KNIHA: Babička vulgaris a jiné

Čtrnáctá kniha Radima Kopáče (nar. 1976) Zůstaňtež tudíž tajemstvím… vznikla opět ve spolupráci s Josefem Schwarzem, jinak i spoluautorem předchozí Kopáčovy publikace Velká kniha o prdu (Paseka), jejímž třetím původcem se loni stal i Jakub Šofar.

Zůstaňteź tudíž tajemstvím… (128 stran) vydalo před několika týdny "s laskavou podporou Ministerstva kultury" nakladatelství Artes Liberales a ozdobilo výsledek podle přání autorů podtitulem Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809-2009 - jde přitom jenom o dílčí výsledek projektu Erotika v české literatuře, umění a kultuře, který nás prostřednictvím devíti kapitol provede poutavou historií Máchovou (a jeho šifrovaných deníků, kapitola třetí) a od pozapomenutého Jana Jeníka z Bratřic (kapitola druhá) nás přenese k Jaroslavu Vrchlickému (4), soukromých i nesoukromým tiskům První republiky (5, 6), ke Karlu Jaroslavu Obrátilovi (7), do časů komunismu (8) i těch dnešních (9). Jedním z cílů studie přitom bylo zpochybnit letitou představu, že snad byla česká literatura devatenáctého století čistě záležitostí kultivovaného ducha, zatímco "tělesné prvky" vytlačovala na periferii. Bylo to skutečně tak?

Podle Schwarze a Kopáče nikoli - a erotika ani sex nikdy nebujely až za humny, tím spíš ne ve století dvacátém. Navíc…

Českému písemnictví přidaly i mnoho konstruktivního. Tak to asi opravdu bude, ale bohužel, literární historie i literární kritika v téhle středoevropské kotlině zůstávají v otázkách onoho typu literatury i nadále a až na pár výjimek ("čestných", jak autoři zdůrazňují) úzkostlivé a předpojaté. Sotvakterý akademický pracovník nebo vysokoškolský učitel je totiž ochoten veřejně připustit, že Boženě Němcové uvízly ve folklorních sběrech i písně, v nichž je skloňována "kučeravá pička", připomínají autoři, že si K. H. Mácha vedl šifrovaný deník, v němž registroval kdy a v jaké poloze "pical" svoji Lori a kolikrát mu to "vyšlo", že Jaroslav Vrchlický je s největší pravděpodobností autorem sestiny opěvující "kundu"… Že erotické motivy samozřejmě prorůstají jistou fázi literárního vývoje Egona Bondyho, Františka Halase, Jiřího Koláře, Jany Krejcarové, Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského a plejády dalších osobností moderní české literatury… A že ještě ve "svobodném" dvacetiletí 1989-2009 se najdou samozvaní cenzoři, kteří ochotně kastrují sebrané či vybrané spisy Zbyňka Havlíčka, zmíněného Koláře nebo Voskovce a Wericha s poukazem na obscenitu nebo okrajovost…

Jako OBJEVY svého druhu představují Kopáč a Schwarz ve své knížce především dva "výjimečné génie" prvých třetin minulého a předminulého století, totiž K. J. Obrátila a Jeníka z Bratřic, kterýžto sběratel do svých Pamětihoden (26 svazků obsahujících na 200 písní)vpustil kdys i peprné lidové písničky na eroticko-skatologickou notu. A kým vlastně pán z Bratřic byl?

Tento student filozofie (původně), ale pak voják, se roku 1799 trvale usadil v Praze a nevěnoval se vlastně nikdy sběru písní "v terénu", alebrž je zapisoval prostě ale neprostoduše tak, jak se mu vybavovaly. Svou pamětihodnou, ale příliš širokou myslí se ovšem do stísněných národě obrozeneckých poměrů nikdy nemohl vměstnat a důvod, proč musel na zhodnocení svého díla čekat v Českém nebi po dvě století, pojmenoval asi opravdu nejtrefněji (i podle autorů) Hašek v doslovu k prvnímu dílu Švejka:

Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, napsal. Tací slabí jsou i největšími poškozovali kultury a charakteru a národ by nejradši vychovali jen jako skupinu přecitlivělých lidiček a masturbantů falešné kultury typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil.

*

Čím byl století devatenáctému právě zmíněný Jeník z Bratřic (ignorovaný však ještě i Slovníkem českých spisovatelů z roku 2000), tím se zdá být století následujícímu K. J. Obrátil. A že ani vám jméno "českého Larry flinta" (=příměr Pavla Kosatíka) nic moc neříká? Nu, nemáte-li doma monografii o něm od Kamila Janiše (dle Zůstaňtež ostatně nepovedenou), zalistujte chutě právě Kopáčovou a Schwarzovou studií!.. Učitel z Uherského Hradiště (nar. 1866 v Hukvaldech) zemřel ve vězení na Pankráci 5. dubna 1945, ale zaživa zasáhl do mnoha oborů a zanechal za sebou i skvělou sbírku erotického a skatologického folkloru čítající neuvěřitelných 4300 hesel! Sbírku - důsledek to vášnivého čtenářství i touhy vlastnit zakázané a vzrušující. Bohužel, Obrátil dodnes v podstatě nenašel následovníka, kterým není ani Ouředník se Šmírbuchem, a zvláště ke konci svého učitelování měl kvůli zájmům o erotiku problémy. Rád byl roku 1926 penzionován, přesídlil do Prahy a následovalo celkem šťastných patnáct let, ale roku 1941 mu gestapo zabavilo celou knihovnu (12 066 svazků), což Obrátila přivedlo do odboje okolo časopisu V boj! a 6. března 1945 byl zatčen. Jen jako zajímavost dodejme, že tento muž svým vousem i oblékáním dlouhodobě napodoboval milovaného T. G. Masaryka.

