda si to zaslouží. Ostatně je mrtev a život nejspíš protrpěl. V letech 2014-2016 mu vyšly úplně kompletní Básnické spisy, až extrémně pietně připravené oddaným mu Martinem Machovcem (*1956), synem filozofa Milana Machovce (1925-2003), a věřím, že poctivý editor nepoztrácel z pozůstalosti po uhořelém (Fišer zemřel na popáleniny poté, co se na něm v Bratislavě vzňalo pyžamo) ni literu. Verše podivuhodného „mandarína“ jsou tudíž shrnuty (tři tisíce tři sta šedesát stran) a nabízí se proto otázka: „Proč je tak brzy reeditovat?“ A k reedici došlo, neboť Machovec připravil další více než šestisetstránkovou knihu Básně a prózy (1949-1955). A zalistuji-li, zjistím, že tu ke známému přibyla jen jediná próza. Je z let 1949-1951, ale většinu psal Fišer od prosince 1949 do února 1950. Výsledek nazval podle tenkrát ještě světelné roky vzdáleného letopočtu 2000, udělal tečku a… Plynul čas, takže oficiálně je text letos publikován prvně - po víc než sedmdesáti letech. Připomeňme teď něco málo z života autora.

Byl syn plukovníka Československé armády a o maminku přišel už v mládí. Roku 1947 prostě přestal navštěvovat gymnázium a následovalo období bez „řádného“ pracovního poměru. Dělal si, co chtěl, a jistěže taky psal. Prózu i poezii. Roku 1981 pak ty časy pojmenoval Prvních deset let - ve stejnojmenné knize vzpomínek. Jde o fascinující paměti. Vyšly prvně roku 2003 a roku 2009 byly dokonce zfilmovány pod titulem Tři sezóny v pekle.

A Zbyněk Fišer, kterého na plátně zastupoval Kryštof Hádek? V zápiscích Prvních deset let sám sebe nešetří, byť něco nejspíš vynechá, jiné zapomene a poslední zamlčí. Líčí snadné přechody hranice do Rakouska, ale neuvádí, že pod přízviskem Klíma pracoval v letech 1952-1955 a znovu 1961-1968 pro tajnou policii.

Což ostatně pokračovalo v desetiletích následných. Ale vraťme se na přelom let čtyřicátých a padesátých, kdy se Fišer ještě mohl stýkat s živým Teigem i živým Kalandrou. Také to činil a roku 1947 vstoupil do Strany. Odsud vypadl po Únoru.

Podle některých svědectví byl tehdy samolibý a hysterický žvastoun a megaloman, a tak je těžko chápat, že 1957 přece maturoval, aby roku 1969 převzal tituly PhDr. a CSc. Současně ovšem unikl do invalidního důchodu, kde se chystal k další spolupráci s StB. Její penízky mu nesmrděly a minimálně to mějme na paměti při čtení textu 2000 - alias první z mnoha a mnoha Fišerových próz…

Dílo má čtrnáct kapitol a spisovatel na začátku líčí zatčení svého vlastního švagra MUDr. Arnošta Ungára dne 7. 11. 1949 (Fišer byl přímým svědkem) a zatčení Záviše Kalandry - jen dva dni poté, 9. listopadu. A neexistuje, pěkně prosím a zdůrazňuji, sebemenší doklad, že by měl budoucí agent prsty už zde.

V třetí kapitole dumá Fišer nad sebevraždou. Alespoň nad takovou, jak mu ji nastínil v existenciálním pojetí Camus. Ve čtvrté kapitole se obírá rozdíly v pojetí svobody u Sartra, Marxe a surrealisty Bretona. Přichází taky pokus o skutečně surreálné líčení snu. V šesté kapitole se Fišer ptá po smyslu poezie „za fašismu“ a dumá na tím, jak by měnit svět - až do vzdáleného roku 2000.

