Čtu denně zprávy z asi tak deseti českých zpravodajských portálů, někdy více, čtyř zahraničních a dál podle toho, na co upozorní naše i zahraniční přehledy tisku. Taky nějaké blogy. Jsem rychločtenář a přiznám, že se někdy omezuji jen na titulky. Komentáře většinou vynechávám, nad komentovanými zprávami ohrnuji nos – autoři by měli ctít novinové žánry a nemotat fakta se svými dohady.

Taky jezdím městskou hromadnou dopravou a sleduji, co lidé čtou. Někdy je to učiněný klub čtenářů. Nastoupí útlá dívka s batohem, kabelka už to není, i když se tomu tak říká, zaloví v tom a vytáhne superbichli. Sedmisetstránkový čtvrtý svazek ságy o lásce normální holky a romantického upíra. Popravdě: mladí lidé čtou, a kupodivu docela dobré věci. Nejen upírské ságy. Starší lidé čtou holt ten Blesk nebo Metro, to je zadarmo.

Bleskem je záhodno ve společnosti opovrhovat, ale já na to přišla. Nerozčiluje. Nemusíte číst celý článek, všechno důležité se dozvíte z titulku a obrázků. Takže nehrozí, že byste se začetli a přejeli stanici, kde máte vystoupit. A ty drby? Ty jsou důležité. Pro duševní hygienu. Říkají nám, co se stalo těm druhým, nás se to netýká a navíc se ujistíme, že nás to potrefit nemůže. Proto ženy tak rády klepaří – ujišťují se, že jim se to nepřihodí. Jejich děti sídliště nepodpálí, jejich dcery se nezapletou s půlkou hokejového mančaftu, a diamantový prsten? Nemají ho, a to je dobře, aspoň jim ho nikdo neukradne. Píšu ženy, ale povím vám, nejlepší pokecání, tedy drby, se vedou s muži.

Prostě četba bulváru vás nerozčílí, zatímco zasvěcené politické komentáře a zevrubné ekonomické, politologické či právnické analýzy zaručeně ano. Jiná věc je to, že bulvár rozčílí lidi, o nichž píše. Pokud s ním nespolupracují. Pochybuji ale, že by čtenáři neuměli rozlišit, co je pravda a co výmysl. Horší je to s uveřejňováním lechtivých fotografií – i bulvární noviny by měly umět rozpoznat, co už je za hranou, a amatérské fotografy, z jejichž mobilů tyhle indiskrece obvykle pocházejí, odkázat.

U těch zpravodajských portálů je dobré si občas aspoň letmo přečíst čtenářské diskuse. Nepodceňovala bych to. Jistě, najdou se tam trotlové, sprosťáci, tapetáři; vulgarity a zjednodušení, ba zloby a agrese, je tam dost. Taky rozumné názory – mohu s nimi nesouhlasit, ale nejsou pitomé a zlobné. Kdyby nic jiného, dozvím se, jak to ve společnosti vypadá. Politici a různé statistiky mohou fakta upravovat, jak chtějí, když někdo napíše, co zažil, má to jinou váhu.

Diskuse se odlišují od článků dvěma věcmi: jsou osobní a přispěvatelé dělají češtinské chyby.

Tedy – noviny by se měly od diskusí odlišovat. Jenže

Tohle bylo, tuším, na aktualne.cz :

Odjakživa mám slabost pro detektivky, protože upozaďují lidské příběhy na úkor shromažďování a systematického zpracovávání informací, takže i na nejnovější film sTomem Cruisem nazvaný po mayovsku Jack Reacher: Poslední výstřel jsem byl docela zvědavý. Jde o adaptaci románu bestsellerového "thrilleristy" Lee Childa, od kterého jsem nikdy nic nečetl a číst velmi pravděpodobně nebudu (nic proti bestsellerovým "thrilleristům"), a tak mi pranic nevadí, že Tom Cruise má vskutku daleko do údajného dvoumetrového vazouna Reachera z jeho děl.