Ale Kopáč a Schwarz předkládají i všemi očekávané kapitoly. Napsal skutečně Vrchlický veršovanou parodii rytířských románů Rytíř Smil? ptají se například. Za První republiky se dočkala třinácti doložených vydání a po sametu (zatím) dalších sedmi. Jedno časopisecké navíc textově rozšířil sám Kája Saudek (a ovšemže ilustračně), nicméně… V Památníku národního písemnictví, který přitom Frídovu pozůstalost od roku 1976 zpracovává, rukopis žádného Smila není.

A co Vrchlického další údajná dílka? Co Svatební košile (chápejme správně v množném čísle), Hovno (v jiné verzi Těžítko), Crepitoman, Chanson sans honneur (=Bezectná píseň), co Dona Blanka, co Šváb a blecha či Chudák včela…?

Autoři Zůstaňtež probírají případ po případu a hle, často zůstávají ohledně Frídova autorství více než skeptičtí.

Pátá kapitola knihy o soukromých tiscích je pak především zajímavým vhledem do praktického fungování mravnostní cenzury, a to zdaleka nejen mezi roky 1918 a 1938, což úzce souvisí s více či méně vědomým hledáním "průměrného čtenáře". Také zde se dočkáme i stručných vhledů do historie překládání cizí erotické literatury do češtiny a následující šestá kapitola Až se mně srdce trhalo… pak mj. probere Nezvalovo Sexuální nocturno (1931)alias příběh traumatické srážky bezelstného dětského vnímání (a infantilní sexuality) s regresivní mentalitou a sexuální neurózou dospělých, konkrétně sadistického bytného a homosexuálního katechety. Tento podstatný text, nikdy nezařazený do Nezvalových sebraných spisů z let 1950-88, láme básníkův život na předtím a potom a není tudíž vůbec k zahození.

A Halasova erotika? Oproti Nezvalově byla tlumená a zastíraná metaforami, i když jen průhlednými, každopádně však také existuje. Pro básnickou prózu Jindřicha Štyrského (1899-1942) Emilie přichází ke mně ve snu (1933) jest pak příznačné sblížení erotiky se smrtí, jak je známe i u Sada či Batailla. V letech 1930-33 napsal ale tři erotické básně Ústnice, Svícen a trakař a Růže večernice také Jiří Kolář, i když byly oficiálně publikovány až v roce jeho smrti (2002), a předčasně zesnulý Josef Kocourek (1909-1933) zplodil mezi svým osmnáctým a dvacátým rokem hned šest erotických povídek vydaných poprvé až roku 1964 jako Šest milostných.

Čtyřicetiletím "komunismu" k autorům prosvítají kupř. Ivo Vodseďálek a Egon Bondy. Připomínají také známý Krejcarové dopis Bondymu (publikovaný poprvé v rámci knihy Clarissa a jiné texty roku 1990) a vedle básníků Zbyňka Havlíčka (1922-69) a Karla Hynka (1925-53) nezapomenou na sarkastického cynika Vratislava Effenbergera či kriminalizaci Jiřího Gruši v důsledku jeho prózy Listy z Kapadocie.

Na jaře 1970 bylo trestní stíhání proti Grušovi a Kořánovi (překladateli Henry Millera. Pozn. IF) zastaveno, konstatují Kopáč a Schwarz. Oficiální literární produkce normalizačního dvacetiletí se ale v otázce lidské sexuality spontánně vtažené do uměleckého díla nepoučila: jak dokládají "nejodvážnější" angažmá kupř. J. Holoubka, K. Sýse nebo J. Žáčka, místo autentického literárního erotismu obsadila v 70. a 80. letech důsledně nekonfliktní, neerotizovaná symbióza kýčovité oplzlosti a infantilní trapnosti.

Kapitolu o čtyřicetiletí socialismu uzavírají ještě pohledy na dílo Jiřího H. Krchovského (nar. 1960), Ivana M. Jirouse či Víta Kremličky. A popřevratové období?

Věk dospělosti, konstatují Kopáč se Schwarzem. Takové množství erotické prózy a poezie, jaké bylo vyprodukováno a zveřejněno, knižně nebo časopisecky, v porevolučním dvacetiletí, nevzniklo za předchozích dvě stě let, dodají, nicméně právě tato závěrečná kapitola je nejkratší (jen něco přes pět stran) a spíše informativní. I tak jsou v ní však vyzdviženy čtyři bilanční "čítanky" epochy:

1. Schůzky s erotikou (Listen 2005)

2. Jezdec na delfíně (Concordia 2005)

3. S tebou sám (Dauphin 2005)

4. Divoká jízda (Knižní klub 2006)

*

Co dodat závěrem?

Třeba jen to, že autoři do úvodní kapitoly své knižní studie zařadili v plném znění dvou vlastně úplně odvrácených strany téže erotické mince, totiž Karáskovu Hymnu Priapovi a tzv. Babičku vulgaris alias krátkou povídku na motivy Němcové Babičky sepsanou neznámým autorem okolo roku 1950 a začínající těmito památnými větami:

Bylo - nebylo, dávno tomu!

Jednoho krásného nedělního odpoledne bylo na Starém Bělidle, jako obyčejně v tuto dobu, lautr hovno co dělat…