15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


KNIHA: Alvin Schwartz střádal „můry temnot“ a strašil děti

12.11.2019

Noční můry z temnot (česky 2019) je krátká kniha komentářů, pětadvaceti často pouze jednostránkových příběhů a čtyř říkadel.

Její autor Alvin Schwartz (1927-1992) zaznamenával anglosaský folklór (říkadla, slovní hříčky, hrůzyplná vyprávění, legendy) a později sestavil ještě dva svazky pokračování. Děti jeho časů chroupaly praženou kukuřici, scházely se vždy u někoho doma a překonávaly se v tom, kdo koho víc vyleká. A vida, ty samé povídačky jsou objektem zájmu folkloristů. Koneckonců i Alvinu Schwartzovi pomohly postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity či Edwarda Ivese z University of Maine – a čerpal taky ze sbírek a článků knihovníků těch institucí.

Okolo roku 1980 zaznamenával výraznější šíření jen dvou tzv. lekacích historek: Zlaté paže (která má německé kořeny) a Palce (který je z ní odvozen). Zlatou paží disponuje zesnulá dáma a vdovec tu ruku odcizí z jejího hrobu. Ona ji chce zpět a fakticky jde o méně známou pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice, která má ještě variantu Oběšencovy plíce (v níž se umrlec vrací pro bohužel už snědený odřezek svého dýchacího orgánu).

Byl to Mark Twain, kdo právě Zlatou paži vyprávíval při veřejných vystoupeních, aby zveřejnil i rady, jak se má přednést, abyste vylekali nějaké děvče. Stať Jak vyprávět anekdotu lze najít například na str. 268-74 knihy Pan Shaw a pan Twain (1975), ale on i Alvin Schwartz předvedl, jak téma prezentovat. A zloděj se v té verzi ptá nebožtíka, co se přihodilo s částmi jeho těla. Ten reaguje: „Vše seschlo. Zpráchnivělo.“ A teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí; skočí po vás: „Ty ji máš!“

Noční můry z temnot

Zrovna tak Schwartz zohlednil pověst, podle níž se „mrtví někdy vracejí“, což se traduje takřka ve všech kulturách. Důvodů k návratu mají dost. Přílišné mládí na konci přeťaté cesty, absence řádného pohřbu; to, že mrtvý něco nestihl dotáhnout, prahnutí po pomstě, vytrestání neřáda, touha utěšit, dát radu, touha po odpuštění. Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce, známá u nás hlavně z písně Mirka Hoffmanna Dívka s vlasem medovým (1976), jež je adaptaci Ballad Of Forty Dollars Toma T. Halla. A rovněž etnolog Petr Janeček zmíní onu báchorku v první z Černých sanitek (2006).

Jiná skupina legend se týká vizí smrti. Zjevuje se vám třeba váš dvojník, ale ve stavu, jenž vás čeká po smrti, nebudete-li zpopelněni. A další z prototypů historky? „Dočkej rána v srdci chatrče uprostřed lesů!“ vyzve někdo hrdinu. U Schwartze nejdeme hned čtyři příběhy toho typu vč. Ducha s krvavými prsty a dle klasifikace folkloristů jde o typ příběhu „mladík bažící poznat, co je strach“.

S dalším strašákem, indiánským monstrem wendigem pohrál si taky Algernon Blackwood a vězte, že vás bude tento duch kanadských ledů lákat neodolatelným hlasem, asi jako Sirény Odyssea. Svou oběť pak wendigo ohromnou silou a rychlostí vláčí a „místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Alvin Schwartz. „Vynese vás do výšin, upustí, sní. Je kanibal.“

Ale archetypy obsahují též povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně zapábí, jak sloužil u námořnictva a přišel tam zrovna k nejklasičtější z historek - o palci zaživa pohřbeného, který pořádá k večeři rodinka. Příšera si ovšem pro palec jde až k lůžku v podkroví a za chlapcem, který ji slyší pořád blíž. Historií nočních můr se však nechápe jen próza, týká se to i písní a v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone - Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce, co žije u hřbitova a málem se přerazí o červi prožranou mrtvolu. Právě pro tyto a podobné texty je typická lekací pointa ve formě zařvání, které nutno načasovat.

Nerutinní tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má překladatel Vratislav Kadlec a např. říkanka o kudle v zádech Chlápek z Brna je verzí dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je v originále kvůli rýmu, Brno v překladu taky: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna... Atd. Ještě jiná historka stmelí děti do jekotající skupiny, ač vyšla z banality, podle níž nesmíš po soumraku šlápnout hrob. Janeček to zachycuje v druhé Černé sanitce (2007) a neuniká mu ani báj kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je totiž o vrahovi s hákem na konci ruky. Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou však náhle příhody, které se určitě někomu staly a neopouštějí hranici možného. Takřka nikdy se ale nedaří vysledovat jejich původ. Jenom báje o autě, které nevyléčitelně páchne po mrtvole, byla etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu 1938.

Dost reálně působí také zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky anebo příběh Bílé saténové šaty, jehož variantu znali už staří Řekové. Héraklés přece umřel až poté, co si přes ramena přehodil plášť napuštěný jeho chotí jedovou krví kentaura Néssa; a Médeia věnovala otrávené šaty ženě, již si chtěl vzít Iáson.

Tématem svazku však je i Holka na hlídání, jež inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006). Spíše humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku simulujeme, že se postupně blížíme oběti, ač jsme na číhané o patro výš. Podobným příběhem je Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má jakousi vadu řeči. W vyslovuje jako V. Nakonec se vynoří u stařenky, které opakovaně volal, a praví: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci u vás jen omýt a otřít okna.

U Schwartze se vynoří i vyprávění o proměně otce a synů v aligátory - a také příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho). Ten je klasikou. Asi jej bude dávat k dobrému každý, kdo zhlédl horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906). Právě ona byla předlohou úvodní části filmu.

Kapitola Nebožtíkův mozek je taky vyprávění, ale víc hrou. Realizovatelnou až po zhasnutí. A Ray Bradbury tu dětskou hru děsivě zužitkoval v jedné své povídce uzavřené větou: „A potom někdo rozsvítil.“

Další historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu mezi Indiány Latinské Ameriky, kteří si vyprávěli o lebce. Prý pronásleduje kolemjdoucí a ustrne, když taky ustrnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se rozběhnou. Vlastně jde o metaforu na obavu z vlastního stínu.

Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku, ale Schwartz ji zachycuje jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který umřel na zlomené srdce. Jeho duch však uhání pro dívku až na odvrácený konec hrabství. Cituji:

Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník.

Blíž než k Erbenovi má tento příběh k písni Ženich umrlec. A song Sliznýšů král (The Slithery-dee)? Je oproti předchozímu víc vtipem - a úpravou skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962).

Vícero verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), ale nebyla jen dětská.Za první světové války ji zpívali vojáci, aby odlehčili situaci a zahnali strach. Její variace je známa z Bronxu další války.

Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.