Švédský publicista Hans-Åke Lilja je známý svým výrazným webem fanoušků Stephena Kinga. Vyšel kromě toho vstříc nabídce nakladatele a vytvořil už několik informativních knih o autorovi hororů; jsou překládány i do češtiny a právě vydaná se jmenuje Stephem King. Půlstoletí příběhů.

Titul přesný není a King přece psal a vydával příběhy už po celá šedesátá léta. Profesionálně publikuje nejméně od roku 1967. Ale Lilja samozřejmě míní teprve knihy (počínaje strohou Carrie v roce 1974) a ve svém svazku dělí pět desetiletí podle toho. Například 1984-1994, 1994-2004 atd.

Lilja ví, že jsou fakta a obsahy kingovek už dnes dohledatelné, a tak sází do textu perly, překvapivosti a vkládá celé kapitoly ohledně svých osobních setkání s Kingem. A možná jsou právě ty sekvence nejspornější. Proč?

Hned úvodem Lilja zdůrazní, že fandit spisovateli vychází z poněkud jiných premis, než fandit herci nebo zpěvákovi. Zdálo by se, že je-li si toho rozdílu vědom, bude se podle toho chovat, ale není tomu tak. Veškeré jeho poutě za Kingem (na nichž je, pravda, provázen přáteli) jsou nejen nadšenectvím, ale krystalickým uctíváním Boha.

Lilja se, pravda, „Králi“ přehnaně nevnucuje, což mu jedině slouží ke cti, a není si toho vědom, ale trochu přesto připomíná Marka Chapmana, než zabil Johna Lennona. I Chapman byl Lennonův fanoušek.

Přečteme si pokaždé shrnutí Kingova dalšího desetiletí a zdůrazněno, kam se posunul a že třeba jednou takřka zemřel při dopravní nehodě. To je hezké, i když známé, a do svého živlu se Lilja dostává spíš během reportáží o cestách do Londýna a New Yorku. I King do těch měst mířil a Lilja to zjistil a fascinován je i pouze šancí ho zahlédnout.

Stojí kupříkladu přímo před Kingovým domem a sleduje kolonu do brány vjíždějících aut. Velmi se diví, že pak bránu nikdo nepřichází zavřít. Viděl jsem Kinga? Ne? Natáhne se skrz plot a sebere kamének z Kingova pozemku, který si plánuje nechat navždy. Ne, nevysmívám se tomu a jen konstatuji fakta a podotýkám, že podobně skalních fanoušků má King určitě víc. Snad i kopce. Některých se dokonce bál, někdy už musela zasahovat policie a na mnohé si jistě musí dávat pozor i dnes. Táhne mu na osmdesát, ale posedlost jeho osobností neodumírá, spíš naopak. Nabízí se otázka, proč.

Odpovídám: souhra mnoha faktorů. A které jsou nejhlavnější?

To nevím. A říct, že je to mimořádně nadaný stylista, nestačí. Těch jsou také řady.

Říct, že má osobní charisma? O tom lze dokonce pochybovat.

Říct, že píše populární žánr, a to horor. Horory tvoří X machrů a nikdo nebyl objektem takového kultu. Objektem takového kultu byl spíš herec a režisér Anthony Perkins, který se proslavil rolí v Psychu, a Perkinsův syn-režisér z toho dodnes těží. Ale Robert Bloch, který Psycho napsal a znal se dokonce s Lovecraftem, si o Kingově neskutečné popularitě mohl nechat zdát. Ano, taky se stal po Psychu ikonou, ale okolo Kinga bylo a je ruchu víc, takže se nabízí odpověď: je to tím, že žijeme v silně mediální době a on se médiím nevyhýbá. Umí to s nimi. Odpověď to ale opět vlastně není a záhada pokračuje. A co si myslím já?

Myslel jsem si, že lákavá je literárnost jeho psaní. To znamená, že si je stále jaksi vědom plejády autorů, co tu byli před ním. Psali třeba na podobná témata, ale třeba i jiná.

Sice prý pomaleji, ale nepřetržitě King čte. Ze čteného očividně čerpá, aniž krade, a to odčerpávání je možná takřka podvědomé. Asi jako King polovědomě čerpá i ze zhlédnutých filmů. Jeho „televizuální“ styl kdosi právě proto kritizoval, ale dnešnímu čtenářstvu, kojenému televizí, vyhovuje.

Navíc to mistr nepřehání a vždy televizualitu včas utne. A třeba se zmíní, že měl hrdina na stole knihu; dejme tomu od Lovecrafta. A zbytečně není zmíněno nikdy nic.

Jeho texty špikované pop-kulturními odkazy vč. odkazů na populární rockové skladby, například, a jsou i jiní autoři bestsellerů a napadají mě dva, Clancy a Sandford; Ale v jejich románech tyto odkazy nenajdete, anebo naprosto výjimečně. Ani by se tam ale nehodily. Je-li takový odkaz u Sandforda, spíš zarazí, a jako jeho čtenář vím, že po masakrech u Sandforda hrdina opět usedne a grilují na dvorku a pozvou se ženou přítele a jeho ženu, což je vrchol knihy a pohoda jako odměna. Tečka. Žádní intelektuálové. Reální policajti. A Clancy?

