Vzpomínám na dvě příhody: v jednom nakladatelství jsem se dohadovala s básníkem (velmi ceněným, nejen kritikou) o jedné pasáži v jeho textu. Byla krásná, ale byla v ní češtinská chyba tak zásadní, že to bránilo si báseň vychutnat. Procítit a promyslet. Chyba se zavrtala do mozku a vězela v něm, neodstranitelně, a překrývala všechno ostatní. Nebyla bych sama, komu by se to stalo, čtenáři nejsou hloupí.

Seděli jsme tam a dumali, do jaké míry lze poničit češtinu, aniž by se vytratilo básníkovo sdělení (tedy najít jakési kompromisní řešení), anebo to radši přepsat – ale jak? Má-li zůstat poselství , jež u básně přece nespočívá pouze v myšlence, přímočaré informaci, ale v té obrazivosti, skrytých i navazujících významech, připodobněních a úvahách, v náladě a v kráse rytmu a zvuku, čteno-li nahlas.

Bylo to těžké – autor "najel do koleje" původní verze a nebyl schopen jiného vyjádření. To se autorům stává vcelku běžně. Já to za něj vyřešit nemohla, nejsem básník, a vůbec – nejsem on. Básnění je velmi osobní.

Druhý den se přihrnul. "Mám to!" jásal. Tak se pozná dobrý autor. Kupodivu ta druhá verze, pod tlakem stvořená, byla ještě lepší nežli ta první. To se taky stává. Těm, kteří umějí.

V jiném nakladatelství, na jednom z pravidelných seminářů o češtině a o literatuře, vznesl kolega dotaz, lze-li v krásné literatuře užít sprostého slova. Lektor se zamyslel jen na kratičkou chvíli. "Musí se to umět."

Ono to břinkne a dá to věci správný říz, zpřesní souvislosti a pročísne atmosféru, když se to užije ve správnou chvíli, ve správných souvislostech a s rozvahou.

Angelika, markýza andělů, stála na přídi, mávala jakousi zbraní a na výzvu pirátů, aby se její loď vzdala, zahřměla (francouzsky) "Merde!" Publikum zařvalo smíchy, když titulek ohlásil, že řekla "Nikdy!" Pruderie zničila scénu. A až do konce filmu diváci vlastně neměli v hlavách nic jiného než ten divný překlad – vím to, bavili jsme se o tom.

Podobně, i když z opačné strany, nemístná je jakože lidovost ve vyprávění. Vít Olmer se svého času rozzlobil na televizní dramaturžky, protože chtěly, aby se v jím režírovaných pohádkách mluvilo spisovně. Tvrdil, že je to nesmysl a zastaralost, spisovně prý nikdo nemluví. Zřejmě dlouho nebyl na Moravě. I jinak se mýlí: hovorová čeština je hranatá, hrbolatá, do pohádky se nehodí, je to zcela jiný styl, jiná estetika. A ostatně – pohádka není sociální dokument.

Ta podivná představa o autentičnosti mluvy panuje docela urputně. Ale co je na tom přesného, překvapivého, uměleckého a výstižného, když jednající postavy románu běžně hovoří, jako by právě stály v nálevně U křečové žíly? Věta "Ty bejku, já jí, tý k….ě zas…ý, řek´, aby šla do p..i" nemá opodstatnění – všichni víme, jak se někdy někdo někde v nějakých souvislostech vyjadřuje, nic objevného či charakteristického v tom není, ani děj to neposouvá, a je-li toho příliš, knihu odkládáme.

Příliš sprostoty ničí duši – všimněte si, že opravdu veliké sprosťárny (nemyslím tím ono "vole" nebo v tíživé situaci "do pr.…" anebo jinak užité mnohovýznamové s..t ) křiví tomu, kdo se tak vyjadřuje, v tu chvíli obličej. Bylo dokonce zjištěno, že to poškozuje DNA. Nějaká souvislost tu asi bude, největší sprosťárny se pojí s emočními výkyvy a lze vysledovat i to, že nejsilnější slovní palbu spouštějí lidé v podstatě slabí a zbabělí – je to náhražka obrany útokem. Je toho zřejmě hodně, co o síle slov ještě nevíme. (Více o tvorbě řeči vizte v poznámce na konci článku.)

Jsem věřící, ale do kostela nechodím, přesněji řečeno na mše nechodím, stojím si mimo církve. Přesto: postřehla jsem, že různí svatí, jejichž spisy se dochovaly, nebo prostě lidé hluboce věřící a nikomu neubližující mají jiný slovosled a jiný rytmus řeči mluvené i psané. Ostatně – mnohé je skryté, a často to nevědí ani ti, kteří s tím zacházejí: všimli jste si, pokud chodíte na mše, že je to vlastně umně poskládaná sestava dechových cvičení (modlitby, poklekání a povstávání, zpěv, mlčení) usnadňující meditaci, pohroužení se? Postřehli jste, že staré ženy mluví skřehotavě, krákorají, hlasy často bezbarvými, modulace jim utíká, někdy do výšky, ale když začnou v kostele zpívat, ty hlasy se srovnají a je to nádhera?

Soustředily se na zpěv, nikoli na své starosti a drby.

Nejenže se to musí umět – to se snadno řekne. Aby se umělo, musejí se zkoumat a znát souvislosti, a taky myslet na dílo, ne na sebe.

Nejsrozumitelnější a při vší stručnosti nejpřehlednější informace o řeči jsem našla na webu o klinické logopedii Mgr. Kateřiny Fritzlové: Řeč je jedna z nejsložitějších činností člověka. Tvorbu řeči umožňují specifické oblasti mozkové kůry, spolu s lidsky specifickým hlasovým ústrojím /Lowe, Webb 2001/. Při řeči je nutné centrální řízení více než stovky svalů hrudníku, břicha, krku, tváře, hrtanu, hltanu a ústní dutiny /Lenneberg 1967/. V levém frontálním - předním mozkovém laloku je Brocovo motorické řečové centrum, které zodpovídá za produkci plynulé, správně artikulované řeči. V levém temporálním - spánkovém laloku je Werniceho senzorické řečové centrum, které zodpovídá za rozumění řeči. Toto rozdělení je ovšem velmi zjednodušené. Ve skutečnosti je pro funkční komunikaci nutná souhra a spolupráce různých oblastní mozkové kůry, asociačních - spojovacích drah v mozkové kůře, nervů a také podkorových oblastí, které řídí motoriku, dýchání apod.