„Vyjel jsem si jednou s kamarádem do Brna a tam jsme přišli na jedno náměstíčko, kde stál dům s nápisem Janáčkova akademie múzických umění. Hrál jsem s ochotníky od čtrnácti let a prý mi to docela šlo, tak co to zkusit? Kamarád šel dovnitř, vyzvedl nějaké papíry, já je na místě vyplnil a za nějaký čas mě pozvali na zkoušky. Ty jsem udělal. Když jsem to doma oznámil, zavládlo zoufalství. Mamička plakala, otec… no, radši nemluvit.“

Tak se z mladého kluka z vísky ve Vracově u Hodonína stal herec Josef Somr. A nebyl z toho kroku zrovna šťastný, protože odchodem z domova ztratil kamarády, platonickou lásku, partnerku z ochotnického divadla, se kterou zpíval v Muzikantské Lidušce. Naštěstí měl v Brně tetičku, která mu našla podnájem: stál šedesát korun a za čtyřicet korun se musel nasytit: otec mu totiž dával jen sto korun na měsíc. To se psal rok 1953.

A protože měl výrazný hlas, který se podle některých režisérů podobal Karlu Högerovi, první roli dostal v rozhlase již za studií a práce se mu zalíbila. Sám na tu dobu rád později vzpomínal. Říkal: „Dřív jsem měl nejraději, když se dělala klasika, kde bylo možno nechat naplno zaznít hlas, být hřmotnější a zvučnější, takže jsem dělal desítky námořníků a zemědělců a dalších hulákavých typů.“

Po absolutoriu JAMU odešel s pěti kolegy z ročníku do Těšína, kde začal hrát v Maryše Vávru, pak Leonata v Mnoho povyků pro nic a po dalších dvou letech se vrátil do Brna do Divadla bratří Mrštíků. Tam zůstal tři roky a pak přešel do Pardubic, kde zůstal do roku 1966, jak mně vyprávěl Pavel Landovský. V tom roce totiž objížděli scénograf Luboš Hrůza s režisérem Ladislavem Smočkem divadla a nakupovali herce pro Činoherní klub, který měl tehdy za sebou první sezónu. Na Josefu Somrovi se jim líbil hlas a Pavla Landovského koupili kvůli tomu, že chodil po jevišti jako po kuchyni. Pak ještě přišel do divadla Josef Abrhám a Josef Kotva a ti spolu s Jiřím Hrzánem, ředitelem Jaroslavem Vostrým a režiséry Ladislavem Smočkem a Janem Kačerem postavili divadlo, na které se dodnes vzpomíná. Tam Josef Somr vynikl zvláště v Pikniku v Mandragoře či ve Zločinu a trestu. Odtud odešel do Národního divadla, kde hrál posledních dvacet let.

Do obecné známosti ho dostal film Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky z roku 1966. Podobně výraznou roli si zahrál ve filmu Jaromila Jireše Žert z roku 1968, který byl natočen podle stejnojmenného románu Milana Kundery.

A samozřejmě celý život byl věrný rozhlasu a poslední léta jsme ho mohli často spatřit v pražské Viole, kde mimo jiné zazářil ve skice pro dva hlasy podle Ernsta Hemnigwaye Stařec a moře.

Josef Somr zemřel. 16. října 2022 ve věku 88 let.

Napsáno pro ČRo Plus.