„Apokryf“ v české mutaci románu Hra o manželství od Jeffreyho Eugenidese

„Co když tišší skutečně zdědí zemi?“ – Zírám, vyvaluji bulvy. Chyba opravdu není na mé straně. Blahoslavenství z Ježíšova kázání na hoře je v odkazu uvedeném v české mutaci světového bestselleru (Hra o manželství, s. 295, zvýrazňujeme) sotva k poznání!

Autor, Američan Jeffrey Eugenides (The Marriage Plot. Paperback edition. Harper Collins Publishers London 2012, s. 286), přesto cituje Nový zákon standardně: s přídavným jménem ve stupni prvním, nikoli ve stupni druhém. Zemi za dědictví mají obdržet „tiší“ (tj. pokorní, angl. „the meek“), nikoli „tišší“. „Ale tiší dědičně obdrží zemi,“ praví se v Žalmu 37, verši 11 v kralickém překladu. „Blahoslavení tiší,“ stojí podle kralického překladu v Matoušově evangeliu, kapitole 5, verši 5.

Běží o klíčovou součást židovsko-křesťanské tradice. Ta v žádném případě nespouští závody, kdo ze smrtelníků bude „tišší“ a kdo posléze „nejtišší“! (Takové závody by u „nejpokornějšího“ mohly paradoxně vyústit v pýchu, tedy opak pokory.)

Kde zůstala kraličtinou sycená „vančurovská“ čeština? Na úrovni nakladatelství jako by (Eugenides, J.: Hra o manželství. Host – vydavatelství s.r.o. Brno 2018. Druhé vydání) zafungovalo cosi jako novodobá rušička. Nebo alespoň rušivý faktor / rušivé faktory … Pokusme se mu / jim přijít na kloub!

„Raději tišší důchodci, než rozeřvaní fakani …“ (Mlynářová, M.: Kdo neharaší, není chlap, LIREGO Praha 2019, s. 89, zvýrazňujeme). V citátu z cestopisné reportáže, kterou jsme nedávno rozebírali podrobněji, nás tentokrát více než nadbytečná („fučíkovská“) čárka za slovem „důchodci“ zajímá přívlastek „tišší“. Zdá se, že autorka chtěla přídavné jméno použít ve stupni prvním, napsala ale jaksi jedno –š- navíc … Je možné, že někteří čeští „rodilí mluvčí“ píší přídavné jméno „tichý“ v množném čísle i v prvním stupni s dvojím –šš- (v přesvědčení, že tak je to správně)? Mgr. Martin Beneš, Ph.D. z jazykové poradny mi telefonicky sdělil: „Nelze vyloučit, že někde se tak děje, ale nemělo by.“

Zatímco kniha bývalé manekýnky Marcely Mlynářové patří (věcně konstatujeme, bez hodnotících soudů) do literatury „nižší“, Eugenidesův román nepochybně patří do žánru „vyššího“, vznešeného. (Autor na něm pracoval devět let.) V tiráži u Marcely Mlynářové není uveden žádný redaktor ani korektor (odtud množství chyb různého typu a závažnosti); česká mutace Hry o manželství korekturu i redakční úpravy před vydáním prodělala. Gramatických či pravopisných chyb je prostá. Přesněji vyjádřeno: skoro prostá. Až na dané místo, které mělo obsahovat klíčovou součást židovsko-křesťanské tradice.

V rámci tuzemské kultury „vyšší“ bylo třeba z anglické předlohy pouze a jenom převzít biblický citát. Nepodařilo se! Selhání a překroucení textu mohlo nastat na kterémkoli mezičlánku, u kteréhokoli z prostředníků – na úrovni překladu, korektury či redakce … A tak se česká kultura „nižší“ s českou kulturou „vyšší“ setkaly. Nedosti na tom. Kuriózní biblický „apokryf“ figuroval již v prvním vydání české mutace Eugenidese z roku 2012. Tuzemská kultura „vyšší“ tedy dokonce na daném místě kulturu „nižší“ předběhla. Celé roky na ni čekala. Volala, lákala, sváděla. Nejprve marně, pak ve druhém vydání dostaveníčko obnovila. Nakonec se dočkala! K objetí, splynutí, sjednocení konečně došlo...

Martin Luther se kdysi při překládání Písma do národního jazyka díval (dle vlastních slov) „prostému lidu po hubě“. Dnes jako by se naopak prostý lid (zastoupený bývalou manekýnkou, nyní spisovatelkou) ke své škodě „díval po peru“ literární elitě zprostředkující slova Písma do národního jazyka … Nad opakovaným selháváním prestižního tuzemského vydavatelství krásné literatury lze dospět až k zásadním otázkám ohledně oprávněnosti, smyslu a východisek překládání Písma do národních jazyků vůbec…

Objektivně řečeno, „dneska už“, řečeno slovy písňového textu z kultury nižší, tuzemskému kulturnímu výkvětu biblické citáty „ňák nejdou přes pysky“. Nesvědčí incident o neblahé situaci českého jazyka a kultury vůbec? Vladislave Vančuro, vrať se!