I on je, jak to jinak říct, aliterární. Ale lidi zobrazuje, uznávám, a poctivě. I King píše opakovaně i o lidech ze dna a o nečtenářích, ale je natolik sečtělý, že tam literaturu prostě pašuje. A napumpuje vždycky. A tak jsem si dlouho myslil, že jeho knihy táhnou tím. A táhnou. Ale koho asi? Jen určitou a nevelkou část fajnšmekrů. Ostatní… jdou po krvi. Jenže u Kinga té krve často není tolik, jako u jiných. Je umírněný, rád by patřil literatuře.

Možná by slovenský spisovatel Karika taky rád patřil hlavnímu proudu literatury a možná tam i patřit bude, ale čtu-li Kariku, co píše o druhé světové válce, bohužel mám pocit, že tvoří do jisté míry brakovou pornografii. Ne ve smyslu erotiky, ale ve smyslu tlaku na pilu a kumulace násilí. Námitka: „Lidé jsou fakt takhle zlí, když jim pustíte uzdu.“ No, asi. U Kinga tohle ale zcela není. Je dobrotisko. Klidně bych ho doporučil od první třídy. Ale…

Ale kvůli tomu asi také slavný není, což? Ani odkazy většinu jeho čtenářů nezajímají.

Pak je tu fakt, že se dost objevoval ve svých filmech a vše, co napíše, jako filmy skončí. Ano, ale jaké filmy? A kolik těch filmů za něco stojí? Dobré je třeba Srdce v Atlantidě, ale s původní Kingovou povídkou o pláštích žluté barvy vlastně moc společného ani nemá.

Lilja nemá naštěstí tohle potřebu řešit. On si především přesně pamatuje, kdy kingovkám propadl a jak to bylo krásné, když ho v knihkupectví ještě překvapovaly nové. Ale dnes je každá nová na webu a očekávána dlouho dopředu. Kouzlo zmizelo.

Ostatek naštěstí zůstává a Lilja ví, kolik lidí před ním ještě je ve frontě na autogram. Konečně stojí Kingovi tváří v tvář. Rozhovor trvá jen pár vteřin a je naprosto banální. Lilja si ty vteřiny ale opatruje v duši zbytek života.

Samozřejmě se mu podaří získat i společné fotografie, taky v knize jsou, a King jede ještě na kterousi další akci opodál a Lilja musí být samozřejmě i tam - a znovu krátké setkání. Proč? To ví jen on sám. Jednu knihu už má podepsanou snad pětkrát, ale samozřejmě pokaždé jiný výtisk. Opakuji, že se té horečce nijak nevysmívám a do jisté míry ji chápu. Když si někde sedne herec Keanu Reeves, taky vznikne fronta; u Kinga je to ale zvláštnější.

Tím spíš, že knihami už snad všechno řekl. V jednom kingovském filmu o hotelovém pokoji – s varovným číslem - , je úvodem autogramiáda a přijde pološílená ctitelka a prý: „Opravdu jste to zažil?“ A unavený spisovatel: „Vymyslel jsem si to.“ Rozhovor striktně končí a dámino nadšení uvadá. Je tu rozčarování? Snad. Ale King, ten by mohl říkat i tuto větu a… Stejně by mu dál sbírali kamínky ze zahrady.

Hans-Åke Lilja naštěstí nepíše jen o sobě. Ledacos zvíme o Kingových pseudonymech, o jeho spoluautorech, o nikdy nevydaných rukopisech, o fiktivním místech a městech, která vytvořil, o literatuře faktu, kterou taky trochu píše. Ale jinak knížce vévodí seznamy, v jejichž sestavování se autor vyžívá. Například seznam 88 knih, které Mistr stvořil do podzimu 2023. Sám Lilja ale uznává, že není vždy jasné, co sem počítat. Za dvě díla třeba má krátkou i dlouhou verzi románu The Stand. Následuje seznam románů a povídek, v nichž je pouze zmíněn Castle Rock, fiktivní Kingovo město; ale je tu i další seznam děl, kde ono místo zmiňují pouze jiní autoři. Celkem působivý je Liljův rozhovor, který realizoval s Kingovým spoluautorem Peterem Straubem, ale ani ten rozhovor moc neříká a fanouškovstvím prodchnutá kniha má kouzlo, ale připomíná mi chvíli, kdy jeden člověk přišel za Františkem Ringo Čechem, když už bydlil v Jílovišti, a nabídl mu, že o něm napíše knihu.

Já jsem tím člověkem, podotýkám, nebyl, a to jsem taky Čechův fanoušek. „Jasně, piš,“ řekl Ringo. „Jak na to půjdeš?“

„Vy mi to řeknete a já to napíšu.“

Lilja podobně nevyzvídá a nedostal ani šanci a pilně kompiloval a mnoho nového jeho publikace světu neříká.

Hans-Åke Lilja: Stephen King. Půlstoletí příběhů. Z anglicky psaného rkopisu přeložil Milan Žáček. Ilustrace Luke Spooner. Carsosa - Tatiana Žáčková. Kroměříž 2025. 192 stran.

Stephen King: Půlstoletí příběhů - Hans-Ake Lilja | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví