Nepatřím výslovně ke ctitelům Zdeňka Svěráka, ale obdivuji ho jako všestranného tvůrce se smysly pro detail a nevnímám jej zdaleka jako „normalizačního“ umělce (normalizací sedmdesátých let snad nějak zalévaného), jak se zrovna nedávno kdosi vyjádřil.

Jak jsem si všiml, připravila Česká televize řadu repríz v souvislosti s jeho sobotními devadesátinami, i napadlo mě, že zde připomenu několik Svěrákových výkonů, na jejichž oprášení asi nedojde kvůli těm slavnějším typu Kolji.

Po několika desítkách menších filmových rolí (úplně poprvé se mihl jako „úředník“ už roku 1963 v Juráčkově Postavě k podpírání) dostal Zdeněk Svěrák první větší roli v „cizím“ filmu teprve 1981 a dílo se jmenuje Jako zajíci. Napsali je společně Radek John a Ivo Pelant, vše solidně režíroval Karel Smyzek a Svěrák hraje Václava Duška, který si… buduje co tak řečený „mastňák“ u přehrady rodinnou chatu, zatímco jeho malý synátor solidně zapadá do komunity svých vrstevníků.

Zdeněk Svěrák věrohodně zahrál přísnost, se kterou drží Dušek děti v jistých hranicích (jinak by i ničily); ale příběh daleko víc zachycuje Duškovy pokusy stát se příslušníkem zdejší komunity chatařů a souběžně poctivě neodhodit zásady. Šanci má v souvislosti s elektroinstalací a „rozsvícením“ celé mikro-oblasti, pro které může takzvaně intervenovat výš, ale on odmítá a - zprvu - stojí za svým. „Takhle se to nedělá.“

Někteří sousedé, jinak v pohodě a socialisticky kradoucí, mu následně a na oplátku začnou škodit. Hle, co všechno lze! A mimo jiné je Duškovi opět odebráno i povolení ke stavbě.

A finále? Tam příběh předvede, nakolik se pokořil a podřídil zdejší většině, přičemž… je na celém tom aktu nejhorším, že se podřizuje před zraky syna.

Zdeněk Svěrák podal dosti solidní výkon, což pro něj asi znamenalo být před kamerou prvořadě sebou, a naznačený dramatický oblouk zvládl.

Často zmiňovanou chybou oproti tomu bylo jeho obsazení do role zlovolného ministra království Monte Alba ve Třech veteránech (1983), což je Svěrákem samotným do filmu adaptovaná předloha Jana Wericha, jak ji zrežíroval Oldřich Lipský.

Zdeněk Svěrák chtěl předvést, že zvládne i takovýhle part padoucha, ale jak sám později přiznal, byl to omyl. Zajímavější se mi zdá, že v tom příběhu jako ministr podléhal dost zchytralému králi, jehož ztvárňuje - česky mluvící - Július Satinský (1941-2002), který by se letos dožil pětaosmdesáti. Právě pan Satinský tu předvedl skvělý výkon a hraje rozporuplnou, ale milou postavu, otce princezny, zatímco Zdeněk Svěrák sází na jedinou strunu a je očividné, že nerezonuje.

Vraťme se ale klidně až na počátek sedmdesátých let a již roku 1971 hraje Zdeněk Svěrák poučujícího souseda v televizní komedii Moderní byt, která se odehrává v paneláku a jíž jinak kralují Jiří Hrzán, Libuše Havelková, Vladimír Menšík a Lubomír Kostelka. Je to kupodivu dodnes koukatelné dílo, ve kterém se objevuje i Svěrákův kamarád Miloň Čepelka, a nevyloučil bych, že i tenhle film o špízování inspiroval o několik let mladší Panelstory Věry Chytilové. Zdeněk Svěrák tu však svou roličkou nepochybně zesměšňuje intelektuála jako „stav“ a v jinak ještě svobodném filmu to až ruší.

Zvláště ve smyslu těchto krátkých černobílých veseloher se stali Svěrák a Čepelka skutečně „normalizačními“ tvůrci a napsali v té době i sami filmy jako Dveře (skutečně vynikající komedie), Příliš krásná dívka (katastrofa) a Muž, který se spustil (1974), což je rozporuplné dílo režiséra Víta Hrubína, dnes už nereprízované a snad i nereprízovatelné.

Vzniklo na zakázku. Mělo „ověnčit“ tehdy dokončovaný Nuselský most a autoři si vymyslili zamilovaného mladíka (Jan Hrušínský), který se k lásce ve finále spustí právě z tohoto mostu.

Inspirován je k výkonu filmem, který reálně neexistuje, ale tvůrci ho vysnili, zasadili do dobových českých kin a nazvali Říkali mu Pavouk. Lze tohle snad chápat i jako přímou narážku na u nás zakázaného Spidermana? Já bych řekl, že ne a že to Svěrák až takhle nehrotil. Každopádně se k tomuhle svému příběhu dnes nevyjadřuje a nelze si neuvědomit, kolik lidí se později zabilo skokem právě z tohoto mostu; takže „doporučovat“ někomu ještě i provazový žebřík a jeho spouštění na činžák už dnes není tak veselé a místné. Ale je to i škoda, protože jednu z hlavních rolí zde má Nataša Gollová, která - takřka souběžně - zářila vedle Hrzána a Janžurové ve známé komedii Drahé tety a já.

Zdeněk Svěrák je ovšem i spisovatel a také s tím začal velmi dávno, respektive v šedesátých letech. Nejenom mé dětství doplnily tím pádem i dva báječné ilustrované sešity Pan Buřtík a pan Špejlička (1971) a Pan Buřtík a pan Špejlička protrhli smůlu (1972). Zatímco ten první měl náklad čtyřicet tisíc výtisků, druhý jen dvacet; jde o veselé příhody dvou kumpánů, až podezřele připomínajích Laurela a Hardyho. Má matka si snad nevšimla, že i tohle napsal tvůrce Cimrmana, když mi sešity v trafice kupovala, ale mně to došlo brzy až velmi brzy a dodnes je opatruji jako oko v hlavě. Ty sešity mají koneckonců cenu i proto, že tam existuje druhé těžistě v geniálním ilustračním doprovodu Stanislava Dudy (2021-2008).

K reedici došlo, ale teprve roku 2010 a neilustroval už Duda, nýbrž Jiří Votruba. Navíc… Zdeněk Svěrák přidal do jednotícího vše svazku i nový příběh obou brachů Lékárna U Bílé myšky a roku 2016 dokonce spolu s Votrubou dokázali navázat dalším a vlastně už čtvrtým příběhem v samostatné knížce Buřtík a Špejlička. Cesta do Žatce.

Zmínil jsem Laurela s Hardym, to napadne člověka automaticky, ale přesněji vnímáno je zde ještě jeden nepřiznaný vzor, který mě bije do očí: Svěrák totiž v podstatě převzal hrdiny z Poláčkovy knihy Edudant a Francimor; přičemž napsal v prvních dvou dílech až jakousi zjednodušenou verzi Hraběte Monte Christa; jistěže pro děti. A jedná se o mstu, to ano, ale tady pouze mírumilovnou, přičemž je objektem cirkusový ředitel.

A co volám? Zdeňku Svěráku, vše nejlepší k sobotním (28. 3.) devadesátinám a těším se na další knihy, role a písničky, i když váš Holubí dům zůstane už navždycky jediný.

Pan Buřtík a pan Špejlička protrhli smůlu - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih