Zkracování, šifrování a výsledná teletextivnost naší každodenní komunikace může ohromně ubližovat. Když se z celého srdce nesnažíme vyjadřovat se co nejjasněji, může dojít k velkým omylům.

Používáme 160 znaků smsky, abychom si sdělili životně důležité momenty, když nemáme odvahu alespoň zavolat. Používáme 60 znaků Twitteru, abychom sdělili světu své pocity. Facebookové statusy obdobné délky často sdělují konce či začátky nových vztahů, z nichž možná vzejdou naši potomci. Rychlé internetové zpravodajství přináší počty obětí v surových číslech, ale hlavně na co nejméně znaků, ať je místo i na další mrtvoly odjinud.

Tištěné noviny v původním formátu sdělovače zpráv vymřou co nevidět, kdo má čas číst tolik písmen. Teletextivnost našich sdělení je denní realitou, exkluzivně rychlé osekání zbytečné omáčky našich pocitů se ve světě 21. století cení. „Není čas“ na omáčku, souvislosti a kontext, holá fakta bez zasazení do souvislostí ovládají svět. Dopisy píšeme již jen z nostalgie, snahy zapůsobit nebo snahy o konzervaci myšlenek. Když totiž myšlenka nemá obdobu „news“ zprávy, stává se nezajímavou. Tak proč psát dopisy?

Jeden moudrý Řek kdysi podotkl, že kdybychom měli popisovat věci, jak skutečně jsou, nemohli bychom používat řeč a jen bychom ukazovali prstem. Předpokládejme, že subjektivita našich náhledů je přiznána a že jsme opravdu tak nepřesní v tom, co říkáme. Že objektivitě se nepodíváme ani do předsíně, natož do obýváku. A co když teprve naše slova zmáčkneme do těch pár řádků elektronické klávesnice? Dovedeme si vůbec představit, kolik našich pocitů, souvislostí a subtextů musíme vměstnat do jednotlivých slov? O co vše příjemce ochudíme?

Všichni známe fakt o 90% informace podávané řečí těla a tónem hlasu. Představme si, že si skutečně důležitý příběh - informaci sdělujeme z očí do očí. Stav jedna.

Stav dva. Veškerou síť informací, souvisejících skutečností a bezpočtu doplňujících znaků musíme vzít a vložit ji do šifry, jejíž klíč známe jenom my. Nikdo jiný, jen naši nejbližší znají aspoň nějaký zlomek způsobu jejího luštění. Náš protějšek, příjemce informace, musí vše přeluštit, předpokládat, vytvořit si domněnky, jak to asi myslíme, a pak si složit mozaiku sám pro sebe. Už víte, o jaké šifře mluvím?

Jmenuje se písmo. SMSka. Email. Dopis. Text.

I ti nejlepší z nás v popisování svých pocitů mají sice ohromnou slovní zásobu, ale pod každým slovem si představují něco jiného než jejich čtenáři.

Takže, prosím, zakažte sami sobě psát do písmen pocity, osekané příběhy všedních dní bez kontextů a dodatečných vysvětlivek. Lyrické básně potěší, ale když chcete říct něco skutečně důležitého – mějte tu odvahu říct to do očí. Je to nejpřímější cesta bez úniku barvitosti a slovní inflace. A nebojme se sami sobě i našemu okolí vyčerpávajícně vysvětlovat, JAK TO VLASTNĚ MYSLÍME. Není nic bolestivějšího, než je nedorozumění v důležitých situacích.

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora