„Arafát mě líbá na přivítanou, dva osamělí muži, kteří se neznají, a přece se jednou ročně líbají před objektivy fotoaparátů … Já vezu peníze, on po mně posílá roztřesený polibek lidu, jenž mu svého času vychoval zabijáky, kteří ho prostříleli až k Nobelově ceně míru.“ (Kmoníček, H.: Země, které už nevydávají víza. Diplomatické deníky 1993-2000. Nakladatelství nastole Brno 2024, s. 101-102) – Ukázka z deníků „legendy české diplomacie“ sestavených tak, aby nebyla porušena lhůta cca 20 let, „kdy se informace již stávají historií“, prozrazuje smysl pro ironii, sebeironii i paradoxní, aforistickou zkratku.

Dále až ostentativní samostatnost, a to nejen v nediplomatické prezentaci diplomatických epizod: ačkoli automatická kontrola pravopisu (od společnosti Microsoft) vnucuje jméno „Arafat“ s oběma -a- krátkými, autor (který vystudoval mimo jiné arabistiku) píše důsledně „Arafát“ (jinde pak třeba „Mauretánie“, nikoli – dle oficiálního číselníku zemí – „Mauritánie“). Kmoníček spoléhá převážně na své dobové záznamy (postřehy, anekdoty, bonmoty a aforismy sepsané ručně do sešitů) a vzpomínky. Což je ku prospěchu věci (tj. výsledného textu) mnohde, leč nikoli všude. Např. jako autor citátu „peklo jsou ti druzí“ je uveden „snad Cesare Pavese, nebo jiný italský básník“ (s. 103). Zadáme-li dnes (v roce 2024) do internetového vyhledavače heslo „l´enfer, c´est les autres“, vyjde jako zdroj jednoznačně Jean-Paul Sartre (hra Huis clos, česky: S vyloučením veřejnosti). Vyzdrojování mohl a měl dodatečně doladit autor, popř. korektor.

Většina Kmoníčkových ohlédnutí si zachovala relevantnost, některá i aktuálnost. Za všechny uveďme postřeh z Jeruzaléma: „Slovo vepřové se tam nikdy nevysloví … zastrčený krámeček … U dvou … stolečků v koutě před pultem tam sedávalo několik aškenázských tváří a s provinilými pohledy řešily problém podobný mému. Vůně českého dětství tu prosakovala vzduchem … To nebylo uzenářství, ale obchod s nostalgií, ostrůvek cizoty, která bývala domovem … Co tím chci říct, je to, že i tak nevinná akce jako „nákup párku“ se v Jeruzalémě automaticky promění v diplomatické cvičení citlivosti, znalosti kultur a sebeidentifikace.“ (s. 11-12) Zažito, procítěno, zreflektováno, poté mistrně sepsáno!

Zaměřenost na paradoxy a absurditu nicméně místy pokřiví autorovo vnímání: „Cestou na letiště pryč z čarokrásné Sodomy a Gomory nacházím svatostánek církve, která by v této zemi mohla mít snad i celostátní působnost. Na supermoderním betonovém kostele … září nápis: Církev svatého PŘEDPOKLADU, společnost s ručením omezeným.“ (s. 67, zvýrazňujeme) Upřesněme: u názvů kostelů (a jistě i dotyčné denominace, pakliže se o denominaci jedná) znamená anglický výraz „Assumption“ nikoli „předpoklad“, nýbrž „nanebevzetí“. A „Church“ může znamenat jak „církev“, tak „kostel“. Rádoby ironický šleh z nigerijského Lagosu postrádal relevantnost i aktuálnost již v době vzniku. Zde nelze než kontrovat citátem z Haškova Švejka: „Co si ten chlap všecko nevymyslí!“ (V ironickém ztvárnění nigerijského bazaru erotického, byznysmanského i náboženského nadto, zatímco diplomatovy sešity dlely v šuplíku, Kmoníčka zastínila spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová, jež do své perspektivy přece jen zahrnuje celé spektrum životných ženských postav, a nikoli výhradně či přednostně prostitutky.) Také zde mohl a měl zakročit korektor a – pro posílení celkové serióznosti – dotyčnou pasáž buďto bez náhrady vyškrtnout, nebo opravit.

Jisté „prášilství“ bývá vytýkáno i zápiskům Marca Pola. Tuzemští publicisté jako by pěstovali svérázné „ekumenické pábitelství“. Politolog Bohumil Doležal zaznamenal před časem v tisku zmínku o „Církvi adventistů sedmého NEBE“ (zvýrazňujeme; správně „sedmého dne“). Drahná desetiletí obchází tuzemskou publicistikou přelud zvaný „Československá církev evangelická“. (Existovaly a existují jen Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská.) V seriózním týdeníku Ekonom č. 13-14/2024 na s. 55 (Náboženská mapa Česka, jako zdroj uveden Český statistický úřad) obsahuje tabulka „Počet věřících dle uvedeného náboženství“ rubriku „PASTAFARIÁNSTVÍ“ (zvýrazňujeme; správně „rastafariánství“, tj. s počátečním -s-). Anglicky „pasta“, česky „těstoviny“. Tůdle nůdle …

Kladně je třeba vyzdvihnout Kmoníčkovo setrvalé rozlišování (u Malediv i jinde) mezi turistickými obrázky té či oné země na straně jedné a komplexní realitou tamtéž na straně druhé. Podnětně působí úvahy na téma kolektivních mentalit (podané bez servítků a nadměrné politické korektnosti). Více prostoru mohlo být celkově věnováno otázkám ekonomickým. Nejčastěji se vyskytující jméno v knize zní patrně Jan Kavan. (Ve jmenném rejstříku nelze ověřit, neboť tím publikace opatřena není.)

S výše uvedenými výhradami lze knihu Země, které už nevydávají víza doporučit k pobavení i poučení. Dalšímu dílu (zachycujícímu období následné po uplynutí zhruba dvacetileté lhůty) popřejme především pečlivější korekturu (zahrnující ověřování faktických údajů).