Karel Mareš měl nos. Galerie nadaných lidí, které objevil pro českou populární kulturu v době, které se dodnes přezdívá zlatá, je neuvěřitelně rozsáhlá. Mnohý z dnešních diváků nebo posluchačů by neuvěřil, kolik z hvězd, jejichž sláva se pořád ještě dotýká nebes, vděčí za svoji hvězdnost tomu, že je někde spatřil nebo zaslechl Karel Mareš. Všiml si jich, a zbytek se stal obsahem knížky aneb kdyby nebylo Karla Mareše.

Ve svém hudebně-divadelně-choreograficky-režisérském životě se spletl snad jenom jednou.

Režíroval nejúspěšnější představení Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, Jonáš a tingl-tangl. Jméno Jonáš si vymyslel Šlitr, hudebník a skladatel, který od samotného začátku divadla Semafor tvrdošíjně odmítal vycházet na jeviště, i třeba jen proto, že se sluší a patří, aby se skladatel uklonil po premiéře obecenstvu.

A teď najednou požádal Suchého, aby mu do toho Jonáše připsal úlohu. Nic moc velikého, žádný Hamlet s mořem monologů. Prostě pianista, který tu a tam povstane od klavíru, strčí si malíček do ucha a na Suchého sdělení, že víc už si z toho večera nepamatuje, pronese, že si ještě vzpomíná, že ta slečna, co je tenkrát obsluhovala, tu měla na rameni modřinku, tu to nebo ono.

Šlitr, s nímž Mareš co skladatel kamarádil mnohem více než se Suchým, se při zkouškách vždycky zvedl, s okem zaostřeným někam do nekonečna, a hlasem bezbarvým pronesl svoji větu. Pak zase usedl. Mareš doslova šílel a nakonec řekl Suchému, že tohle přece nemůže pustit na jeviště. Suchý odpověděl, že nemůže přece protagonistu a spoluzakladatele divadla jen tak vyhodit. Však, říkal Suchý, Šlitr, člověk chápavý, na to přijde po premiéře sám, a jak bude škemrat, abychom ho vyškrtli.

Jestli tady Suchý mluvil ze zkušenosti autora a spoluzakladatele Divadla Na zábradlí, kterého kolezi krátce po zahájení provozu požádali s netaktností jim vlastní, aby si dělal cokoliv, jen aby pro živou přírodu už nelezl na jeviště, protože to nedovede, je jedno. Prostě se kolegy zastal.

Premiéra se konala v Gottwaldově Zlíně a Suchý, který se od debaklu Na zábradlí lecčemus naučil, si říkal, že bude muset hrát lépe než sir Laurence Olivier.

Ano i ne.

Došlo k první Šlitrově odpovědi - a divadlu málem uletěla střecha. Nadšené obecenstvo totiž žilo v přesvědčení, že Jiří Šlitr toho pitomce pouze dokonale hraje. Takže Jiří Suchý opravdu musel přitlačit a hrát přinejmenším jako sir Laurence Olivier, aby se vůbec Šlitrovi vyrovnal.

Tenhle přehmat se do knihy nedostal. To nevadí. Úspěchy Karla Mareše se staly legendou, kterou jeden omyl nemůže pokazit.

Karel Mareš se dožil úctyhodných 84 let. Knížku o něm dala dohromady jeho manželka Jarmila šest let po jeho úmrtí.

Karel Mareš patřil (dodnes patří) mezi lidí, kteří tu měli zůstat. Na rozdíl od pověstných třicátníků Jana Wericha, kteří už tady nemají půldruha století co pohledávat.

Knížka se skládá převážně ze vzpomínek Karla Mareše tak, jak je paní Jarmila našla poskládané v nejrůznějších krabicích. Pouze dvě závěrečné kapitoly jsou odjinud. Tu předposlední napsala velice citlivě, a současně velice kouzelně a láskyplně, sama paní Jarmila, ta poslední zahrnuje několik vzpomínek lidí, jimž Karel Mareš pomohl, aby si mohli splnit své sny.

Nikoliv, nejde o tzv. veselé příhody z natáčení. I když je pravda, že Karel Mareš se smával rád. Jsou to příběhy doby, která dala vzniknout české populární kultuře na úrovni, kterou před tím moc neznala a která dnes umírá na úbytě. Tedy kultuře, která se uměla smát, aniž by cítila potřebu se vysmívat (kromě režimu, který se mračil nad každým úsměvem, třeba i tím nejnevinnějším, protože neuměl pochopit, že vrásky kolem očí, tedy vrásky z úsměvu a smíchu, jsou ty nejkrásnější vrásky, které může člověk mít). Kultuře, která v textech písní často přiváděla do uší posluchačů čistou poezii. A také kultuře, která nepotřebovala používat výrazů nevhodných do smíšené společnosti či k jídelnímu stolu v naději, že čtenáře, posluchače nebo diváka překvapí až k čistému šoku.

K čemu nám je taková kultura, ptají se někteří, stejně se mění a jde s módou, co vlastně dává svým zákazníkům, tedy čtenářům, posluchačům nebo zákazníkům? Dává jim něco, co přetrvá?

Dává jim mnohé, a právě proto je populární, zní odpověď. Kdyby byli mnozí z těch nafoukaných elitářů jen trochu upřímní, přiznali by, že i oni si tu a tam zazpívají nějakou tu populární písničku z jimi tak opovrhované pop-mjůzik. Ostatně, hudbu k popěvku, k němuž neznámý nezbeda přidal český text o tom, že Pepíku, ty jsi vůl, ty jsi celej táta, nenapsal nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart. Jiná doba, jiná pop-mjůzik.

Karel Mareš patřil k těm, kteří způsobili, že česká populární kultura let, v nichž ji ovlivňoval, to nebyly pouze bohapusté odrhovačky.

Jarmile Marešové patří dík, že probrala krabice se vzpomínkami svého manžela. Patří jí také dík, že pootevřela až dosud uzavřené soukromí člověka, jehož práce přinesla radost tolika lidem. Syn Karla Mareše, který své křestní jméno nedostal po svém otci, jak by se mnozí (mylně) domnívali, ale po svém dědečkovi (další z žertíků jeho táty) vytvořil, s pomocí ilustrace Petra Fouska, velice přitažlivou obálku. Nakladatelství Primus věnovalo knížce vynikající péči.Dokonce ji vybavilo cédéčkem s původními nahrávkami písní Karla Mareše. A o doprovodná slova na záložku požádalo samotného Jiřího Černého, který se úkolu zhostil (jako obvykle) skvěle.

Knížka o úsměvném názvu aneb kdyby nebylo Karla Mareše se dobře drží v ruce a ještě lépe se čte.

Zkuste to. Nebudete litovat.