„Žijeme v temnotě, děláme, co můžeme, a zbytek je šílenství umění.“ Henry James

„Sémantický Paganini“ Truman Capote, spisovatel a novinář, vynálezce románu faktu, by se 30. září dožil sta let.

Zemřel 25. 8. 1984 a jeho americký kolega James Michener napsal téhož podzimu (do předmluvy knihy Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem, překlad Alena Přibáňová): „Sebejisté a pokrytecké demokracie potřebují lidi, jako byli Jean Cocteau a Oscar Wilde, aby jim šlapali na paty. Měl jsem vždy podezření, že takoví umělci pomáhají společnost očistit a udržet ve střehu. Že ji civilizují. Amerika má dnes jen tři takové muže a jejich přínos národnímu životu je nedocenitelný. Jsou to Norman Mailer, Gore Vidal a Truman Capote.“

Tentýž James Michener nicméně Trumana nepřeceňuje a ani mu nepodlézá. V „rušném žití“ poznal prý jen dva geniální muže, Tennesseee Williamse (který dokázal ovládat slova a lidské situace „lépe než kdokoli z nás“) - a šachového velmistra Bobby Fischera, který podle všeho musel fungovat na neznámý, „neovladatelný pohon“. - Oba zjistili, že to není lehké břímě - být schránkou géniů, a tím břemenem byli zničeni.

Lawrence Grobel si po dokončení rozhovoru podle všeho myslel, že je podobným géniem Capotem, jehož „plynulý proud řeči“ rozhodně nepramení „ze žádného obvyklého zdroje“.

A nepramenil a sám Truman ostatně připsal k jedné vlastní fotografii otištěné v novinách: „Jsem alkoholik, jsem drogově závislý, jsem homosexuál, jsem génius.“ Ale během dotyčného rozhovoru veškerá tato tvrzení popřel. Tedy s výjimkou třetího.

V té knize (česky 1996) hýří nejneuvěřitelnějšími postřehy a namátkou vyzdvihnu jediný. Je o hercích. „Všichni herci pohrdají svou profesí. To herečky k ní mají diametrálně odlišný vztah. Ale všichni profesionální herci, které jsem znal, cítili v skrytu duše, že to, co dělají, není přesně to, co by dělat chtěli a měli. Cítili se tím pádem tak trochu provinile. Jako by to nebylo dost mužné, nebo jako by se pod vlivem profese stávali přirozeně bisexuální… Z herců, které jsem znal, tím pocitem netrpěli jen homosexuálové, ale uvědomte si, že prakticky celé anglické divadlo herecky stojí výhradně na výjimečných a nadaných homosexuálech.“

Dost bylo již napsáno o kvalitách bestselleru Chladnokrevně (1965) a o tom, že po jeho úspěchu už Capote tvořil méně a méně. Zrovna tak není tajemstvím ani průběh jeho dětství. To Capote - po rozvodu rodičů - trávil v péči příbuzných a sám tvrdí:

„Začal jsem psát, když mi bylo osm. Zničehonic. Nepřivedl mě k psaní ani jeden příklad. Neznal jsem nikoho, kdo by psal, a znal jsem jen málo lidí, co četli, a vlastně jsem se tenkrát zajímal jen o čtyři věci: knihy, biograf, step a o kreslení.“

V devatenácti už převzal literární cenu O. Henryho. Ve čtyřiadvaceti mu vyšel román Jiné hlasy, jiné pokoje (1948), jímž se okamžitě proslavil. Obdobně slavnou novelu Snídaně u Tiffaniho vydal Capote roku 1958 a někdy v listopadu 1959 si v časopise New York Times přečetl o vyvraždění čtyřčlenné farmářské rodiny Clutterových v kansaském městě Holcomb.

Zřejmě se jedná o klíčovou chvíli jeho života, ale už předtím říkával, že se i skutečný příběh může - díky dobrému spisovateli - stát stejně zajímavý jako smyšlenka. Capote vstal od čtení a přesvědčil časopis (kde o té hrůze psali jen krátce), aby ho do Holcombu oficiálně poslali.

Stalo se - a dorazil na místo hezky spolu s kamarádkou z dětství Harper Leeovou, rovněž spisovatelkou a budoucí laureátkou Pulitzerovy ceny za román Jako zabít ptáčka. „Mnozí si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se pak šest let toulal po kansaských pláních,“ napsal dvacet let poté. „Jiní odmítli celý koncept nebeletristického románu a prohlásili, že seriózního spisovatele není hoden. Norman Mailer dokonce totéž označil za selhání imaginace. Co tím chtěl říct? Nevím, ale zřejmě to, že by romanopisec měl psát spíš o něčem imaginárním než o čemkoli reálném. Mým oborem se stala masová vražda.“

Roku 1979 napsal Truman Capote úvodem své úplně poslední sbírky povídek Hudba pro chameleóny (a cituji překlad Martina Svobody): „Řekl bych, že většina spisovatelů, dokonce i ti nejlepší, píše víc, než musí.

Raději píšu méně. Znova jsem přečetl Chladnokrevně a měl tento pocit: příliš míst, kde jsem nepsal tak dobře, jak bych mohl, a kde jsem neuvolnil veškerý potenciál.

Pomalu, ale s rostoucími obavami jsem četl každé slovo, které jsem kdy vydal tiskem, a došel k názoru, že nikdy, ani jednou za celý spisovatelský život, jsem neodpoutal veškerou energii a nepochytal veškeré estetické vzruchy, které materiál obsahoval. A dokonce i tenkrát, když jsem psal dobře, jsem neuvolnil nikdy víc než polovinu a někdy jen třetinu sil, kterými vládnu.“

Ve stejné předmluvě pak skromně analyzuje vlastní vývoj a o psaní říká: „Zprvu to bylo strašně zábavné. Ale zábavné to být přestalo, když jsem objevil rozdíl mezi dobrým a špatným psaním a když jsem přišel na ještě děsivější věc: na rozdíl mezi velmi dobrým psaním a opravdovým uměním.

Ten je nepatrný, ale zničující.“

A dopadl na něj prý v tu chvíli poprvé bič. Stín je stoletý, výsledky zůstávají.

TRUMAN CAPOTE Dark and Mysterious Facts. TOP-15 (youtube.com)