Na úkor: nevím, jak mám sdělení rozumět. Lidské příběhy jsou upozaďovány na úkor sběru informací. Když upozaďovány, tak snad ve prospěch sběru informací?

Upozaďovat: v hovoru mi pouliční mluva nevadí, v novinách vždy. Je to žovialita, a já se s tím novinářem neznám, natož abych s ním byla kamarád.

Nezvládnutá souvětí: obě věty toho chtějí říci příliš najednou, přitom ale jejich části nejsou v žádném příčinném ani jiném vztahu, k souvětí tedy není důvod. Chtělo by to spíše sled kratších sdělení. Nadto je do každého souvětí vsunuto cosi velmi osobního, pro čtenáře podružného, přitom významově postaveného na roveň základním informacím o filmu a jeho předloze.

Osobní zaujetí je součástí recenze, ne že ne. Umělecká kritika musí kromě jiného vycházet z recenzentova estetického, etického a emočního nastavení a lidských zkušeností - to je důležité, tomu se nevyhne, je to taky člověk, jeden ze společenství, s nímž sdílí mnohé; umělecké dílo na prožitcích, emocích, sdílení a hodnotách stojí. Nesmí to ale v kritice převažovat, nesmí to trčet. Rovnocenně, možná spíše nad tím stojí znalosti, odstup, schopnost nadhledu, schopnost vřazení do souvislostí hluboce lidských, společenských, uměleckých, vlastně i historických (vždyť i současnost je historie). Znalosti oborové a mezioborové a znalost jak sdělovat, tedy jak psát.

Od Blesku mohu mít odstup. Citovaný recenzent se ale pokouší se mi vetřít do přízně, a to je tím horší, že jde o noviny, jež se tváří seriózně, objektivně.

iDnes 7. 7. 2013: Hradní kancléř Vratislav Mynář však už ve středu pro Lidové noviny uvedl, že volba Fischera by podle něj měla logiku. "Myslím, že by to byl dobrý výběr. Aspoň by nikdo nemohl spekulovat, že je to vláda pana Zemana, když byli ve volbách protivníci," uvedl Mynář.

Jsem ten poslední, kdo by chtěl novinářům diktovat, s kým mají mluvit. Ale toto? Pardon, to není informace, to je drb, neověřitelný a nekorektní dohad či spíše komentář něčího kamaráda. Kancléř není osoba, jež by měla komentovat či předjímat počínání svého šéfa, kancléř je úředník, měl by být diskrétní a ve sděleních neutrální; snad by ani neměl být tázán, hrozí-li prolomení povinné loajality a diskrétnosti, jež jsou součástí spolehlivosti, a je-li tázán, měl by mlčet. Mohu si myslet o politicích cokoli, souhlasit s nimi či je prudce odmítat, ale jako novinář nebudu posilovat pocit moci jejich úředníka. A jsem-li novinář, jenž se úředníka dotázal a dostal odpověď, pamatuji si to, ale nic víc. Informační cenu to nemá. Leč výpověď o úředníkovi i novináři to je.

Podobně chybně si počínali novináři, když politik, šéf poltické strany, ministr a poslanec na dotaz, proč ve Sněmovně spí, odpověděl "Když se kecají blbosti, spím." Vůbec nezaznamenali, že tímto výrokem označil ostatní politiky – ostatní lidi – za blbce a sebe za nadřazeného. Toho by se politik neměl dopustit ani omylem. Novináři toto skryté sdělení nepostřehli, naopak výrok vynesli jako vtipný.

Náš problém není, zda je co pravicové a co levicové. V tom blátě, které patláme a lepíme si na boty, není nic jasně ohraničitelného, a už vůbec ne podle definice.

Náš problém je jinde. Za první republiky ohromně vzrostlo české podnikání, mělo na co navazovat, země Koruny České byly ekonomickou lokomotivou Rakouska-Uherska. Republika až do světové krize prosperovala. Vznikl dojem, že jsme dynamičtí. Ale umělecké, vědecké a myslitelské výkony přicházely navzdory převažujícímu myšlení a chráněným hodnotám. Ty vznikly, jak víme, na obranu proti útlaku a taky tehdejšímu hospodářskému vytěžování našich zemí ("Oni to Češi zaplatí…" se ozývalo, kdykoli se mělo kdekoli v říši něco vybudovat.).

Zůstalo nám to. Dvacet let první republiky byla příliš krátká doba na myšlenkové otevření se, nejen světu, ale otevření se vůbec, vyjití z ochranné ulity toho, nač jsme zvyklí, a její politická nesamozřejmost, vědomí, že většina německy mluvícího obyvatelstva se se zánikem mocnářství nesmířila, a vědomí, že za hranicemi, v Německu, roste nová hrozba, působily k jakémusi sebeobrannému sevření se v myšlenkách a postojích dávno známých.

Za R-U jsme tři sta let úpěli, po válce nám bylo úpět dalších čtyřicet let. Nejenže jsme tu cizí nadvládu nechtěli, ale museli jsme přijmout i jiný způsob myšlení. Šlo to snadno – kdo je zvyklý myslet jen obranně a upínat se k tomu, co bylo, a k tomu, co si vysnili předkové, je ideově ohrozitelný, nakazitelný a ovladatelný. Uzavřenost vůči světu a vývoji byla podmínkou toho, aby se východní mocnost nenaštvala, a taky toho, aby se člověk uživil, neřkuli aby nešel do kriminálu. Vnucená a jen málo uvědomovaná myšlenková izolace, nezájem o informace a svět kolem nás – vyjma turistiky - strnulost myšlení trvá dodnes a dovedly nás až k tomu rozšířenému, ačkoliv neuvědomovanému, omylu, že nejhorší nepřítel je ten, kterého už známe. Ulpěli jsme na tom, že každý lump je svatý, vymezí-li se proti komunistům. Ne, nemám komunisty ráda. Ale taky nemám ráda myšlenkové stereotypy a vůbec nevěřím tomu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Může to být stejný gauner a taky to může být z jeho strany přetvářka – kdoví, jestli by nadšeně nespolupracoval s oním nepřítelem, kdyby ten byl u moci.

Úvaze nadřazujeme pocity. Politologové tvrdí, že naše volby do zastupitelských orgánů jsou namnoze protestní. To je omyl. Naše volby nejsou neseny protestem, jsou neseny úzkostí.

Jsme uzavřeni sami v sobě. Nezajímáme se příliš o světové dění a vývoj, ať politický či myšlenkový, nemáme, nedostáváme a nevyžadujeme, zevrubné a přesné, objektivní informace, a pokud se do našeho vědomí přece něco dostane, reflektujeme to z ideových schémat starých dvacet, třicet, čtyřicet let – jistě daných tehdejším odporem proti tehdejším poměrům. Nerozvinuli jsme se, neotevřeli se, jen svobodu si představujeme jako chtění bez hranic a bez odpovědnosti, jako volný prostor pro ty silné a příslib, že se i já se mezi ty silné dostanu. A ještě ke všemu se rádi hádáme; abychom dokázali, že jsme nejchytřejší, pomineme obecný cíl – a často na tom proděláme. Hádali se už i obrozenci.

Odborná nekvalifikovanost a mravní rozviklanost politiků je pak toho všeho logickým důsledkem.

Trvalý pocit ohrožení , které často není o nic větší než ohrožení jiných národů nebo které prostě zveličujeme, někdy si ho i namlouváme, nás vede k tomu, abychom přehlíželi, nerozpoznávali a rozpoznáme-li přece, omlouvali fauly těch, kdo o sobě říkají, že nás ochrání. Před nebezpečím, které už bylo. A nevidíme problémy, které jsou a které se pro budoucnost dají předvídat.

Jediné, co máme, je společnost rozdělená vedví.