1.8.2021 | Svátek má Oskar


JAZYK: Lilibet Diana, Jan Pavel II., Charlotte Ella…

14.6.2021

K mediálním spekulacím na téma nomen omen (jméno jako znamení) se vzpomínkou na Vojtěcha Lahodu

„Lilibet Diana.“ – Jméno novorozené dcery vévodkyně a vévody ze Sussexu je předmětem zájmu médií. Spekuluje se, k čemu či komu jméno odkazuje a s kým vším se rodiče před pojmenováním dítěte radili či radit měli.

Se srovnatelnou vervou se kdysi spekulovalo, když nově zvolený papež ve jménu, které si při nástupu do funkce zvolil, odkázal ke dvěma (dle mnohých odlišně zaměřeným) předchůdcům: „Jan Pavel“. Jeho nástupce učinil zanedlouho totéž… Kdosi tenkrát prohlásil kombinaci jmen „Jan“ a „Pavel“ rovnou za „nemožnou“. Za pontifikátu papeže s údajně „nemožným“ jménem Jan Pavel II. se opravdu začaly dít věci doposud považované za nemožné…

Papežové si – na rozdíl od novorozeňat – vybírají jméno sami… Mohou tedy zohlednit latinské úsloví „nomen omen“ (česky: „jméno jako znamení“). U novorozeňat je taková úvaha na rodičích. A rodiče jsou omylní. Se svým jménem se ne každý plně sžije. Jakpak se s ním asi sžije Lilibet Diana?

Jména jako znamení či poselství nacházíme především v Bibli. Rodiče, kteří dali dítěti v Československu 50. let 20. století biblické jméno, odkazovali k určité biblické postavě a k souvisejícímu příběhu, případně přímo ke zvěsti ve jméně obsažené (např. „Emanuel“ – „S námi Bůh“).

Přesto ani zde nebyl leckde proces sžívání se s vlastním jménem jednouchý, automatický. Ve sdruženích evangelické mládeže v 70. letech patřila k „propíraným“ tématům jména dětí v některých evangelických rodinách. Někdy s (mladicky horkokrevnými) odsudky na adresu rodičů. Teenageři čili náctiletí se chtějí podobat ostatním vrstevníkům… Po listopadu 1989 se i zde prosadila větší rozmanitost, takže Noemky, Esterky a Rutky už tak nápadně „nevybočují z řady“. A Ráchel dokonce (od roku 1986) ve stejnojmenné písni opěvuje Petr Muk ... Některá biblická jména byla sice v ateistickém prostředí Československa 70. let ne zcela obvyklá (třeba jméno hebrejského původu „Abigail“, v anglosaském světě běžné), mohla však být vnímána nejen jako důvod k „sociálnímu vyloučení“, ale i jako zdroj povzbuzení. Zatímco tendence ke společenskému vylučování odlišných postupně slábly, povzbuzení lze z biblických jmen čerpat dodnes.

Michel Houellebecq (snímající „tep doby“ s mimořádnou citlivostí) líčí v posledním románu Serotonin neurotický vztah hlavního hrdiny k jeho jménu: „… jmenuji se Florent-Claude Labrouste a nenávidím své křestní jméno… rodičům nemám co vytknout až na tuto… nepříjemnou, ale miniaturní záležitost s křestním jménem: nejenže mi připadá kombinace Florent-Claude směšná, ani oba její prvky se mi nelíbí…Florent je příliš jemné, příliš blízké ženskému Florence, v jistém smyslu skoro androgynní.“ (Houellebecq, M.: Serotonin. Euromedia Group, a. s. – Odeon 2019, s. 5-6)

Spisovatel si patrně načetl práce Anne-Laure Sellierové, která psychologickým dopadům křestních jmen věnovala již dvě monografie a na prvním místě mezi pociťovanými vadami uvádí „androgynnost“ (smíšení mužského a ženského charakteru) – např. u jména „Dominique“ (užívaného pro chlapce a dívky; čeština naproti tomu rozlišuje „Dominika“ a „Dominiku“). Houellebecqovu hrdinovi se druhá část („Claude“) jeho složeného jména líbí ještě méně, zmírňuje tedy své utrpení tím, že si od blízkých nechává říkat pouze „Florent“. (Podobě si jedna Věra, kterou jsem znal, říkala „Veronika“ a jedna Zlata „Aurélie“.)

Sellierová ve francouzském deníku Le Figaro z 1.2.2021 odkazuje na britskou studii z roku 2018, ze které vyplývá, že 28 % britských rodičů lituje jména, jež dali svému dítěti (nebudou jednou vévodkyně a vévoda ze Sussexu patřit mezi ně?). Ve Francii by to podle Sellierové nejspíš byl každý druhý rodičovský pár. Výběr není snadný, neboť možností přibývá. Zatímco ve středověku měl každý třetí chlapec jméno „Jean“ (Jan) nebo některou z jeho odvozenin, v roce 1945 ve Francii existovalo 2 000 křestních jmen a dnes jich je více než 13 000. Sellierová varuje zejména před přílišnou snahou o originalitu.

V britské královské rodině platí, jak novináři zdůrazňují, i v dané oblasti předem dané (byť nepsané) postupy. Jinak lze obecně konstatovat, že větší soudnost by zde měly projevit tzv. celebrity. Nebude dceři jistého významného českého zpěváka jednou vadit jméno „Charlotte Ella“? Podle Sellierové totiž jména na „-ette“ („Josette“, „Ginette“ apod.) jako by – alespoň ve francouzském prostředí – činila z nositelek stařenky. Dávno před Sellierovou zakomponoval americký spisovatel Richard Ford do novely Divočina následující – překvapivě aktuální – pasáž: „Pověz mi, jak se ti zamlouvá tvoje jméno?“ zeptala se po minutě máma o něco tišeji. „Líbí se ti? Joe? Je takové běžné. Nechtěli jsme tě zatížit něčím módním, nebo dokonce dvěma křestními jmény…Jeanette… Nikdy jsem to neměla ráda. Připadalo mi to jako jméno pro servírku.“ (Ford, R.: Divočina. Mladá fronta Praha 1993, s. 53-54, zvýrazňuji)

Mediálními spekulacemi nad jménem dcery vévodkyně a vévody ze Sussexu podnícené úvahy mne dovádějí až ke vzpomínce na kamaráda a spolužáka z gymnázia Vojtěcha Lahodu (žel již zesnulého). Vojta vyprávěl, že jeho otec, fascinovaný starobylými českými jmény, jej chtěl původně pojmenovat „Bivoj“; naštěstí si to prý nechal včas rozmluvit. Nemohl jsem nekonstatovat, že k Vojtově robustní postavě by se bývalo jméno „Bivoj“ hodilo. Sžil by se však s takovým „nomen omen“ (jménem jako znamením)?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.