Čeština má plno slov, která jsou si navzájem protipóly. Jako nesnadný/snadný, přičinlivý/nepřičinlivý a podobně. Pak má ovšem řadu slov, u kterých se ty protipóly tak nějak vytratily.

Každý si dovede představit nerudného staříka, ale rudného staříka, aby jeden špendlíčkem kopal. Podobně posedných dětí je jako šafránu, zatímco ty neposedné jsou všude. Viděl jsem nedomrlý výhonek, ale ten domrlý marně hledám. Ledaskdo je nedoukem, ale málokdo ukem. Známe neduhy, ale málokdo se těší z duhů. Kdo je neduživý, těžko se stane duživým. Nehorázný člověk se těžko stane horázným a leckterý nekňuba by se jistě chtěl stát kňubou a nemotora motorou. Je možné polepšit nemravu na mravu? Viděli jste už ohrabané štěně nebo otesaného návštěvníka? Z vnuka neposluchy posluchu těžko uděláte. Co je opakem neplechy? Potkali jste už někdy řestnou ženu? Přeměnit nesnáze ve snáze je nadlidský úkol. Stejně tak neumíme nestoudnost oplácet stoudností. Nešťastnici politujeme, ale šťastnici většinou závidíme. Svět by byl hned hezčí, když by se netečnost změnila v tečnost. Když se nevázané veselí změní ve vázané, je většinou po mejdanu. Nevole se vyjádří snadno, ale vole je úplně něco jiného. Nezbedou jsem byl rád, ale na zbedu jsem to nikdy nedotáhl.

Kam se tyto protipóly z češtiny vytratily? A byly v ní vůbec? Mám rád symetrii, a tak je otázkou, jestli bychom se k pozapomenutým protipólům neměli vracet a obohacovat jimi svou mluvu. Jistě bychom tím zaujali své posluchače a možná i psychiatry.