Areál za humny. Exotická destinaci u nosu. Vysmějete se mi, ale po bilionu desetiletí, co s tou krajinou sousedím, jsem tam profičel na bicyklu prvně, a to unesen a nechápající, ale vnímající. Kdyby mě tam vyvezli gangsteři (Dillinger) se zavázanýma očima a strhli mi šátek, přísahám, že bych absolutně netušil, kde se vyskytuji. I když… Dodatečně si říkám: „Jo, jednou, dvakrát za život jsi tudy jel či šel.“ Možná; ale spěchal jsem si podle všeho horempádem číst nebo jsem musel do práce a moc jsem se nerozhlížel. Dnes ano. Bylo hezky a já měl původně kterési úkoly a něco jsem i splnil, ale najednou jsem se vyskytl na kraji většího města, a přece v přírodě, a napadlo mě, že zkusím projet „banální“ cyklostezku mezi čtvrtěmi K a B. Ona tu leží roky a před ní tudy vedla pěšina a svorně se loukami klikatí stezka i nedaleká řeka, nad protějším břehem se zdvíhají skály a z asfaltu každou chvíli vybíhá odbočka do trav. Páni, překvapilo mě a uzemnilo, jak opojné místo Země tady cvrliká a že si různí lidé, které nejspíš neznám, ale vlastně nevím, postavili idylicky rozhozené chaty pod borovým svahem. Za vodou se výš a výš zvedají vonné srázy s jehličím a musí být ze hřebene výhled a všiml jsem si tam nahoře jakési „záhadné“ rampy. Ale zrovna nikdo nestartoval a nikdy jsem tam u zenitu ke své škodě ještě nebyl a vždycky jsem si leda pilně říkal „tím směrem není nic a co bych tam dělal, škoda času“. Ale řeka tu bublá mezi kamínky a po písku a klikatí se a kterýsi naháč se na jednom místě koupal. Narazil jsem vzápětí na splav, o kterém jsem dosud neměl tušení, že existuje, a opíral se nad ním o řídítka a byl si jist, že bych po koruně jezu na kole možná nepřejel, to ne, ale bezproblémově bych kolo převedl. Naproti seděla nezletilá cikánka, okolo se motal její kamarád a bylo zbytečné tam šaškovat, když jsem lávku tušil nedaleko a také ji vzápětí přejel.

Ve finále člověk vyjede na konečné trolejbusů - u občerstvovny a poblíž místní likérky, tam už jsem to (aspoň něco) kapinku znal a bydlí tu mimo jiné malíř Pavel Janouškovec a ze stodoly si upravil ateliér. Je to bratranec mé známé. I tamní náves mi byla známa (konečně něco), ale známa jaksi z druhé strany, od města. A že cesta překrásně pokračuje přírodou až ke mně domů? O tom jsem ještě mockrát neuvažoval. Unesen projížďkou jsem se začal od Pavla Janouškovce vracet a nedržel se striktně stezky, takže jsem objevil několik rádoby zakázaných míst. Tak například placaté a jako fotbalové hřiště zatravněné cvičiště pro rafany, kteří tam očividně útočí na plátěnou maketu ubohého člověka, ale zrovna nebyli přítomni. Podlezl jsem s kolem závoru (zákaz vstupu) a slyšel dál nedalekou řeku a jel až k tajuplné chatce, jistě plné zakousnutých lidí; ale i jinde já během té výpravy (musím sem vzít syna) registroval kterési podivuhodné ostrovy, vytvořené vegetací, a záhadné vstupy do hájů, které klidně mohou být soukromé, ale není to tak docela jasné, než přiletí kulka. Při první rekognoskaci terénu dosud plně nechápete banalitu věcí, protože jste tu poprvé a zrovna jste se narodili. Skryté jabloňové sady to jsou, anebo trampská místa plná bříz? Co je pravda? Je támhle ukryta i bouda Kdo v tobě přebývá?, anebo je tam pod zemí rovnou celý cukrovar? A nemáte páru, které zarostlé odbočky do houštin jsou slepé a kterými projedete na hlavní tepnu. Austrálii tam připomínají dvě divně baňaté jívy, asi prastaré, a nikoho neotravují na louce, uchovali je a vlastní stezka není horor a panoval na ní cvrkot plný chodců se psy a každému bych opojeně řekl, kdyby mě zastavil: „Už rok žiju vedle a mam to u nosu, a přece jsem tu prvně a je to supr a přál bych vám zažít to pokání při prohlédnutí, protože nejde o rok, jde o století.“ No, a nechci přehánět, ale podle mě to byl mocnější pocit a výlet, než měla včera šanci zažít rodná má sestra Eva Smolíková po přistání na dovolené na onom řeckém ostrůvku Lesbos, což je severně od Rhodu, a mohu se mýlit, ale ta enkláva šest kilometrů od místa, kde já odnepaměti trávím léto (a nejen léto) mě uhranula a musím se tam občas vracet a musím to tím pokazit a ukázat onu exotiku svou aspoň několika dobráckým lidem. „Jo, a kde máš fotografie, vole?“ řeknou jako vždycky, ale já jsem jako vždycky jenom vnímal a neprakticky nefotil a pošetile věřím, že se POCIT z nové krajiny ani vyfotografovat nedá.

Pointa? Ale ano, jezděte až na Maledivy a na druhý konec světa, ono se to taky nahradit nedá, ale souběžně otestujte, zda máte činných veškerých šest smyslů a zda vás dokáže uchvátit extrémně blízký exteriér za plotem, který jste promrhávali jako slepí krtci, ačkoli tam obrací seno vaše budoucí vyvolená a navzdory tomu, že tam pracuje takřka vám u nosu.

Na konci stezky má ateliér Pavel Janouškovec:

Pavel Janouškovec