Už za socialismu se o to roku 1969 pokusilo nakladatelství Orbis, pozdější Panorama, a sedmý svazek populární edice detektivek Kobra řízené Otakarem Blandou a Františkem Jungwirthem (tím starým oráčem na krvavé líše, jak ho zval přítel Josef Škvorecký) oprášil nickcarterovku Inez Navarro - Ženský ďábel. Vyšla v nákladu 74 000 výtisků(!) v knize Tři detektivové a Buffallo Bill, nicméně zůstalo při tom na dalších dvacet let a teprve v září 1991 se jedno obskurní popřevratové nakladatelství (TRIO) vytasilo s dalším archaickým příběhem V těžkém obvinění, tentokrát ale šlo o úplně samostatný sešit napodobující staré a klasické sešity. A nakladatelé?

Jistě chtěli pokračovat, ale v kvasu roku jedna nebyl o ryzí brak dostatečný zájem, takže s dalším pokusem přichází až teď agilní NAKLADATELSTVÍ XYZ, které se v případě Nicka Cartera nezaleklo ani vázané knihy o 280 stránkách! Ty leží přede mnou a celý komplot se zove Bodnutí dýkou a jiné příběhy a obsahuje nickcarterovky Dvojí život, Bodnutí dýkou a Honba Atlantským oceánem. Budete se divit, ale prodávalo se to dobře a svazek se může brzy dočkat bratříčka. K okamžité reedici připraveno ostatně čeká ve střehu všech šestadvacet do češtiny kdysi přeložených sešitů, první desítku z nichž umím dokonce popaměti vyjmenovat: Král zlodějů, Carruthersovy rozpaky, Inez Navarro - Ženský ďábel, Osudná přísaha, Bodnutí dýkou, Honba Atlantským oceánem, Herna v Bowery, Pacičkovo dobrodružství na Divokém západě, Záhadná smrt duchovního Judsona, Lupiči dětí ze San Franciska. Tyto i další sešity vycházely už v čase našich pradědečků, a to čtrnáctidenně, každý stál tři koruny, vydával je pan Julius Albert ze Žižkova, Karlova 4, a bez zajímavosti není, řekl bych, ani následující věta z tiráže: V půjčovnách a čtenářských besedách zapovězeno.

Taky české sešity měly - po vzoru původních - přepestré obálky, mnohé z nichž lze zahlédnout úvodem známé filmové komedie Adéla ještě nevečeřela, v níž Nicka, jak víme, vcelku adekvátně ztvárnil Michal Dočolomanský - a dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Jen část sešitů tenkrát vyšla z úsporných důvodů pouze v modrém provedení, dosti ale už detailního sondování, protože opravdu zevrubně již práci odvádějí dva přední literární historici Pavel Janáček a Michal Jareš a... A myslím, že bude lépe těšit se na jejich vyčerpávající publikaci na téma CARTER, ale i CLIFTON, TOM SHARK, DETEKTIV BANKS, BUFFALLO BILL atd. A pokud půjde o knížku stejně precizní, jako je jejich Svět rodokapsu (2003), lze smeknout už předem, tedy nosíte-li klobouk, a vy všichni, co dál kroutíte hlavou i bez klobouku, máte zajisté kus pravdy, nicméně... Proč by mělo být zapovídáno vědecky mapovat i bohapusté braky? Ale zpět k loňské publikaci Bodnutí dýkou a jiné příběhy.

I kdyžjsou Nickova dobrodružství líčena ve třetí osobě, jako autor býval prezentován sám Nick, ale jeho skutečným duchovním otcem detektiva byl John Russell Coryell a nejplodnějším tvůrcem sešitů pak jistý Frederick van Rensselaer Dey.

Už původní příběhy se ovšem vyznačují naivitou až dojemnou a starý český překlad tuto ještě umocnil, takže ho sice "jazykově upravila Dagmar Stinglová", ale výsledek i dál zůstává takovýto:

"Pro milosrdenství boží, Nicku – žiješ? Jaké lotrovství tu zase kdo spáchal?"

To byla první slova, která dolehla slavnému detektivovi k uším, když se probral z mrákot. Spatřil nad sebou věrného Kuřátka, jehož smrtelnou úzkost hned nechápal, a teprve až jím bratranec ještě několikrát silně zatřásl, poněkud se vzpamatoval a vykoktal: "Dynamitová puma! Královna zlodějů mi zapálila dynamitovou pumu pod nohama. Kde je ten ďábel?"

