Nejprve je nutno říci, že toto razítko jsem si nenechal sám vyrobit, ale poslal mi ho jakýsi neznámý čtenář do byvší redakce Kudláčkova Českého deníku, kdež jsem jeho textem označoval svá svěží dílka. Čímž se odlišovaly. Zároveň ovšem jsem se tím jaksi automaticky vyřazoval z jiných tiskovin. Šéfredaktor Ahoje (též byvšího) to ostatně měl za „nemoderní češtinu“. Podle mne tedy v duchu Neumannova hesla, že nová, nová, nová je hvězda komunismu a bez ní není modernosti. Ačkoli, když jsem se v listopadu 1989 zase poprvé po létech navrátil do Prahy, obecná žádost i tiskem vyjadřovaná byla, aby úřad presidenta obsadil Václav Havel, i disidentští redaktoři ČD se pak spokojovali s komunisty zavedenou formou slova a psali prezident. (Co si o tom myslím a proč tak myslím, vyjádřeno například v úvodu mé knížky Indolence a zvídavý čtenář nechť pátrá tamo.)

Začalo to (tedy u mne) tehdy, když naši vědci rozhodli, že se nesmí psát JAZZ, ale bude se psát džez. Pak to dokonce „modernisovali“ na džes. Což prý vše v rámci fonetisace (podle nich fonetizace) jazyka. Jsem pro. Ale pišme tedy gdyš, místo když, gdo místo kdo a tak dále. (V této souvislosti nutno vzpomenout pana G.B. Shawa, mnohokrát Leninova „užitečného idiota“, ale občas i věru šprýmaře. Ten ve své závěti odkázal veškeré budoucí honoráře za své dílo tomu, kdo zfonetisuje angličtinu!)

Do boje za JAZZ se tehdy dokonce pustil i sám Jan Werich a veřejně se vyjádřil, že džez, mu připomíná dřez a nikoli JAZZ. Nicméně redakce měly svá direktiva, a tak se tisklo džez, později tedy džes. (Asi kvůli tomu dřezu, ale tohle zas připomíná dres.) Jenže psané slovo má i svůj optický vjem. Třeba právě u slova JAZZ určitě nezaměnitelný. Zajisté, zatraceně slovo prozápadní, navíc o muzice pro svou tamní provenienci leta zakazované. Zde jádro pudla. Odtrhnout jazyk od jeho přirozeného vývoje a podřídit ho snahám zavést i u nás gorodky jako národní sport.

K jeho rozvoji přispívají spisovatelé (viz ten veleznámý Čapkův robot). Zejména arciť v dobách, kdy se ještě spíše četlo než konsumovala kultura. Sám jsem se druhdy vytvoření jednoho slovesa dopustil vyjádřením, .. to se na to vystolicuji. Vyšlo v jakési (nedůležité) poznámce v (byvších) Literárních novinách v šedesátých létech a vzbudilo značnou nevoli „národní vdovy“ Gusty Fučíkové, která to napadla rozsáhlým podčárníkem v Rudém právu. A neb jsem si (podobně jako Pavel Buksa alias Karel Michal) myslil, že den, kdy nenamíchneme (používali jsme jiné, extrementální slovo) bolševika, je nutno považovat za ztracený, a tudíž co je dobré pro národní vdovu, není dobré pro mne a naopak, začal jsem si dávat na své češtině záležet. Funguje to na určité osoby jako červený hadr na býka, soudě dle reakcí zde na NP, dodnes.

Změny zaváděné z moci úřední pak hezky ilustruje, jak nám z původně řeckých kognátů vymizelo písmeno H. Tedy téze místo these, teorie místo theorie a dokonce i teologie místo theologie. Za onoho času totiž měl soudruh president Novotný značnou potíž ve svých projevech ta H nevyslovovat, tedy nečíst z připraveného textu. Tudíž byla zrušena. Nakolik ohebné jsou theorie našeho Ústavu pro jazyk český, budiž ilustrováno na názvu krátkodobě trvající naší federativní republiky. Pravidlo pro psaní velkých písmen v názvu zajisté stanoví kapitalisaci pouze prvého slova v názvu, ale z útlocitu ku Slovákům ctihodný ústav ihned rozhodl, že se budeme jmenovat Česká a Slovenská…z tohoto úhlu budiž tedy rovněž posuzovány slova jako kurz, pulz, jakož i ten prezident. úřední vyřazení vteřiny z jazyka českého a nahrazení slovem sekunda; ba dokonce ve snaze zjistit svou tíži dosud vstupujeme na váhu, ale měříme jí svou hmotnost. Ačkoli třeba stále ještě máme výšku a nikoli vzrůst.

Jinak ovšem ona Zet dávají nad našincem převahu lidem znalým. To se ukázal v USA jeden vědec vybavený diapositivy, kdež předvedl třeba Rudolfinum (ale nevěděl, kdo ho projektoval, ani kdy bylo postaveno). Před ním tehdy byla, jak známo, socha Josefa Mánesa. I otázal se, jeden zvídavý Američan v publiku, kdože byl ten Mánes.

„Nějaký spisovatel,“ odvětil vzdělaný muž. Věděl však a poučil nás, při přečtení jakéhosi exilového textu, že president se má psát se Z. A já tuze nerad cokoli, co SE MÁ. (Na USA považuji za nejlepší to, že se tam tuze mnoho věcí může a velmi málo musí. Taktéž tam neexistuje žádný ústav pro jazyk anglický, či tedy anglicky americký.)

Tolik tedy na stále se opakující dotazy, co je to ta nezbolševisovaná čeština. Je to čeština bolševikem nepoznamenaná, přátelé. Byť jí třeba psal komunista Vančura. Jenže to byl především pan spisovatel. Komunista byl v době, kdy se už sice mohlo zjistit, co se za tím slovem skrývá, ale věřilo se, že u nás to prostě není možné. A ono bylo. A pořád i je. Pokud nebudeme věřit, že co je dobré pro soudobé obdoby národních vdov, není dobré pro nás.