Všichni vojenští odborníci bez výjimky říkají, že civilní obyvatelé prožívají ošklivý zlý sen.

Tuto větu jsem onehdy četl v jedněch amerických novinách, které nebudu jmenovat, aby se redakce nemusela červenat. Mohla by se ale stejně dobře objevit ve francouzském tisku nebo možná dokonce i u nás.

Co asi těmi třinácti slovy chtěl autor říci. Že by tohle: Všichni vojenští odborníci říkají, že obyvatelé prožívají zlý sen. Zřejmě ano, protože když se řekne všichni, tak to znamená všichni bez výjimky, obyvatelé jsou jen civilní, ostatní mohou být vojáci nebo milicionáři a jiní tvorové se nepočítají. Zlý sen je každý ošklivý; už někdo zažil kouzelný zlý sen?

Nájemní psavci všeho druhu mají omluvu, když používají dvou slov tam, kde jedno stačí. Hýří pleonasmy, protože je pomáhají živit a patří k jejich řemeslu. Platí to o politicích, odbornících, spisovatelích a jiné lidské čeledi, která žije slovy a ze slov.

Ale co jsme my, abychom na ně ukazovali prstem? Kdo z nás nepoužil některý z běžných pleonasmů, jež nacházíme v mnoha světových jazycích? Ruku na srdce, kolikrát už jsme pronesli nebo napsali některé z následujících slovních spojení, která udělala kariéru a mají před sebou velkou budoucnost. Že jsme dostali dárek zdarma, zapomněli číslo pin, tloukli na otevřená vrata, koupili falešnou paruku, šli dolů na jih/ nahoru na sever, viděli hořící oheň, odložili to na pozdější den, sledovali konečný cíl, hlasitě křičeli, opomněli malý detail, vrátili se zpět, dvakrát opakovali, měli dřívější zkušenost, zúčastnili se diskuzního fóra, přednesli krátký souhrn, předvídali budoucí vývoj, získali pověst naprosto dokonalého občana...

Nikdo doposud nespočítal, kolik je v jednom vydání novin významově podobných slov zbytečných. Nicméně se odvážím tvrdit, že kdyby jim redaktoři vyhlásili džihád, získali by dostatek místa na básničku nebo povídečku, které v dnešním tisku tolik chybí. Noviny by byly čtivější a možná by se i lépe prodávaly.

Pleonasmus má opodstatnění pouze v případech, kdy člověk říká, co skutečně chce říci. Když oznámí, že udělá pár kroků pěšky, a opravdu chce světu sdělit, že nepůjde po rukách; když prohlásí, že něco viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši, a opravdu chce naznačit, že ještě nemá implantáty; když přizná, že tleskal oběma rukama, a opravdu chce upozornit na to, že není tučňák.

Také pleonasmus zvoní dvakrát.