21.10.2019 | Svátek má Brigita


JAZYK: Chřipka

16.9.2013

Chytit současně kousanec od infikovaného hmyzu a chřipku, to člověka šťastným neudělá. Příznaky jednoho se sdruží s potížemi způsobenými tím druhým, potměšile se povzbuzují a navzájem posilují, proměňují se a vyměňují si své znaky, a pokud nesmíte žádné léky, jako je tomu u mne, a ani nevíte, co s vámi udělá jaká bylinka, nezbývá vám než ukonejšit zoufalého lékaře, odplazit se domů a doufat, že vás z toho dostane matka příroda a česnek.

Uvnitř hlavy mi vyrostla další hlava, větší než ta vnější. Bolely obě. Někde mezi nimi se vyskytoval kašel, rýma, povely k bolení čehokoli, horečky, zimnice a mysl. Nejbližším pomocníkem se mi zdála být postel. Po necelé půlhodině spánku mě probudil dotaz: "Jak se řekne anglicky prostěradlo?" To se, prosím, ptal mne můj vlastní mozek. Na to jsem si ho nezjednala, a dala jsem mu to najevo. Spím. Nerušit. Za nějakou dobu si uvědomuji, že se mě neustále něco ptá: "Jak se řekne anglicky prostěradlo?" Asi nedá pokoj. Mumlám: polštář - pillow, deka - blanket, z pilnosti přihazuji ručník – towel. "A prostěradlo?" Nevím, vypadlo mi. Proč vlastně? A proč chce zrovna prostěradlo? V polospánku zaregistruji, konečně si toho všimnu, že mi v hlavě sviští, už vlastně týden, kolem dokola jedna píseň: Mull of Kintyre. Není to nic hezkého, být sám sobě gramofonem, a k tomu bez vypínače. Když mě dotaz po prostěradle probudil počtvrté, rozhodla jsem se vyhovět. Zvedám se z postele, že dojdu pro slovník, v polovině pohybu se skácím. Po nějaké době mě ze mdlob vylomí: "Jak se řekne anglicky prostěradlo?" Podkresleno je to mou oblíbenou písní. Sakra. Kdo tady komu velí? Můj mozek mně, nebo já svému mozku? Se mi zdá, že tady v tom někomu udělám jasno. A ten kolovrátek by taky měl ustat. Ustal. Naběhla Tichá noc, svatá noc. Probudil mě té noci ještě asi pětkrát. Ráno jsem vytáhla z knihovny slovník. Sheet! Linen! "A polštář?" Nevím. Vypadlo mi.

Co to mělo znamenat?

Je mi třeba něčeho útěšného. Beru si do postele něco od Karla Čapka. "Chtěl bych se vsázet, že u nás není náměstí krásnějšího nežli v Telči." "Jak by to napsal dnešní autor, asi?" Ten má starosti, napřed prostěradlo, teď větná kompozice… "Tak jak?" "V naší zemi není asi hezčí náměstí než v Telči. Stačí?" "Ošklivé." To vím taky, na to nepotřebuji mít horečku. A do Tiché noci, svaté noci naběhla vzpomínka na reklamu na boty od Myšky: "Pohodlné, z kvalitní měkké kůže, pevná podešev, chladu odolné." Nebo Maška? Moučky! …

Před očima mi proletí obraz výkladní skříně počmárané velkými červenými písmeny: "Krvavé brutální krutoslevy!!! Motorový masakr cen!" A já si překládám to podprahové sdělení : "To musíš mít! Že nechceš! Seš blbá, ne?!" Tichá noc…

Měla jsem výrazně staršího bratra. Byl už dospělý, když jsem se narodila. Něco bádal v elektronice ohledně přenosu a uchovávání zvuků či čeho. Jednou našim opravoval radiopřijímač, já mu, ještě hodně malá, asistovala. Otočím knoflíkem doprava, rádio hraje, doleva – rádio zmlkne. Vrtalo mi to hlavou. "Hele, brácha," povídám, "ty zvuky jsou nějak někde pořád?" "Jo, pořád." "A když to rádio zapnu…?" "Tak jim dovolíš se projevit." "To projdou i zdí?" "Jo." "A mojí hlavou taky?" "Taky. Kdybys byla rádio, tak hraješ." Nebyla jsem rádio, vysílala jsem, co mě právě napadlo, a věřím, že hodně lidí by tehdy uvítalo, kdybych měla vypínač.

Se soukromou hudební produkcí v hlavě – aha, už to není Tichá noc, vrátili jsme se ke Kintyru – se rozhlížím po bytě. Jistě. Televizi nemám a neposlouchám, modem vypnutý, noviny nikde žádné, nečetla jsem ani knihy, dlouho jsem nebyla venku … všude na ulicích, i kolem silnic jsou reklamy, poutače, informace, člověk si ani neuvědomuje, že to automaticky čte, ukládá do mysli, vyhodnocuje (pěkná jablka; ta kabelka by se mi hodila… na to nepůjdu…, to jste uhodli, za ty peníze….). Útržky cizích hovorů v tramvaji, metru, autobuse. Při tom všem informačním šumu běží v hlavě jakýsi dispečink, co v jakém sledu zařídit, kam zajít, co udělat, co komu říci, promýšlet, co jak zpracovat a pak sepsat.. . A najednou nic. Mozek nemá co na práci. Takže se rozhodl, že si uklidí. A někam zaštrachal prostěradlo. Fajn, ať si uklízí, ale mě ať do toho netahá.

