Dala se do toho, nevěda, co činí. Chyba. Je to ona, žena, slovo nevěda je přechodník, takže nevědouc.

Dělal cosi, nevědouc co. Chyba. Muž, takže nevěda.

Stává se, že si nejsme jisti, když si po sobě přečteme, co jsme napsali. Pochybnosti hlodají v mysli. Náprava je snadná – vyhneme se této formulaci, zvolíme jinou. Dělala to nevědomky, dělala cosi, aniž vlastně věděla co…

My, děti, jsme chodil ---i?y? Tak jak? Když jsme byli dětmi, chodili jsme (děti tu nejsou podmětem, ale předmětem). Jako děti jsme chodili (ani tady nejsou děti podmětem).

Spatřila sebe sama… Chyba. Ona spatřila sebe samu. Nebo sebe samotnou. Nebo prostě spatřila sebe. (Ke svému úžasu.)

Překonal sebe samu. Au. Je to muž – sebe sama. Nebo sebe samého. Jakkoli to vypadá divně, pro mnohé až neuvěřitelně, při skloňování se i v mužském rodu vyskytuje písmeno a - kapitána, bavoráka.

My by jsme radši měli jít na procházku. Nechápu sice, proč – když se to učí ve škole - lidé dělají tuhle chybu (správně bychom), ale budiž. Možná by bylo lepší říci "Třeba by bylo lepší jít na procházku".

Všechno se dá přeformulovat.

Souvětí.

Tohle se stává dost často: v zaujetí vlastním povídáním nebo přemoženi trémou z veřejného vystoupení se zaplétáme do souvětí, nesourodých, dlouhých; bloudíme, vedeni asociacemi, po odbočkách a ocitáme se daleko od toho, čím jsme začali, co jsme chtěli říci. Zapomněli jsme, zoufale a marně vzpomínáme, nebo nevíme, jak z toho. Budeme asi vděčni, když nám někdo připomene začátek naší promluvy.

Pokud jde o psané souvětí, přihází se, že si autor neví rady s čárkami. Pomoc je jednoduchá – rozsekat souvětí na kratší věty, a to buď uzavřeně – s tečkou na konci, nebo aspoň za pomoci středníků – takhle: Pokud jde o psané souvětí, přihází se, že si autor neví rady s čárkami; pomoc je jednoduchá – rozsekat souvětí na kratší věty. Buď uzavřeně – s tečkou na konci, nebo aspoň za pomoci středníků.

Jiná pomoc je – v případě, že víme dopředu, že máme veřejně vystoupit - připravit si kartičky. Není na tom nic špatného. Mnoho lidí zvyklých veřejně vystupovat, včetně vysokoškolských pedagogů, to dělá. Na každé kartičce jedno téma ke sdělení. Nemusí tam být celý text, jen obsah sdělení, snad i hlavní body: kartička 1 – dinosauři, kdy žili, kdy vymřeli, kosterní nálezy. Kartička 2 – proč vymřeli, teorie prof. Lebeděva, teorie dr. Waterfalla. Kartička 3 - závěr, pokusy vědců naklonovat a oživit dinosaury.

Ty vědátory jsem si vymyslela.

To klonování ne.

Rozlišování

Nevědomí, podvědomí, povědomí.

Nevědomím jsme spojeni s všehomírem. Moc si ho neuvědomujeme. Jeho součástí či projevem je například intuice.

Podvědomí - psychologové je rádi směšují se slovem nevědomí - je naše nejutajenější nitro, na podvědomé úrovni se zpracovává to, čeho je nám třeba k přežití (instinkty, reflexy), a pojí se to s tím, co žijeme. Neradi si ho připouštíme, ukládáme tam, v sebeobraně, co nechceme vědět, připamatovat si, vytěsňujeme. Ono se nám to vrátí - mává to s námi pěkně – psychologové by o neurózách mohli mluvit hezky dlouho. Možná nás mate častý obrat na nevědomé úrovni. Tohle často nemá co dělat s všehomírem, ale s nepřiznanými pohnutkami.

Povědomí – obecná, povšechná vědomost o něčem. Mám v povědomí, že Franta Vopička hezky zpívá. Mám v povědomí film Tenkrát na západě. Víc toho ani o Frantově zpěvu, ani o tom filmu nevím. Mám v povědomí Balzaka – asi bych si měla od něj něco přečíst.

Podjatý, předpojatý

Významově jsou si tato slova velmi blízko.

Podjatý – může mít na věci nějaký osobní zájem (např. soudcův příbuzný je jednou ze svářících se stran, stojících před soudem; posuzovatel grantových žádostí je pracovníkem nebo naopak silným oponentem jedné ze žádajících organizací)

Předpojatý – z nějakých důvodů má (třeba soudce, posuzovatel žádostí) úsudek na věc hotový dřív, než se seznámí s fakty.

*

A na závěr můj osobní problém: S cíly – s cíli. Skloňování slova cíl. Podoba s cíly už je tak častá, že jsem začala uvažovat o tom, jestli mi náhodou neunikla nějaká jazyková reforma. Neunikla. Pořád platí s cíli.