Nakladatelství Dybbuk vydalo skvostné básnivé vzkazy od Martina Heideggera pod názvem Myslet veršem (přel. Věra Koubová, Praha 2024). Heidegger měl v oblibě básníky, vyrovnával se myšlenkově s Hölderlinem, Traklem, Rilkem. Detailně byl také obeznámen s řeckými básnivými prvomysliteli, jako byl Parmenidés, Hérakleitos, Empedoklés. To vše se v něm odrazilo a zazrcadlilo.

Lze říci, že myslitelovy „vzkazy a návrhy“ v básnické formě zhuštěně vyjadřují cestu Heideggerova jedinečného myšlení, jsou to myslivě-básnivé výdobytky, v nichž si filosof zároveň ozřejmuje a prosvětluje ve zhuštěné básnické formě svou originální myšlenkovou cestu.

Martin Heidegger si svým postupem ohledává vztah mezi myšlením a básněním. Teoreticky se, jak víme, vymezuje proti poezii: nechce psát poezii plnou jen smyslových obrazů. Ve svých básnivě-myslivých vzkazech ovšem obrazy také používá. Tak se mu daří plně neulpívat v pouhé pojmovosti myšlení. Myslitel se jakoby snaží najít místo, z něhož bude s to nově uchopit a nalézt vtah mezi myšlením a imaginativnější poezií. Odtud pak hledá a nachází živoucí vztah myšlení a básnění ke slovu, které nově a svěžím způsobem zazní v tvůrčím poetickém okamžiku.

Ve svém úsilí tak filosof překračuje metafyzickou protikladnost obrazivosti a pojmovosti, spěje k novému poietickému zvýznamňování světa (podle původní řecké tvůrčí činnosti – poiésis). Heideggerovo básnění objevným způsobem zprostředkovává krásu a pravdu života, samo tajemství bytí. Jeho myslivé básnění je s to se zde dotýkat a do jisté míry působivě odhalovat pravdu bytí samého a krásu jsoucna.

Německý filosof takto dospívá až k samým kořenům myšlení. Vytváří poietický obrat v myšlení, a tak se snaží překročit soudobou metafyziku. Ve svém myslivém básnění využívá prostředky poezie, ve verších zazní občas i rýmy. Tak třeba v básni Zrození jazyka uvažuje básnicky o člověku, který v probuzené řeči dosahuje své podstaty: jeho pobývání na zemi může spět „ke zrození/ s dohledem nad kolébkou dlení“. Na své pobývání na zemi tedy máme náležitě od samého počátku dohlížet, z hloubi svého mlčení a samoty otevírat svou řeč. Jedině tak lze řádně a harmonicky budovat autentické pozemské bytování/bydlení člověka na planetě Zemi.

Vraťme se ještě k Heideggerovu pojetí události uvlastňování (Ereignis). Například v básních Myslet a pět, Nepomíjivé k tomu překladatelka používá slovo „spatření“. Toto slovo však v češtině vede k „pouhému“ popatřování něčeho, např. spatřit pěknou dívku nebo Niagarské vodopády. Když tak použít toto slovo s pomlčkou: s-patření – jak to používají někteří filosofové, jež autorka uvádí v doslovu k překladu. Pak si čtenář může uvědomit cosi z bytostného „patření“, tj. z události uvlastňování prabytí. Jde o uvlastňující událost bytí samého, kdy může dojít z naší strany i k přivlastnění bytostného pokynu bytí a k jeho vyjádření v jazyce – třeba právě jako „nejtišší píseň“, jako darovanou „přízeň písně“, jak nám naznačuje myslitel-básník.

Překlad je vcelku jedinečným přiblížením myšlení a básnění filosofa Martina Heideggera. Zde jako by básnická forma ještě lépe pomohla vyjádřit a projasnit opravdové zamyšlení myslitele.