Chudák. Asi ani nevím, co všechno mi do hlavy přitéká a jakou to dělá paseku na rozumu i duši.

Uléhám. A běda, jestli… Tichá noc běžela ještě týden, pak nastoupil Kintyre, pomalu to polevovalo. Úleva. Nebyla. Obul se do práv zvířat. Nahodil mi přirovnání. "Nese se jako páv." To mě naštval. Nemám ráda přirovnání uvozená slůvkem jako. Hladina rybníka se leskla jako zrcadlo a odrážela obrysy stromů. Hladina rybníka zrcadlila stromy a oblaka. To dá rozum, že zrcadlo je lesklé. A obrážela nejen obrysy. A jestli chce být autor básníkem, ať zapřemýšlí. Básnění je stav duše a způsob vnímání a myšlení, ne jen házení slov. Zkuste to – přirovnání bez užití slova jako. Možná budete okouzleni tím, nač přijdete.

"O to nejde. O toho páva jde." Vzpomněla jsem si.

Jednoho jarního dne jsem s tím po nejnutnějším ouřadování sekla a šla do parku. Tam ticho, probouzející se stromy, kvetoucí tulipány, narcisky a cosi dalšího. Po trávníku, mezi tou křehkou přeludnou, ještě průsvitnou zelení kráčel páv, ohlašovaný zdáli příšerným řevem. Řev se blížil, zkoprněla jsem – krásný, s dlouhým ocasem, mířil šikmo trávníkem. Myslela jsem, že shání svou slepici, jak řve. Zmizel mi z očí, dala jsem se cestou kolem dětského hřišťátka, a co nevidím: je tam domeček veřejného záchodku, tři schody k jeho dveřím vedou. V otevřených dveřích stojí paní záchodková, před ní, na schodech, stojí páv, vlečku jako princezna ve svatební den rozprostřenou po schodech, hlavičku zvednutou k paní, a ta ho krmila dětskými piškoty. Jako každý den v pět. Pak chodí slepice, ty chtějí rohlíky. Turisti nestačili fotit.

Týž páv se ke mně přiblížil před nedávnem. Stanul přede mnou, chviličku čekal, pak správně usoudil, že nemám nic k jídlu, lehce se uklonil a odešel. Na protější lavičku usedl turista, v jedné ruce knížku, v druhé sáček. Páv před něj přistoupil, chvíli na sebe koukali, pak pán vyndal ze sáčku bagetu a hodil sousto. Pak druhé. To páté už nehodil, nabídl pávovi, aby si zobl přímo z bagety. Zobl třikrát, uklonil se hlavou a odešel.

Měl v sobě něco nevýslovně vznešeného – samozřejmou distingovanost, nevnucoval se, a měla jsem z něj pocit nesmírné laskavosti a něhy. Něco takového by člověk u lidí, o kterých se říká, že se nesou jako páv, přece nehledal. A nese se jako pávice? Vždyť pávice jsou hnědé slípky bez okrasy.

Němá jako ryba

V Praze – Holešovicích, na Výstavišti, je Vodní svět. Potřebovala jsem si vyčistit mysl a srovnat náladu, tak jsem tam zašla. Stanula jsem před akváriem, a koukám. Na rybičky. Dvě, vyzdobené žlutě, velmi krásné, připluly ke sklu, stanuly či jak to mám říci naproti mně, byly ke mně čelem, hleděly jsme si vzájemně do očí, prohlížely si mě. Pak se otočily, teď jsem je měla z profilu, byly naproti sobě a pusy jim jely… Bylo jasné, že mě drbou. Vrátily se do pozorovací pozice, hleděly na mne, pak se zase otočily a pokračovaly v tom drbání.

Líný jako prase

Viděli jste někdy prase utíkat?

Hloupá husa

Z vlastního pozorování vím, že husy jsou inteligentní, mají znamenitou paměť a nebojí se.

Tupá jako kráva, kouká jako tele

Zkracovaly jsme si s kamarádkou cestu a vlezly jsme do výběhu pro krávy. Pak jsme si všimly, že mezi kravami jsou i býci. Honem jsme podlezly ohradu ven. Jak jsem se tak protahovala mezi kládami, pocítila jsem na sobě čísi pohled. Krávy i býci stáli, hlavy otočené naším směrem, a bylo vidět, co si myslí. – Co ti lidé blbnou? V životě jsem neviděla někoho tak udiveného.

Drzá jak veverka

Konopiště. Od příkopu vede do parku mostek, se zábradlím širokým, kamenným. Na zábradlí seděla veverka, náš příchod ji nevzrušil, přemýšlela si. Přistoupili jsme blíž. Velká lidská ruka před ní držela za stopku velikánskou třešeň. Vykulila oči a udělala slyšitelné "Jú". Třešeň tam visela. Zatajila dech. Třešeň se přiblížila. Veverka vztáhla ručičky, jinak to nenazvu, a uchopila tu nádheru. Chvíli si to nevěřícně prohlížela, měla toho plnou náruč. Pak se zakousla. Měla blažený výraz. Nikdo mi nenamluví, že zvířata nemají mimiku. A neloudila. Jen si tak seděla.

Píše jako datel

Sledovali jste někdy datla při práci? Pěkné tempo. Kdyby takhle psala písařka…

Měl pravdu, ten můj mozek, nerozumíme zvířatům, pozorujeme je nepřesně.

Zdá se, že tím přemýšlením o zvířatech začalo mé uzdravování.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.