"Inez Navarrová?" otázal se Carter Kuřátko zdvihaje bratrance se země. "Jak bych já o ní věděl? Asi před minutou se ve stavitelově domě rozlehl strašný výbuch, jako by do něho hrom uhodil. Vyrazil jsem vrata – a našel tě ve sklepě. Měl jsem co dělat, abych tě vzkřísil. Ale naštěstí, zdá se mi, nejsi raněn."

"Chvála bohu, také nic necítím," přisvědčil Nick - a na zkoušku se několikrát protáhl. "Inu, kopřivu mráz nespálí!" zasmál se, ale hned nato zvážněl. "Zdá se mi, že výbuch zničil aspoň půl domu, je to zázrak, že jsem unikl bez pohromy..."

Nick tedy "nic necítil", ale nelze se, pravda, nepodivit, že nic nenormálního necítili na podobném stylu psaní autoři. Jistě. Přizpůsobovali se masám, jenže... Obstojí taký argument?

Neřekl bych. I tady fungují spojité nádoby a nechce se mi věřit, že by masy nepřijali Nicka i vymodelovaného v nějakém "vyšším levelu". Nu, ale možná ne. Možná jsem naivní já a šeredně se pletu a opravdu bylo nutno stupňovat napětí (a oddalovat detektivovu smrt) i následujícím způsobem:

"Prosím tě, Morrisi, zabij Cartera okamžitě!" přerušila jej krásná žena. "Ať raději zemře bez bolesti, ale hned! Život tohoto člověka je jako z houžve – věř mi, že ještě v poslední chvíli bude zachráněn, a co potom?!"

Avšak Morris Carruthers se opět vítězně zachechtal: "Jen buď bez starosti, má drahá," zvolal. "Tentokrát je všechno tak nalíčeno, že náš přítel musí zemřít. Podívej se, vidíš tento elektrický drát, jehož konec je zapuštěn do pumy? Druhý konec spojím s hlavními dveřmi, vedoucími z bytu. Je to jediný východ, kterým sem detektivovi přátelé musejí vejít... Nuže, rozumíš?"

Ano, krásná Inez rozuměla, ale my přece také rozumíme poetice, kterou šílená série oslovila Jiřího Brdečku, přičemž u něj a Lipského ani nešlo o první zfilmování Nickových příhod. Kdepak! Už před první světovou válkou byla natočena celá série filmů na téma... a těsně před druhou světovou na ni navázal už zvukový Nick Carter – mistr detektiv (1939). V šedesátých letech pak paralelně s Fantomasem vznikly hned dva francouzské filmy s Eddie Constantinem (1964, 1965) v roli Nicka Cartera a americká verze Dobrodružství Nicka Cartera je z roku 1972. Stejně ale nevěřím, že budou tyhle filmy lepší Adély. Stěží! Poezii původních pitoreskních předloh zachytili přece Brdečka a Lipský naprosto mistrně a jistě předtím četli i třeba kapitolu Zápas na lokomotivě:

Strojvůdce zaklel, až se komín na lokomotivě otřásl. "To má člověk z toho, když se zhlídne v penězích!" slyšel ho Nick Carter mručet. "Vlak s tisíci dobrými, nic zlého netušícími lidmi uhání sám, bez strojvůdce, jako splašený kůň..." Vztekle se zachechtal a znovu přihodil několik lopat uhlí do výhně...

A dál? Nick, toť i ryzí předchůdce agenta 007, neboť taktéž zvládá vše a... Byl vyučeným strojníkem, směle se chopil vratidla, obrátil páru a celou tíhou těla stlačil brzdovou páku.

Nesmírná železná obluda se zachvěla a strašně zasténala a vozy do sebe s hromovým rachotem vrazily... Vtom za sebou ale Nick spatřil dvě ohnivé oči, které na něho z okraje přístřešku svítily jako dychtivé zraky dravce na lovu. Byly to oči Morrise Carrutherse...

A ještě dál? Už jen dodejme, že Brdečka a Lipský parodovali s odvahou a uprostřed normalizace díla, která u nás v Československu byla zanesena hned dvojím bahnem.

Bahnem uplynuvšího času... A bahnem komunismu...

A vidíte, přesto uspěli. Zabodovali, a jak si vzpomínáte, zhostili se i lokomotivní scény. Ale i mnoha dalších. Navíc toho spoustu přidali. Domyslili. Dosnili. A přece film nepřepálili, jak by řeklo dnes, a vlastně jen díky nim žije Nick stále s námi, i když jeho vůbec prvá příhoda Žák starého detektiva vyšla v New York Weekly už 16. 9. 1886.

(Z časopisu Tvar - a více už v létě 2008 na Neviditelném psu v článku Nick Carter nejen od Brdečky)