O Vánocích se můžeme v různých populárních pořadech dovědět, jak se slaví v jiných zemích, jaký je původ (relativně mladé) tradice zdobeného vánočního stromečku, proč jíme o Vánocích kapra atd. Pro každého z nás mohou znamenat Vánoce něco jiného. A tak si dovolím vysvětlit, co znamenají pro mě.

Život je úžasné drama. Drama, které má svůj začátek a svůj konec. Drama, v němž jsme všichni herci, ať chceme, nebo nechceme. Drama, které má svého režiséra.

Bůh ovšem není režisér jen tak ledajaký. Je to režisér, který se rozhodl vstoupit do svého dramatu, přijít mezi herce a stát se jedním z nich.

A o Vánocích se slaví právě toto: Bůh přichází mezi lidi. Latinsky se tomu říká inkarnace neboli vtělení. Bůh se stal tělem a přebýval mezi námi.

Na scénu přichází padouch

Víme, že každé pořádné drama má také nějakého padoucha. John Eldredge vysvětluje proč. Každé pořádné drama, které nás bere za srdce, totiž nějakým způsobem kopíruje základní drama – příběh vztahu Boha a člověka. A v každém pořádném dramatu má svou významnou roli láska, napětí a oběť.

Padouchem ve vesmírném dramatu je Boží nepřítel, Satan. Ten toho hodně ví – ano, i o vás. Nicméně nebyl a není vševědoucí. Věděl, že jednou přijde Mesiáš, Spasitel. Zná totiž velmi dobře svatá Písma a o Boží existenci nemá sebemenší pochybnosti. Jenže si nedokázal představit, že Boží Syn – Mesiáš, Spasitel – přijde na svět v podobě novorozeňátka.

Bůh jistě hodně riskoval, když svého Syna poslal na svět v podobě malého děťátka. Boží Syn nemusel přijít na svět v této podobě. Bůh tím vlastně dal svému nepříteli výhodu – a dost tím riskoval. Mohl se zjevit jako vojevůdce. Mohl se zjevit v podobě univerzitního profesora, odborníka na antropologii nebo nějaký jiný důležitý obor. Mohl se narodit v Římě, v centru tehdejšího světa.

Ale Bůh má smysl pro humor. Sehrál se svým protivníkem zvláštní partii.

Satan zde měl – a stále má – své nástroje. Je lhář od počátku a dospělý Ježíš o něm řekl, že přichází, aby kradl, zabíjel a ničil. Jeho nástrojem v době Ježíšova narození byl Herodes. Satan hrál na jistotu – a když se dověděl, že se měl narodit židovský král (kde to bude, to na rozdíl od Heroda věděl), nechal pro jistotu v Betlémě pozabíjet všechny novorozené chlapce. Ale mnoho let pak netušil, jak to s tím spasitelem vlastně je a bude. Až když se Ježíš nechal pokřtít od Jana v Jordánu, slyšel Boží hlas: „Toto je můj milovaný Syn.“ A při nejbližší příležitosti se ho snažil (při pokušení na poušti) přesvědčit, aby se dal na jeho stranu. Naštěstí neúspěšně.

Vánoce i pro nevěřící

O Vánocích tedy slavíme inkarnaci. Ano, jistě, je slunovrat, i já se z něho raduji. Noci se začnou krátit. Ale slunovrat smysl mému životu nedává. A slunce je stvoření, a kdo poznal Boha, nebude uctívat stvoření místo Stvořitele. A plně se ztotožňuji s písní Luďka Rejchrta: „Nad dary Tvé skvělé, Ty Svrchovaný, ctím lásku Tvou, z které jsou darovány.“ Ano, dáváme si dárky, ale připomínáme si, že největším darem je Boží Syn, náš Vykupitel.

My Češi jsme v něčem ustrnuli. Máme „Ježíška“. Ano, Ježíš se narodil jako malé děťátko, ale my křesťané víme, že je to Lev z Judy, Mocný bohatýr. Jsou to naši nevěřící spoluobčané, kteří mají za to, že „Ježíšek“ zůstal navždy maličkým děťátkem. My křesťané víme, že narození Ježíše Krista bylo obrovským ponížením pro Božího nepřítele, ale že Ježíš vyrostl a stal se dokonalým mužem. Ježíš byl jakýmsi Božím výsadkem na nepřátelském území. A tím jsou i jeho následovníci, kteří žijí v tomto světě – pokud se nechávají naplnit jeho Duchem. Tento svět ve zlém leží a my vedeme duchovní boj – chcete-li džihád. Ale apoštol Pavel píše jasně: „Zbraně našeho bojování nejsou tělesné.“ A apoštol Jakub upozorňuje: „Lidský hněv nemůže zjednat Boží spravedlnost.“ Jedinou povolenou zbraní je proto křesťana láska, milost, žehnání. Ježíš říká: „Modlete se za své nepřátele.“ Pozor, to není slabost! Odpuštění zpravidla vyžaduje více statečnosti než nenávist.

Slavím Vánoce, kdy začala nejúžasnější záchranná operace. Ne, není to sentimentalita. Je to dobrodružství.

LN, 23.12.2015