Když to v pondělí píšu, bylo by Ludvíku Součkovi sto let a den. Kdybyste ho náhodou neznali, heslo na Wikipedii pomůže: Ludvík Souček – Wikipedie. Námitka, že vynikl, protože neměl ve své době konkurenci, ta je placatá jako Zem. Konkurence je vždycky. Bezesporu by to měl horší, kdyby ho po roce 68 vyškrtli anebo vyloučili ze Strany, ale překonával i bez toho v životě svém takové množství vnitřních a vnějších problémů, až je zázrak, že napsal, co napsal.

Má matka učila děvčata na střední ekonomické škole a dost četla a k Součkovi taky přišla, a to navzdory tomu, že neholdovala science fiction: pochopila jeho význam a ještě jako dítěti mi Cestu slepých ptáků přinesla z půjčovny. Je krásné, jak tady Souček přímočaře navázal na Julese Verna a Cestu do středu země. Geniální tah. Mimochodem, podle mě je poznat, jak tu knížku psal rychle. Na textu. Mluvím teď hlavně o prvním dílu a ne že byl jakkoli šizený, právě naopak.

Taky napsal - pro čtrnáctideník Ohníček - komiksové scénáře dle dvou svých sci-fi povídek Desetioký a Kraken a škoda, že nepokračoval dalšími i dalšími seriály. K těmhle se dostavil schopný kreslíř Milan Ressel a nedovedu si představit, že by to jednou někdo překreslil lépe, to je vyloučeno stejně jako ta placatost Země. Nakladatel pan Vybíral ony dva komiksy svorně vydal ve velkém formátu, je to samostatná kniha a není se čemu divit, protože se jedná o velkolepou podívanou na akci, která by dobyla Ameriku, kdyby to bylo anglicky.

Zvláště figura Desetiokého mě jako sedmiletého kluka strašila a ohromovala, úplně se tohle dobrodružství vymykalo jiným. Dá se sice napsat krátký seznam, čím vším se tu zřejmě Souček inspiroval, a spadají tam rovněž autoři jako Gustav Meyrink a James Hilton, samozřejmě, ale k čemu podobné seznamy, to všichni se inspirujeme a Souček byl svět, který se literaturou nechal prodchnout.

Půjčil jsem si jako dítě i Velké otazníky a byl paf. Ilustrace Zdeňka Buriana z toho dělají ikonickou knihu, ale ikonická by zůstala i textem. Kapitoly nejsou ani moc dlouhé, ani moc krátké a pro mě byly úvodem do záhadologie, na který autor navázal knihou Nebeské detektivky, senzace a záhady. Jedna věc je, že umíte sumírovat fakta o podivnostech - jako kdysi pan Fort, a druhá věc je, že jste souběžně bravurní stylista. Nebývá to pravidlem (jako u Součka).

V Sobotce v Českém ráji měl hrázděnou chalupu skvělý badatel-roztočolog Karel Samšiňák a čekal jsem během besedy (1976), s čím přijde, no, a on se Součka přeptal na mravence. Zdá se, že četl jeho Pevnost bílých mravenců, načež se o dotyčném románu rozproudila v zahradě soboteckého statku debata. Vedle Ludvíka Součka seděl Karel Pacner a zřejmě si dopředu v autě domluvili, že se budou pošťuchovat, takže se Souček Pacnera skepticky zeptal, zda po hrdinech jeho knížky na Marsu „něco chňapne“. Použil slovo „chňapne“ a Pacner odtušil, že ne. „Není totiž prokázáno…“ Souček rozšafně mávl rukou a zabručel: „Pch. Tak to není ono, když nic nechňapne.“ Beseda proběhla v rámci festivalu Šrámkova Sobotka.

Můj tatínek byl doktor filozofie, trochu psal, a když se mu roku 1974 dostalo do rukou Tušení stínu, úplně ho pohltilo. Stále nám to vyprávěl. Snad jsme byli na dovolené v Krkonoších a on to stejně pořád četl. Koupili jsme pak slavně tu knihu, potom i Tušení souvislosti a to bylo ještě lepší a zvykl jsem si, že je Souček synonymem skvělosti - doma, ale celkem fungoval i ve školní třídě. Všichni kluci sice nečetli, ale byl ve všeobecném povědomí. Populárně-naučných knížek ostatně vychrlil spousty. Bláznivé vynálezce! Útočící rakve. A pak „najednou“ umřel - a spolužák a kamarád Vašek Chýlek mi to zvěstoval a já tomu nedokázal uvěřit. Pár let předtím umřel třeba i Václav Čtvrtek, to je pravda, a to mě taky zaskočilo, ale přece jenom jinak, protože to byl autor „jen“ pro děti a už jsem „z Rumcajsů“ vyrostl, takže Cafourek-Čtvrtek mohl umřít, ale ze Suka-Souka-Součka asi má generace nevyroste nikdy. A nejen má. Hovořil jsem o něm se svou maminkou i dodatečně a samozřejmě ho nezradila, ale takové už jsou ženské, že hned povídá: „Byl strašně tlustej.“ To byl. A taky má v knížkách nějaké chyby. Jenže podstatné je u podobných lidí dílo jako takové a to je zde nepřekonatelný a nejtlustší monument a nepatrně zažertuji, ale je to level, kde navždycky žijí Charles Dickens, Henry Rider Haggard, Edgar Rice Burroughs, Jaroslav Foglar, Josef Lada, Jules Verne, Sherlock Holmes, Umberto Eco, Kája Saudek a Ludvík Souček.

Když Souček navazoval na Conana Doyla, sekundoval mu malíř Miroslav Váša:

Případ baskervillského psa - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih