JAMES BOND: 70 let na obrazovce

Neznámý: „Jste ten, co ho zastřelili?“
Bond: „Jsem ten, co ho netrefili.“

21. října 1954, před 70 lety a v půl deváté večer, měla na obrazovce premiéru vůbec první bodovka alias adaptace Flemingova románu Casino Royale (1952). Scénář napsali pánové Ellis a Bennet a jako první Bond se představil Barry Nelson (1917-2007).

Roli bondgirl získala Linda Christianová a jako bezohledný fanatik Le Chiffre se tu vynořil známý herec Peter Lorre (1908-1964), který kdysi studoval v Bratislavě a pocházel z Ružomberoku. Tento televizní film Casino Royale nastartoval celý dlouhý seriál (166 dílů) jménem Climax! na stanici CBS, která koupila práva na Flemingův román za tisíc dolarů. Tenkrát to bylo dost, dnes se zdá totéž málo.

Scénáristé nepřekroutili příběh a pouze změnili národnost některých figur a odpustili divákům brutální scénu, kdy je 007 bit přes genitálie. Místo ní jsme v koupelně svědky ataku kleští na prsty u nohou. Je ale otázka, zda by něco podobného prošlo dnes, nebo tedy v normální bondovce pro kina. Scéna je skutečně brutální.

Oproti tomu pobaví, že u sebe Le Chiffre (má bez přestání po ruce trio ozbrojených strážců) stále nosí rovnou tři žiletky. V klobouku, v pouzdře na cigarety, v podpatku. Příběh se odehrává v Monte Carlu a „Jimmy“ Bond, jak mu zde říkají a který v této dřevní verzi překvapivě pracuje pro CIA, je hned úvodem terčem střelce. Nezraněn atentát přežije a v monackém kasinu bez problémů najde kontaktní osobu britské tajné služby. Je to Clarence Leiter. Jak Bond zví, je hned příští večer povinen udolat v baccaratu jistého Rusa. Muže s přezdívkou Le Chiffre. Tento padouch (a skutečně pěkné Číslo) se vyskytuje v doprovodu dámy jménem Valerie, která Bonda už zná. I ona je agent.

Sovětům zpronevěřil Le Chiffre peníze, když pro ně pracoval, a protože se bojí ortelu a obnos musí vrátit, potřebuje vyhrát v Monte Carlu aspoň pár franků. Přesněji řečeno osmdesát milionů. A krásná Valerie přichází za panem Bondem rovnou do hotelového pokoje, ale 007 není včerejší a nemá iluzí: ženu posílá La Chiffre.

Jenže je to jen žena a možná hraje na obě strany, kdopak ví. V pokoji funguje odposlouchávací zařízení, ale stačí zesílit dobrou hudbu a kráska má šanci Číslo zradit, aby Bonda varovala. Přichází hlavní večer.

Le Chiffrův člověk se Jamesovi pokusí ukrást hotovost, ale ostrouhá. Pak má 007 telefon a neznámý hlas vyhrožuje, že zabije Valerii. S Bondem to nehne. Za hry, kdy se mu zprvu nedaří, obdrží obálku se vzkazem od Valerie: „Tady máš 35 milionů franků. A musíš vyhrát!“

Zvládne to ve dvou hrách, a sice ho vzápětí ohrozí Le Chiffrův bodyguard (pistoli umně ukrytou v holi), ale 007 se packala zbaví a jde si proměnit žetony. Jenže Valerie zmizí.