Následuje lehce morbidní kapitola sedmá, kterou by klidně mohli napsat Lovecraft či Wes Craven. Ale ano, dnes by ji docela úměrně nahradil díl populární Noční můry v Elm Street. „Je nebezpečné přebývat po západu slunce v předměstí spánku,“ varuje zde autor zlověstně. „Ze země vyrážejí bílé, chladné ruce, svítící na cestu černému měsíci, který se skrývá před zraky živých vždy po čtrnáct nocí, v nichž teprve po rituální vraždě znovu nabude svou mužskou vlastnost.“

Rovněž v další kapitole těží Fišer z Freuda - a uvažuje o kastračním komplexu či rozdělení úloh samců a samiček během koitu. Devátá sekvence až depresivně váhá nad smyslem bytí a desátou je opět ryzí surrealismus. Jedenáctá nás - kontrastně - vede na stavbu mládeže. Text je rázem bytelnou reportáží. Ale Fišer i stihne spekulovat o tom, kdo se zmocnil výrobních prostředků v Rusku. Je ovšem pravda, že tamní komunismus zkolaboval dřív, než začal; to ví Fišer dávno a 13. kapitola je utopický postulát, který poezii považuje za hodnu svého jména jedině tenkrát, je-li vzpourou. V poslední kapitole snáší Fišer další a další argumenty pro brutální nutnost podvratné role umění - a má příliš, příliš sebevědomý pocit, že většina dosavadní literatury se dávno stala disfunkční.

Martin Machovec charakterizuje tento text jako jakousi koláž, v níž se mísí prvky esejistických úvah, odborných pojednání, reportáž, „přestylizované“ deníky, snově poetické obrazy a evokace, polemiky, kategoricky a nekompromisně artikulované postuláty: ideové i estetické. V mnohém je ale Fišer poplatný literárním a filozofickým vzorům a jen sem tam už zahlédneme i kousek budoucího „totálního realisty“. Už jen připomenu, jak přišel Zbyněk Fišer k pseudonymu Egon Bondy.

Zvolil si jej kvůli surrealistickému samizdatovému sborníku (1949), který vlastně ani neměl titul, a v knize Prvních deset let píše: „Plánoval jsem vydat ilegálně surrealistický sborník a rozvíjet surrealistickou aktivitu všeho druhu. Například recitace surrealistických básní v pronajatém autobuse. Něco z toho se skoro podařilo a sborník byl rozmnožen ve sto exemplářích. Ale nestačili jsme ho redistribuovat a našli ho později u Honzy Krejcarové.“

To byla, jak víte, dcera Mileny Jesenské a Fišerova milá. V prvých měsících roku 1949 zrozený sborník je pamětihodný, a to tím, že „jsme si pro něj všichni zvolili velice nápadné ŽIDOVSKÉ pseudonymy, a to jako protest proti opět začínajícímu antisemitismu. Všichni ostatní však na své pseudonymy zapomněli; jen já ne,“ říká „Wes Craven“. „Já svůj začal používat i dál - a už mi zůstal.“

Titul Židovská jména obdržel mimeografem množený svazeček teprve daleko, daleko později - v letech šedesátých. To mu tak začali říkat mladí surrealisté okolo Vratislava Effenbergera. Oficiálně vyšel teprve roku 1995 a např. výše zmíněný Effenberger se tu provokativně podepsal Herbert Taussig.

Což je vše hezké, ba skoro revoluční, ale co naplat: Člověka nepředěláš a jenom se ti vybarví. Bondy byl i zbabělec a lhář a prokazatelně psal udání na vlastní milenku i jejího manžela Miloše Černého, kteréhožto sociologa kvůli tomu vyloučili ze studií. A udával i Jana Patočku a další filozofy a mladé, začínající literáty. Nechceme to někteří možná vědět, ale „Bondy“ poskytoval režimu po celá desetiletí nejen kontrarozvědné, ale i rozvědné informace.

Vedle „románu“ 2000 zahrnula kniha ještě jeho sbírky Totální realismus, Trapná poezie, Pražský život, Dagmara, Für Bondy´s unbekannte Geliebte, Velká kniha, Malá kniha a Zbytky eposu.

Egon Bondy: Básně a prózy (1949-1955). K vydání připravil, komentář a vysvětlivky napsal Martin Machovec. Jako 120. svazek České knižnice vydaly Host, Ústav pro českou literaturu AV ČR a Nadační fond České knižnice. V Praze a Brně roku 2023. 640 stran.

zpět na článek