Vychází kniha Divadlo Járy Cimrmana: šedesát let vyprodáno a editorem se stal autor magisterské diplomní práce o souboru Tomáš Maleček (*1996). 16. září 1966 (víc než před šedesáti lety) byl Cimrman poprvé zmíněn ve sdělovacích prostředcích, a to rozhlasem v tzv. Nealkoholické vinárně U Pavouka. Jeho jméno tenkrát vymyslel dramaturg a spisovatel Jiří Šebánek (1930-2007) a vlastně tady ani nemuselo být, kdyby nebyl Šebánek sportovním fanouškem. Jak to? Byl jím a mimo jiné fandil hokeji, takže sledoval i tehdejšího ligového útočníka Otto Cimrmana (1925-1988), roku 1956 účastníka olympiády v Cortině d´Ampezzo.

A právě jeho převzal a téhož roku 1966 přišel navíc s nápadem založit divadlo. Otto Cimrman sice o jmenovci něco věděl, ale nikdy mu nikdo, a to ani sám Jiří Šebánek, neřekl, že se národní buditel a vynálezce jmenuje podle něj.

Až den před Štědrým večerem 1966 informovala stejná Kavárna, která se vysílala na pokračování už od roku 1965, o nálezu truhly s Járovou pozůstalostí v Pojizeří a konkrétně ve fiktivním Liptákově. Zdeněk Svěrák prý kopl do stěny staré chalupy (a následně ještě několikrát), když tam chtěl budovat krb, a hle, ve zdi objevili on a fiktivní doktor Evžen Hedvábná (v cyklu jej zosobňoval hudebník Karel Velebný) truhlu.

„Protože se jednalo o bývalé území Sudet,“ píše Tomáš Maleček v jedné ze svých knih, „trval Hedvábný na tom, že musí být přivolán pyrotechnik Šťáhlavský.“ Ten se rozhodl bednu „odpálit“ a exploze bohužel rozmetala množství rukopisů. Je tudíž neuvěřitelné, kolik toho bylo z jejich zbytků za následujících šedesát let poslepováno a že také šestnáct divadelních her (včetně jedné Šebánkovi) a film pro kina.

Úplně první hra vznikla taky koncem roku 1966, je známa prostě co Akt, napsal ji Zdeněk Svěrák a předváděcí představení proběhlo teprve 19. června 1967. Ale nejúspěšnější hrou Cimrmanů je Záskok a Svěrák ho začal psát teprve roku 1993, a to s obvyklým spoluautorem Ladislavem Smoljakem. Je to dvanácté Cimrmanovo drama, když nepočítáme Šebánkovu Domácí zabijačku, a vytěžilo fenomén kočovného divadla. putujícího od štace ke štaci.

Obvyklý vědecký seminář tu představuje dvě třetiny první části večera a následuje díl Mistr přijíždí, ve kterém sledujeme, jak herci vesnické společnosti vítají plzeňského barda Karla Infelda Prácheňského, když dorazí na záskok za chlapíka, který vzal souboru roha.

Teprve v druhé půli večera nazvané Vlasta se na jevišti odehraje skutečná hra, kde Prácheňský „umně“ zaskakuje v roli Vavrocha, což je vlastně devastační akt. Mistr totiž navzdory bytnému sebevědomí plete do textu repliky více jiných dramat a například i práci Aloise Jiráska: „Ano, lucernou, ano; tou vám, paní kněžno, posvítím.“

Ačkoli bylo samo Cimrmanovo divadlo kočovníky, autoři tuhle věc na vlastní prkna dlouho nepřevedli, což lze částečně vysvětlit tím, že se nejprve (respektive v osmdesátých letech) obírali převedením pohledu na vlastní štrapáce do filmu Nejistá sezóna a že je i další film Rozpuštěný a vypuštěný vlastně volnou adaptací Cimrmanova dramatu, uváděného před diváky už od 14. května 1970 pod názvem Vražda v salóním coupé.

„Asi právě proto, že to celou dobu děláte, vás nenapadne, že se v tom rybníce dá lovit,“ řekl Zdeněk Svěrák, „ale byl šťastnej nápad udělat Záskok o kočovném divadle a jeho útrapách, a ještě šťastnější bylo, že jsme ke zpracování tématu přistoupili teprve po převratu.“

Komponoval se Smoljakem scénář nejprve od začátku prodchnutý devastacemi skrze Prácheňského repliky, ale pak toho nechali, změnili taktiku a psali nejprve „nezničené“ drama, ve kterém učinili ústředním motivem matčinu snahu ochránit syna před vojnou tím, že ho bude vydávat už od narození za děvče. Mimochodem, je to vlastně motiv vypůjčený od Boženy Němcové, která zveřejnila už roku 1955 v almanachu Perly české zajímavou povídku Karla. Matka zde kvůli vojně vydává syna za titulní děvče, takže ho za děvče taky převléká, a nijak nežertuji, jak se možná teď bude část čtenářů Neviditelného psa domnívat.

„Uvědomili jsme si, že bude lepší, když příběh vymyslíme tak, jak by byl nezkažený, a teprve dodatečně určíme místa, kde by Mistr mohl dělat kiksy,“ vzpomíná Ladislav Smoljak, přičemž hru dokončili roku 1994 a nazkoušeli ji velmi rychle mezi 1. únorem a 18. březnem, kdy měla premiéru na Slovensku. Jméno Karla Infelda Prácheňského (ale nikoli jeho devastační k záskokům) možná bylo inspirováno reálným hercem Karlem Infeldem, který byl prastrýcem Petra Bruknera. „Moje babička se jmenovala Infeldová a rodina dokonce měla šlechtický titul von Infeld,“ vzpomíná tento herec. „Její bratr se jmenoval Karel Infeld, psal se rytíř a byl černou ovcí rodiny, jelikož měl na tehdejší dobu nepředstavitelné zaměstnání: herectví.“ A jak zjistil zmíněný Tomáš Maleček, byl Karel Infeld skutečně hercem plzeňské společnosti Josefa Šmahy, přičemž se stal Záskok Hrou roku 1994 a „nápad s bardem Prácheňským, který přijde do souboru pomoci, a přitom mu vytrvale škodí, je natolik vděčný, že hru nese,“ poznamenává Svěrák, aby dodal: „Navíc smím přehrávat, tam je to funkční.“

I Cimrman se ukázal být funkční a herci divadla Miloň Čepelka nebo právě Zdeněk Svěrák každopádně mají co slavit.

Tomáš Maleček: Divadlo Járy Cimrmana: šedesát let vyprodáno… Paseka. Praha 2026. 256 stran.

Divadlo Járy Cimrmana - Tomáš Maleček, Zdeněk Svěrák, kol. | KOSMAS.cz - online knihkupectví