Hledá ji Leiter, zatímco se Bond vrátí do hotelu a tady svůj šek chladnokrevně zašroubuje pod tabulku s číslem vlastního pokoje. A Le Chiffre jej zaskočí. Jako rukojmí drží Valerii a šek chce. Mučí Bonda v koupelně, ale 007 má štěstí: Valerie si předtím všimla šroubováku v jeho ruce. Řekne o tom padouchovi a ten začne stupidně prohledávat pokoj, zatímco na vaně ještě stupidněji zapomene cigaretové pouzdro. Bond vytáhne žiletku, osvobodí sebe i Valerii, zbaví se dalšího z mizerových pohůnků (který je šel zkontrolovat) a dojde na souboj, během kterého se 007 a Le Chiffre vzájemně postřelí. I šek už Le Chiffre takřka drží a vytahuje navíc z klobouku další ze žiletek, ale Bond, James Bond je schopnější…

Tolik tedy o začátcích ságy na obrazovce před sedmdesáti roky. A příhodu z kasina sám Fleming částečně zažil, když byl za války v Portugalsku. To bylo, připomeňme, neutrální a spisovatel později vzpomínal na trio německých důstojníků, se kterými si to „rozdal“ u rulety. Představoval si původně, že Němčoury oškube, ale dopadlo to (v reálu) obráceně.

Podruhé byl stejný román vizuálně adaptován roku 1967, a to jako parodie, a uspokojivě tudíž teprve potřetí (2006). Sám autor toho všeho Ian Lancaster Fleming (1908-1964) prahl od samého začátku spíš po filmu než po televizi, ale ten první film regulérní řady - Doktor No - byl natočen až roku 1962, a to dle románu, který roku 1958 (kdy prvně vyšel) označil slavný britský historik Paul Johnson za „tu nejodpornější knihu, co kdy četl“.

Skutečná bondománie vlastně propukla teprve s Flemingovou smrtí a s filmem Goldfinger. Vraťme se ještě do úvodního kasina. V románu, který se neodehrává v Monaku, ale severně od Dieppe - v Royale-les-Eaux, pomáhají Bondovi proti „Číslu“ tři lidé. Dvojitá agentka Vesper Lyndová, styčný důstojník z Paříže René Mathias a Felix Leiter, původem Texasan.

Nu, a zvrat, který bych asi neměl prozrazovat, ale po sedmdesáti rocích a třech vizuálních adaptacích už stejně všichni vědí, že padoucha v klíčovém momentě zkosí sama ruská tajná služba SMĚRŠ. Jinak by Bonda zabil.

Ian Fleming později nikdy už nevyprodukoval surovější pasáž než v tomto románu, kde je nahatý Bond usazen do proutěného křesla, z něhož je odstříhána sedací část, a bit do genitálií klepačem na koberce.

Roku 1967 měla premiéru druhá verze téhož románu a šanci jako James Bond dostal poprvé a naposled David Niven, což byl i původní Flemingův kandidát pro film Doktor No.

Roli Le Chiffre přijal Orson Welles. Zdálo se tedy zaděláno na úspěch. Film se točil v Anglii, ve Skotsku, v Thajsku, ve Východním Berlíně a v Monaku, a aniž by to bylo v titulcích, co scenáristé a režijně zapracovali taky Joseph Heller (autor Hlavy XXII), Peter Sellers, Woody Allen a John Huston. Přesto se dílo nepovedlo.

Už možná proto ne, že zde není jakákoli úvodní melodie a jen song uprostřed zpívaný Dusty Springfieldovou. Sám Connery byl původně osloven, aby hrál Bonda, ale odmítl a říká se, že film vlastně mohl uspět i s Nivenem, ale během natáčení se hned dvakrát zdýchla „hlavní hvězda“ Peter Sellers a vše se nezvladatelně zašmodrchalo. Kdybychom tomuto filmu (ve kterém 007 potká dokonce i Frankensteinovo monstrum) měli věřit, jmenuje se Bondův šéf „M“ McTarry a Moneypenny je jeho vlastní dcera. Ian Fleming si možná dělal trochu legraci, když oficiálně vyhlásil, že tajemstvím Bondova úspěchu jsou tři G (gun, gangster a girl) a ta tři G tu byla, ale nepochodila. Nejlepší je nakonec verze třetí z našeho už tisíciletí, ale ani ta původní - ze října 1954 - není špatná: