Devátého července 2034 uplyne 200 let od narození Jana Nerudy a letos téhož dne pomyslně slaví 190. výročí. Docela obstojně ho hraje (abych překvapivě odbočil) ve filmu Písně by neměly umírat František Ringo Čech, ale Neruda už byl herecky zosobněn hodněkrát, a to mj. Iljou Rackem, Vladimírem Dlouhým, Otou Ornestem anebo Jiřím Bartoškou. Neruda je už symbol a příslušnost mezi symboly se projevila taky tím, že jeho příjmením někdy přemrštěně šermujeme. Ne že by nefungovalo, ale někdy šermíři nemají ánung ni o jediné Povídce malostranské (1878).

I když… Je vůbec možno představit si kloudného Čecha, který by neznal ani kus Nerudovy básně? Jakékoli? Ani sekvenci jeho povídky anebo fejetonu anebo Balady Helgolandské? Sotva.

Nerudův otec byl vysloužilý voják a někdy roku 1838 si otevřel krámek v domě U Dvou slunců v ulici, která Nerudova ještě nebyla. Když tatínek odešel (1857), odstěhovala se vdova i se synem Janem (1834-1991) ke Třem orlům; ale podstatnější je, že se Neruda stal roku 1860 redaktorem deníku Čas a roku 1862 redaktorem Hlasu, který se (1865) docela rozpustil v Národních listech. Těm Neruda dodával fejetony týden co týden až do smrti a jeho známou šifrou pod nimi býval trojúhelník.

Na (spíš marginální) roli ve zmíněném filmu se František Ringo Čech připravoval taky (zaujatou) četbou Nerudových fejetonů, a právě jich. Prý užasl, ba byl nadšen, aspoň to tvrdí v rozhovoru; ale nezmění to nic na tom, že jsem před pár dny v našem sběrném dvoře (kam jsem vyhazoval nikoli matračku, ale dvě křesla) odhalil, ále ne, rovnou celou knihovnu. Stála za kontejnerem a pod stříškou a ještě tam je, celkem teplá, a nepostrádá ani svazky plné Nerudových fejetonů. Co dělat? Nic. Podobné objevy přece neznamenají (říkám si), že by se Neruda už nečetl.

Že by vážně zůstal už jen ikonickým jménem. To není možné a „kvalita zůstane, zatímco cena se zapomene,“ řekl kdysi konstruktér Henry Royce.

Už Neruda se ostatně přičinil a pojistil a fejetony shromáždil do pětisvazkového výběru.

Malostranský rodák (a starý mládenec) bydlil od roku 1874 v Konviktské, což je na opačném břehu Vltavy, a po roce 1883 i ve Vladislavově (Nové Město). Zemřel v sedmapadesáti a slavný pohřeb naznačil, že neznamenal málo. Přesto si jeho většinoví čtenáři teprve časem uvědomili, že byl taky básník, a dokonce přišly doby, kdy uměl sekvence Dědovy mísy či Romance o Karlu IV. každý. Krásnou Nerudovou reakcí na rozvoj vědy a techniky zůstávají Písně kosmické (1878). Nejsou snad i předzvěstí science fiction?

Sám jsem patřil už ve dvacátém století jsem k mnohým dětem, které povinná četba odpuzovala, a on jí byl; takže mi dlouho unikal. V dětství mě vlastně zaujala leda Krejčíkova adaptace Týdne v tichém domě (1947), na jejímž scénáři se, mimochodem řečeno, podílel Jaroslav Seifert.

Je to příběh řady rozmanitých hrdinů, situovaný do - výš zmíněného - domu U Dvou slunců a mimo jiné potkáme samotného majitele baráku Ebra (František Kreuzmann).

Anebo právníka Loukotu (Karel Höger), kterého by dáma, u níž je na bytě, velmi ráda oženila se svou dcerou.

Ale víc mě bavily karikatury kreslené hlavní postavou, a totiž Václavem Bavorem, takto básníkem a úředním praktikantem. Představuje ho únosně „lyrický milovník“ Jaromír Spal (1916-1981), který (shoda okolností?) podobně jako Neruda nedokončil práva. A nedokončil je (stejně jako Neruda), aby se věnoval umění.

Ale Bavorova figura je Nerudovým alter egem samozřejmě jen částečně. A Bavor-Spal je následkem zesměšňování kolegů (kresbami i svými vejšplechty) propuštěn z práce, zatímco matka (představovaná Jarmilou Kurandovou) vyhrává v „lotynce“. Čísla vsadila na podkladě obsahu vlastních snů a očividně udělala dobře: může koupit i vysněný mandl.

Příběh se tím okamžitě po vyhazovu vrací ke kýžené (a tehdy poválečné) idyle, které dovnitř Mistr Krejčík vklínil víc než Neruda. Maminka Václava Bavora i její manžel se ve finále smiřují i s tím, že bude syn spisovatel, a osobně se domnívám, že když - daleko později - vznikl Menzelův snímek Postřižiny, je finále inspirováno právě tímhle momentem, a to navzdory tomu, že se v Postřižinách jedná o spisovatele teprve počatého.

Hezké role v Týdnu dostaly od Krejčíka také Zdenka Procházková (1916-2021), Anna Melíšková anebo Jiřiny Steimarová a Krejčová. A Neumann je za lichváře a Kovářík zosobnil trafikanta.

Sama Nerudova povídka (1867) končí možná trošku jinak, neboť akcentuje šanci, že Václav dokončí přerušená studia. Právě díky „snové“ maminčině výhře.

Neruda si nedělal moc hlavu s vysokými školami a ani ne s tím, kdy ještě píše povídku a kdy už fejeton. To se nedá často rozlišit, takže to mnohde bude jen věc našeho názoru. I ty Malostranské povídky jsou kapku knihou fejetonů a například text Kam s ním? je to i to. Musím se trochu smát, protože mě už na základce naučili, že je Kam s ním? o slamníku, ale na gymplu nás pedagožka, které se nesměji, začala učit o fejetonu Kam s ní?, což diktovala i do sešitu. Snila o matraci? Snad. Diplomaticky disciplinovaně jsem držel ústa, ale někdo se přihlásil a upozornil na správný název. Naše třídní se divila vysoce nepokrytě. Poděkovala. Ten příběh byl nejméně dvakrát zfilmován, i tak ale tuším, že bude dětem dneška terrou inkognitou. Je to zvláštní, ale ještě budeme nakonec dodatečně děkovat Smoljakovi a Svěrákovi, že využili Nerudovy verše ve scénáři klasického už příběhu ze školního prostředí. Recitují tam Nerudu, připomenu, už zmíněný pan Kovářík i pan Sovák, přičemž František Kovářík zmiňuje (jako zkušený profesor Hrbolek) i Nerudovo dílo Trhani. Zda ho stačil nakonec probrat, nevíme.

Jistě si tu ale na skeptika jen hraji a podceňuji paměť národa. Neruda žije, i když je pohřben na Vyšehradě (a právě proto), a část jeho díla žije jakbysmet. Taky díky internetu!

Kéž je tato připomínka přinášením dříví do lesa.

P. S.

Neruda kdysi napsal i velmi zajímavý upíří horor, který byl už taky zfilmován (1989), ale na jeho skutečně působivou vizuální adaptaci se teprve čeká.

Z UPÍŘÍCH ARCHIVŮ: Vampýr - Jan Neruda - AUDIOKNIHA / HOROR / povídka (youtube.com)