KNIHA: 90iletý Velinský a Foglar
Spisovateli a písničkáři Jaroslavu Velinskému (*18. 12. 1932) by teď bylo skoro přesně devadesát (a dva měsíce). Snad není nutno jej připomínat jako nějaký komplex, ani bych to nedokázal, ale na místě suplování slovníku uveďme do světla jedinou jeho knihu, které letos bude dvacet. Před deseti roky navíc vyšla ještě jednou a jmenuje se Poslední tajemství Jana T., přičemž T znamená Tleskač.
Záhadu hlavolamu četl Jaroslav Velinský prvně, když vycházela na pokračování v Mladém hlasateli, a Foglarův román osmiletého chlapce nadchl. Utkvěl v něm a nadšenec jistě nepřeháněl, když ještě v tomhle třetím tisíciletí psal: „Kdykoli se k němu vracím, mám tytéž pocity, které jsem míval – a obrázek umírajícího Mažňáka s přízrakem jeho mrtvého schovance Jana Tleskače se mi zdá stejně strašidelný jako tehdy.“
Když skončila druhá světová válka a Velinský se stal pod přezdívkou Mauglí členem Foglarova oddílu Hoši od Bobří řeky, čítal již místo Hlasatele časopis Vpřed, kde sledoval i první pokračování Záhady hlavolamu. To malého Jardu uchvátilo o málo méně než první díl.
Co jej ale neuchvátilo? Konec Vpředu.
Komunisti skauty „zamáčkli“. Ale… „Nějaký čas potom jsme si s kamarádem a spolužákem ze žižkovského gymnázia Ríšou Švandrlíkem řekli, jak nám oběma nejdou z hlavy nevysvětlené záhady z obou románů, a jelikož jsme si mysleli, že už se nikdy nedovíme, kdo se to s kým scházel za železnými dvířky v zahradě Uctívačů ginga a kam zmizel neznámý Dymour, kterého ještě nenašli, vymýšleli jsme cestou ze školy a u Švandrlíků v žižkovské Křišťanově ulici (zvláštní náhodou jen pár domů od pozdějšího Foglarova bydliště), jak by měl onen dvoudílný příběh Rychlých šípů asi pokračovat.“ A když bylo Velinskému šestnáct let (1949), začal pokračování psát. Všude nosil černý sešit, a kde se dalo, vepisoval dovnitř perem a posléze pouhou tužkou příběh Černých stínů, jak nazval třetí díl trilogie.
Část tvořil i ve vsi Čenětice, kam jel na prázdniny, a vždy se prý toulal za humna anebo do lesa. Ať už tam anebo v české metropoli však skončil stranou šedesát, aniž sešit dopopsal. Roku 1959 jej odvezl do Liberce, kam se stěhoval, roku 1968 s ním Černé stíny putovaly do Ústí a na konci sedmdesátých let se Velinskému doneslo, že Foglar dokončil vlastní třetí díl trilogie, Tajemství Velkého Vonta, i poprosil Mistra, zda by mu rukopis nepůjčil.
Nestalo se. Na to byl skautský spisovatel a vůdce dost opatrný. A tak Velinský navrhl, že si text prostuduje u Foglarů doma.
Ani to nevyšlo. Velinský se snad i proto vrátil k vlastnímu třetímu dílu, poprvé ho přepsal na stroji a práci sice Foglarovi osobně nepředal z ručky do ručky, ale dne 17. března 1981 mu ji zaslal poštou. I s věnováním.
Klidně se mohlo stát, že Foglar pouze mávne rukou - a papíry odloží nepřečtené. On ale začal číst a užasl. Úvod se podivně shodoval se začátkem jeho vlastní třetí části. V obou příbězích se Rychlé šípy právě vracejí z podzimní výpravy, je pošmourno a zaskočí je událost. Jaká? U Velinského objevují v klubovně dopis od jakýchsi Stínů a u Foglara rovnou chlapce Losnu, který je jménem Velkého Vonta Vládi Dratuše poprosí o pomoc. I u Foglara jsou pak srdcem třetí části odhalení otázek, kdo byl Dymour a kam se vypařil.
Uplynulo ještě pár desetiletí, než si Velinský konečně vypracoval rozvrh pětašedesáti kapitol svého dokončení ságy, které teď bylo již dílem čtvrtým. Sepsal jej podle jistých indicií teprve v druhé polovině roku 2002, přičemž končil s prací někdy v čase svých sedmdesátých narozenin. A před Vánocemi téhož roku text každopádně přečetl svému budoucímu nakladateli Radku Brychtovi…
Už roku 1949 se přitom Jaroslav rozhodl (a to zřejmě spolu s Richardem Švandrlíkem), že Jan Tleskač nemohl být úplně naivní, takže plánek létajícího kola neumístil pouze do nitra ježka (kam by se ostatně nevešel), ale svěřil ho KOMUSI do úschovy. Proč by ne? A po víc než půl století myšlenku oprášil, aby zapracoval i s představou druhého ježka. Co víc, nějak se mu nezdálo, že jsou Stínadla výhradně „klučičí“, i zapojil do akce dívky, a to tak, že hodně. Jestliže jste knihu Poslední tajemství Jana T. dosud nečetli a nyní jsem vás odradil, tak jste pěkní breburdové. Dílo totiž i s děvčaty funguje víc než skvěle. Současně uměl autor pochytal různé nedotažené nitky a charakteristické detaily Foglarovy trilogie a zapojil je přirozeně do své mozaiky. Napsal plnohodnotný román, který je v účinku foglarovštější než samo Foglarovo Tajemství Velkého Vonta. Jistě, existují ještě další, jiná pokračování, ale toto je podle mnoha názorů nejkvalitnější a některými motivy (Panna Orleánská, Netopýří věž a Netopýři s velkým N, chlapec bez paměti, řeka vtékající do Stínadel a plavba po ní) fascinuje.
Ne, přehánět se nemá, ale kdo to, plantážníci, nečetl, jako by nebyl (a ať dá placku na čelo).
Poznámka. Druhé a dosud poslední vydání románu vyšlo roku 2013 s ilustracemi i sazbou přímo z rukou Jaroslava Velinského:
Poslední tajemství Jana T. - Jaroslav Velinský | Databáze knih (databazeknih.cz)